Sýkorky

Sypeme sýkorkám krmení. Odjakživa věřím, že se duše mrtvých převtělují do ptáků. Když si na parapet sedne straka nebo kos, vím, že nás přiletěl pozdravit někdo blízký, kdo už nežije. Vzpomenu si na babičku, nebo na dědu. Plníme krmítko na parapetu drcenými oříšky, semínky, mákem. Chceme, aby k nám létali často.

Fascinuje mě genealogie, rodinné řetězce vinoucí se z dávných dob až do současnosti. Souzním s myšlenkou, že nás poznamenávají nejen geny, ale i životní zkušenosti našich předků vryté do letokruhů životních drah. Dědíme podle mě nejen rysy a predispozice k tělesnému stavu, ale i bytostně zakořeněné strategie přežití předávané nevědomě z generace na generaci.

Prý jsem po babičce z matčiny strany zdědila bojovnost a sílu. Když procházím těžkým obdobím, vzpomenu si na ni. Škoda jen, že zemřela tak brzo, bylo mi osm let. Pamatuju si ji mlhavě a kdykoli na ni teď pomyslím, jsou to částečně mé vlastní představy o ní jako o bytosti, která mě provází mým příběhem a odněkud seshora bedlivě sleduje mé kroky.

Mám v paměti, jak stojí u nás na balkoně, pomalu si češe vlasy a pak je vytahuje z kartáče a pouští dolů. Dodnes vidím stříbrné nitky letící vzduchem. Vybavuji si také silnou vůni tabáku, která ji všude provázela, byla náruživá kuřačka. Když odešla, zbyla nám po ní ve skříni krabička cigaret. Ještě teď slyším rodiče, oba nekuřáci, jak tlumeným hlasem přemítají o tom, kdo z jejich okolí kouří, komu je mohou dát.

Když jsme vyklízeli její byt, máma přede mě nastavila dlaň s pár drobnostmi. Měla jsem si vybrat, co si po ní chci nechat na památku. Vzala jsem do ruky malou sošku panenky Marie. Od té doby jsem ji měla schovanou pod polštářem a každý večer před spaním jsem se k ní modlila. Rodiče nás nevodili do kostela, ani nás nenechali pokřtít, říkali, ať si sami jednou vybereme směr. Přemýšlím, kde jsem k té své dětské modlitbě tenkrát přišla. Objevila se v mojí hlavě naprosto přirozeně, jako kdyby tam byla vepsaná od nepaměti.

Když jsem byla starší, oblíbila jsem si kulaté kapesní zrcátko, které leželo mezi maminčinými věcmi v koupelně. Po čase jsem zjistila, že i to je po babičce. Nenápadně jsem jí ho zabavila a mám ho dodnes. Nebojím se, že by se rozbilo, nebo že bych ho ztratila, tak jak se třeba strachovali děda s babičkou z tátovy strany o křehké a vzácné věci. Měli spoustu krásného porcelánu vystaveného v pokoji v prosklené skříni. Nikdy ho nepoužívali. Vzala jsem si po nich domů několik šálků a často z nich piju čaj. Slavnostní příležitost nalézám téměř v každém dni. Vždy se k nim přitom zatoulám v myšlenkách a mrzí mě, že oni je nepoužili snad ani jednou.

Když se dívám do zrcátka po babičce, hřeje mě, že ho i ona brávala do ruky. Představuji si, jak si malovala rty, upravovala obočí, prohlížela se v něm. Občas jako bych v něm zahlédla známý odraz. Snad její tmavě hnědé oči. „Babi, co jsi asi všechno v životě prožila? O čem jsi nikdy nikomu neřekla?“ ptám se přitom a marně čekám na odpověď, dokud se obraz nerozplyne, její pohled nezmizí a už v něm vidím zas jen sebe samu. S kaštanovými oči po ní.

Fascinuje mě dědičnost a tajemství, která v nás po věky přežívají. Někdy cítím, jak se náhodný impulz dotkne skryté struny rodinné paměti uvnitř mě a rozvibruje v duši melodii, kterou už jsem přeci někde slyšela, odkud se jen bere? Sedím ráno v kuchyni, piju čaj a dívám se oknem do sychravého dne. Co všechno mi předci odkázali? A co předám svým dětem já? Na parapet přilítne sýkorka a podívá se přímo na mě.