Fajn život ve fajn čtvrti

Žijeme fajn život ve fajn čtvrti mezi kavárnami, pekárnami s rohlíky přímo z pece, školkami plnými jedinečných dětí s jedinečnými jmény, bio obchody přeplněnými bio ovocem, Stromovkou plnou běžců v legínech a měřičích tepu na pažích a na ulici potkáváme bio lidi, kteří se v sobotu dopoledne scházejí na brunch ve Farmě nebo Cobře.

20181229_183004

Když nás něco trápí, chodíme na terapie, pravidelně cvičíme jógu, co naplat, že máme někdy takovej vztek, že bychom nejradši převrhli popelnici, rozmlátili někomu auto, vyhodili věci z okna na ulici. Radši si zazpívej třikrát mantru óm, pes hlavou dolů a z hluboka dejchej, to ti sladí čakry do rovnováhy. Vypadáme elegantně neupraveně, umělecky rozervaně, nakupujeme v sekáčích, ledabylý vzhled, rozcuchaný vlasy, snadno si nás splést s bezdomovcem. Taková je Letná. Takový je hlavní město.

Ve čtvrtek jsme jeli do Úpice navštívit tetu do domova s pečovatelskou službou. Na oběd jsme zastavili v Červenym Kostelci, pivo za dvacku, žebírka s houskovym knedlíkem, vegetarián natož vegan by si nevybral. V Úpici na malebnym náměstí nebyl ve všední den odpoledne otevřenej jedinej obchod, jediná kavárna, žádná hospoda. Projeli jsme několika městy, všechno zavřený. Otevřeno bylo v jednom Konzumu, kde jsme si koupili lahev s vodou a tatranku. Pohraniční města opuštěná jako štěňata v útulku. Takový je podhůří Krkonoš.

S tetou jsme se posadili ke stolu ve společenský místnosti, sestra nám nabídla šťávu v oprejskanejch plastovejch kelímkách. „Ve tři je začnou svážet,“ řekla potichu teta a opravdu, po chvíli přicházeli sami nebo v doprovodu pečovatelek obyvatelé domova. Působí na mě nepřirozeně zavřít tolik starejch lidí do jednoho domu. Celý dny se vídat jen se zdravotníky a starci trpícími neduhy stáří. Lidi by se měli vzájemně potkávat, ne se stahovat do starobinců a ghett. „Je to tady trochu panoptikum,“ říká prý teta.

Večer jsme se vrátili do naší fajn čtvrti, na rohu zaparkovaná debilní elektrokoloběžka, z Kyklopa se valila hudba a kouř, snad poslední hospoda, kde se kouří. A co my, potkáváme se na Letný s ostatníma nebo žijeme svým fajn životem ve fajn čtvrti?

Je hezký mít kolem sebe umělce, mladý lidi, sportovce, alternativce, kteří kašlou na konvence a o víkendu korzují s kafem v eko hrnku po trzích. Ale nevytrácí se odsud obyčejnost? Nejsme příliš naleštěnou, výběrovou, nóbl čtvrtí? Městskou smetánkou? Na jednu stranu skáču radostí, když u nás v domě otevřeli novou pekárnu, na druhou si říkám, že chleba za 80 korun si koupí snad jen obyvatel Letný.

Každej extrém je podobně nepřirozenej jako ten domov důchodců.

Mnoho povyku pro bramborovej salát

Bramborovej salát je pro některý rodiny jako droga. A nejlepší matroš má vždycky babička.

IMG-20181209-WA0002

„Babi, tak jak je to s tím salátem?“ „No, víš, Haničko, to není jen tak…“

Těšíš se na něj celej rok. Když ho před tebe postavěj, rozšířej se ti zorničky vzrušenim. Nic jinýho nevidíš, neslyšíš. Vrhneš se na něj. Bramborovej salát.

V naší rodině se nikdy moc neprožíval. Salát jedli většinou rodiče, my s bráchou měli radši obyčejnou bramborovou kaši. Tunu majonézy a slast, o který lidi básněj, proto nemám tolik v krvi, ale všimla jsem si, že pro některý je to smysl života. Třeba pro mýho nastávajícího.

Odjakživa slyším chvalozpěvy na salát, co dělá jeho babička. „Ty brambory jsou nakrájený na tak malý kousíčky, to je neuvěřitelný! Je fakt skvělej, to se musim taky naučit!“ Řikám oukej, zjisti od ní, jak se dělá, vyzkoušíme ho.

František vyloudí recept, nakoupí ingredience a pak padne s nějakou nevolností do postele. Je to na mně. Stojím v kuchyni, před sebou mísu brambor a ručně napsanej postup. Začnu krájet. Snažím se stejně jako jeho babička nasekat zeleninu na co nejmenší kostičky, i když po pátý bramboře bych jí tam nejradši hodila celou. Přidám suroviny podle seznamu, ochutnávám, dochucuju, míchám. Hotovo.

Fanda se oklepe a jde ochutnat. Nandá si na talíř a s vážnou tváří hodnotí každý sousto. Nemračí se, ale ani se neusmívá. „Sakra, copak jsem tam zapomněla něco dát?“ napadá mě. „Je moc dobrej,“ řekne soustředěně. „Ale stejně by mě zajímalo, jak to že, i když máme úplně stejnej recept, ten babiččin je prostě nejlepší na světě.“

Nabízejí se dvě možnosti. Buď mísu vzít a celou mu jí vysypat na hlavu, anebo si nalít plnou sklenici vína a prudkou reakci zapít. Vzhledem k tomu, že nechci mít majolku na koberci, volím druhou možnost.

Po pár sklenkách mi dojde, kde se stala chyba. Ne v tom, že bych přidala moc mrkve nebo málo okurek. Zmýlení proběhlo hned na začátku. Chtěla jsem se něčemu vyrovnat. Přiblížit se ideálu, kterej přede mě Fanda předložil jako jeho vysněnej stav. Udělat to aspoň z části stejně dobře. Jenže pokoušet se něco věrně napodobit je blbost. A srovnávat se s někým ještě větší! Nezapomněla jsem při tom všem krájení a míchání taky tak trochu na sebe?

Při vaření, ale i v životě, je přece hlavní objevovat, zkoušet a řídit se podle vlastních chutí, ne podle chuťovejch pohárků toho druhýho. Pro někoho je bramborovej salát jako droga a nejlepší matroš má vždycky babička. Tohle předčit je nemožný a hlavně, proč po tom tak bažit? Možná časem najdu recept, kterej mi bude lahodit ještě víc. Budou se mi na něj sbíhat sliny. Připravovat ho budu s nadšením a fortelem. Okolní svět přestane existovat. Nic jinýho neuvidim, neuslyšim. Olíznu se a vrhnu se na něj. Bramborovej salát.

 

Návrat k sobě

Mluvíme o prázdnu. Cejtíme ho a nevíme proč. Měli bychom bejt přece šťastný. Máme všechno. Bezpečí. Zdraví. Kamarády. Lásku. Ale někdy pořád něco chybí…

Snažíme se ho vyplnit všim možnym. Hledáme novou práci, protože ta současná nás nenaplňuje. Obviňujeme přítele, že se nám dostatečně nevěnuje. Naplánujeme si spoustu zábavy, akcí, koníčků, tak abychom nemuseli bejt sami. Aby na nás nepadla úzkost a strach ze samoty.

Frustruje nás to. Zkoušíme cokoliv a stejně se pořád vracíme do stejnýho bodu. Začarovanej kruh. Myslíme si, že to je lidma kolem, kteří nás nedokážou v pravou chvíli zachránit. Prací, která je nanic. Místem, kde žijeme. Chceme vypadnout za hranice. Cestovat. Žít jinde. Tím to určitě bude. Tam bude líp.

Hledat chyby v okolí nebo v druhejch je, jako když se snažíte dát dohromady dílky skládačky, který k sobě nepasujou. Vztekáte se, unavuje vás to, že to furt nevychází. Ale příčina je ukrytá jinde.

Začnu hledat v sobě. Poodstupuju. Beru do ruky jednotlivý dílky, zkusim jimi pootočit. Vybavuju si momenty z ranýho dětství. Vzpomínám na to, kde to všechno začalo. Skládám skládačku jinak, než jak jsem byla doposud zvyklá. Díly do sebe zapadaj o něco líp. Krok po kroku tvořim novou mozaiku. Před očima se mi postupně objevuje obraz, kterej čekal na složení. A já na něj můžu s odstupem nahlídnout.

To je terapie. Vycházení z mlhy. Proměna toho, jak se cejtim a jaký buduju vztahy. Terapeutka je vedle mě a nahlíží se mnou. Ptá se. Je zvědavá stejně jako já. Smějeme se a máme radost z každýho kroku vpřed. Občas brečim, často nadávám. Kreslim pastelama, přestavuju věci, přehrávám situace jako v divadle. Možný je všechno. Jak na to přijít. Jak ve svym životě najít světlo, který za mě nikdo jinej nemůže rozsvítit. Ani zhasnout.

Díky patří arteterapeutce, výtvarnici a báječné ženě Ivě Ouhrabkové.

20180724_134200

Život je příliš krátkej na to prožít ho v nespokojenosti. Věnujme čas a pozornost sami sobě. Když budeme spokojený my, bude dobře i lidem kolem nás. A to stojí za to.