Touha po nesmrtelnosti

Koncert LP v Roxy. Vyprodáno. Stojím vzadu na úrovni osvětlovače. Pohupuji se do rytmu tklivých písní. Občas zpěvačka přidá něco energičtějšího a rozvlní se celý sál. Náhle se ozvou první tóny jejího největšího hitu. Lost on you. Nadšené pískání z publika, výkřiky. Song, na který čekal každý fanoušek. Někomu se zatají dech. Někomu vyhrknou slzy do očí. A všichni vytahují telefony, aby si svou hvězdu nahráli. Přes záplavu iphonů, které se přede mnou vynoří, nedohlédnu na pódium. To snad ne. Stavím se na špičky, abych přes prales mobilních zařízení viděla na zpěvačku. Kroutím hlavou, když spatřím, jak slečna vedle mě soustředěně upravuje nastavení, aby  pořídila co nejlepší video. To jí to stojí za to? Písnička bude trvat tři minuty a ona polovinu času stráví pohledem do displeje.

Co v nás vyvolává touhu automaticky zaznamenávat důležité okamžiky? Na Youtube je nespočet podobných videí, můžeme se na klipy LP dívat donekonečna. Není pak fantastické vidět ji naživo? Proč, když už stojí pár metrů od nás, máme tendenci, místo prostého vychutnávání její přítomnosti, opět vytvářet další záznam? Fascinuje nás možnost, že si ji pak můžeme dokola připomínat? Umíme se vůbec vyrovnat s tím, že věci jsou pomíjivé? Že koncert skončí, milovaní odejdou, po létu přijde podzim?

Všechno mi to připomnělo období, kdy jsem se vyrovnávala se smrtí bývalého. Našla jsem několik jeho videí a dívala jsem se na ně stále dokola. S jeho matkou jsme je znaly nazpaměť. Tolik nám ho připomínala. Při shlížení bych přísahala, že žije. Přežívá v obrazovce, v počítači, na internetu. Křísila jsem ho každým dalším kliknutím na ikonku play. Hltala každé slovo, pohyb, grimasu. Znova a znova. Shodou okolností, když jsem postávala v Roxy a čekala, až dohraje předkapela, psala jsem si s kamarádem, kterému nedávno zemřel bratr. Zrovna mi poslal video z nějaké rodinné oslavy, na kterém se jeho brácha směje od ucha k uchu. Psal, že se na něj dívá pořád dokola. Úplně mi to připomnělo samu sebe. Došlo mi, jak důležitá taková videa pro pozůstalé jsou. Jak moc jim milovanou osobu dokážou přiblížit.

Když jsem pak při písni Lost on you byla svědkem toho, jak se lidé úpěnlivě snaží nahrát si svou oblíbenou písničkářku na telefon, na jednu stranu mě rozčilovali, na druhou jsem s nimi měla pochopení. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že je možná lepší učit se smiřovat s tím, že hezké věci jednou skončí. Nic netrvá věčně. Zní to jako klišé? Ale ruku na srdce, umíme s tím žít? Snadné to rozhodně není. Čím dál tím lepší technologie nám navíc dávají ochutnávat iluzi nesmrtelnosti. Dokáží zachycovat okamžiky tak věrně, že jim občas s vděkem podlehneme.

Já jsem si na včerejším koncertě užívala, že tam jsem a zpěvačka zpívá jenom pro nás. Nevadilo mi, že to ustane. Prožívala jsem to tady a teď. Ne druhý den při přehrávání videa. Nebo později při sdílení na Facebooku. Neřešila jsem, co bylo a bude. Vždy mě mrzí, když se něco milého uzavře. Každé loučení bolí. Taky se bojím, že pokaždé něco ztratím a už to nikdy nenaleznu. Sebelepším zařízením tomu ale nezabráním. Někdy je prostě lepší broukat si spolu s LP: Let´s raise a glass or two. To all the things I´ve lost on you…

 A tady zmiňovaný song

 

Vražda

Představovala jsem si chomáče vaty v koutě pokoje a v nich zachumlaná semínka. Něžný výkvět nového života. Bezpečí. Ticho. A do toho vražda u nás v domě. Ne, nebylo to v domě. Ale bylo to tak blízko, takový kousek. Jako kdyby to bylo u sousedů. Ta násilná smrt se mě dotýkala. Stékala mi po zádech, škrtila mě, přehodila přese mě černou deku. Byla to vražda a mě to vyděsilo, dva dny jsem nevylezla z domu, hrozně jsem se bála. A pak, i když už jsem chodila venku po ulici, jako kdybych se pořád schovávala u sebe v pokoji. Koukala se přiopile na svět. Padala mi víčka. Střídavě se mi motala hlava, střídavě se mi chtělo zvracet. Střídavě jsem se bála úplně známých věcí. Bylo to zlé.

Do toho se před očima točily vzpomínky. Umírající tělo. Tělo, které bylo už víc mrtvolou, než živým člověkem. Tělo, pro které si přišla smrt. Ta bezmoc, ta bezmoc. Strašidelné halucinace. Mrtvola se třeba zprudka posadila na posteli a já hrůzou zešílela. Přitom se mrtvola vůbec neposadila, jen tiše odplouvala ze života, jako kdyby se nic tak hrozného nedělo. Vlastně to ani strašné být nemuselo. Jednou taje sníh, jednou padá listí a jednou někdo zemře, utěšovala jsem se. Strašné to ale bylo, přes všechny moje výmysly. Obzvlášť děsivé bylo, když mě nechali s mrtvolou sami v pokoji (to jsem ještě nevěděla, že to je mrtvola, ještě to nevěděl nikdo, o to to bylo horší). Asi jsem měla něco říct. Ale co? Já řekla: „Ty vole…“ Některé věci si člověk zapamatuje.

Druhou noc poté, co jsem se o zabití dozvěděla, se mi zdál sen, jak někdo blízký zemřel a my jako pozůstalí vyndáváme jeho orgány. Čistíme je. Dáváme do mísy. Bylo mi z toho zle, ale v čele stál guru, kterému se vše zdálo přirozené, a říkal, že to musíme udělat. Vzal do ruky srdce zemřelého, které paradoxně ještě tepalo. Uchopil nůž a probodl ho. Srdce nebylo svalem ale spíše skořápkou, a tak se ozval dutý zvuk, který mi byl hodně povědomý. Jako kdybych ho už někde slyšela. Tak takhle se ohlašuje smrt?

Šel z toho mráz po zádech. Temný sen. Stejně jako život. A zítra pohřeb.

A také jsem zasadila semínka rozmarýnu a čekám, zda vyrostou.

Někdy raději rychle změním téma, abych si zachovala zbytek rozumu.