Po čichu

Nedokážu popsat, jak moc byl tenhle rok intenzivní. Šli jsme na dřeň a dost se změnili. Příběh, kterej žijeme, je napínavej a plnej všeho, co v životě chcete (a někdy i nechcete) mít. Pulsuje to v nás. Je to čím dál hlubší. Ale neděje se to samo od sebe. Učíme se to zas a znova. Žít tak, abychom se cejtili dobře.

Kontemplace u rybníka

Někdy nás pronásleduje slizkej pocit, že je něco divně a my nemůžeme přijít na to co. A i když se o tom snažíme mluvit, nelepší se to. Samý slepý uličky. Nechápu, že je tak těžký zjistit, co tu zavání. Nemilosrdně vyhazujeme nejrůznější věci, ale vzduch je furt zkaženej.

Všechno je o tolik náročnější než dřív. Jsem máma, jsou z nás rodiče. Najít balanc mezi všema rolema je kumšt. Zachovat si nadhled a klidnou hlavu ještě větší. Žít upřímně, nic si nenalhávat a umět o tom mluvit, moje největší výzva.

Občas od kamarádů slýchám, že je super, že jsem pořád stejná, i když mám dítě. A že je hezký, jak to zvládáme. Jenže tak to není. Rodičovství nás proměnilo a jsou dny, kdy to nezvládáme. Brodíme se v bahně, je nám na nic. Chodíme kolem sebe a skřípeme zubama. Štve nás, že se nám to nedaří, jak bychom si přáli. Bejt sakra spokojená rodina! To toho chceme tolik? I když dokážeme zabezpečit všechny nezbytný věci, postarat se o dítě, dopřát mu všechno, co potřebuje, nakoupit, uvařit a bůhví co ještě, převládá nepříjemnej pocit. K zbláznění. Co je sakra špatně?

Pak už nevíme, jak dál. Prostě si jen sedneme vedle sebe na gauč a nahlas řekneme to, co se nám honí v hlavě, ale bojíme si přiznat: „Moc nám to teď nejde, co?“ Něco se prolomí. Začneme mluvit. O tom, co nás štve. Jak to fakt cejtíme. Co se děje. A proč se takhle do hloubky nebavíme častěji?

Za den spolu prohodíme tisíce slov – kdo koupí chleba, co budeme jíst, kdy jdeme s malym k doktorovi. Ale to nestačí. Jsou věci pod povrchem, kolem kterejch kličkujeme. Nejdeme k věci, i když si celou dobu myslíme, že směřujeme správným směrem. Zkoušíme to furt a znova a stále nic. A pak se konečně trefíme. Pár dobře mířenejch slov, několik otázek, opravdový naslouchání a plná pozornost tomu druhýmu a hned se dejchá líp.  

Uzavíráme tenhle rok a jsme o hodně dál, než jsme byli na začátku. Nemáme tisíc dokonalejch rodinnejch fotek. Zažili jsme nádherný okamžiky i perný chvíle. Opravdovou vyrovnanost a spokojenost, ale taky napětí a stres. „Děláme to dobře?“ ptali jsme se sami sebe navzájem i o samotě v duchu. Možná jsme si i chvíli nalhávali, že je všechno dobrý a ono nebylo. Nejsme dokonalý, děláme chyby. Já ale nechci bejt perfektní ani to po nikom nežádám. To, co fakt chci, je všemu čelit, ať je skutečnost jakákoli.

Žádný vonný svíčky nepomůžou, když vám v bytě hnije koš. Nehádejte se o tom, kdo ho půjde vynést a proč už dávno není pryč. Ani kdo tam předevčírem vyhodil tu konzervu od tuňáka. „To se nedá vydržet, fakt to smrdí,“ řekněte radši. Oblíkněte si bundu, nasaďte čepici a natáhněte k tomu druhýmu ruku: „Půjdeme ho vynést spolu?“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s