Pusu a hodně štěstí, miláčku

„Miláčku, dělal jsem to pro tebe,“ řekne mi šéf a chytí mě přitom za ruce. Znervózním. Ok, překračování hranic není to, proč z práce odcházím, ale nikdy není pozdě důvody aktualizovat. Pozve mě na kafe a dort, děkuje za ty roky, podepisuje papíry. Víc než výpověď mi to připomíná rozvod. Snad si nebudu muset najmout právníka.

55

Rozjíždím kolečko hledání pracovních nabídek, rozesílání životopisů a motivačních dopisů. Chci psát, psát, psát. Napíšu článek o léčbě hemeroidů, o tom, jak vypěstovat rajčata, udělám rozhovor s kriminálníkem, zvládnu vše, jsem dobrá, baví mě to, co víc si přát?

„Vyjmenujte mi reklamy, které vás v poslední době zaujaly,“ vybídne mě vedoucí odboru na jednom pohovoru. Aha, tak tohle.

Na chvíli se zamyslím. Pak popravdě řeknu: „Televizi nemám, reklamy nesleduju, vyhejbám se jim. Upřímně, reklamy nesnášim.“

Na druhé straně zavládne ticho.

„Váš odpor mě udivuje. Neberte si to osobně, ale neznat v dnešní době ani jednu reklamu, s tím jsem se snad ještě nesetkal,“ odpoví mi.

Fajn. Další ztracená hodina a půl na pohovoru, kde se cejtim, jak u maturity před komisí. Nevadí, jedeme dál.

Opakem je schůzka, kde mě vezmou hned, jen co vejdu do dveří, pomalu ani nestihnu pozdravit. Posadí mě na židli, řeknou, že pro mě mají ještě lepší pozici, než na kterou jsem se přihlásila, děsně se na to hodím, doufají, že se mi to líbí, berou mě, co já na to?

Rychlejší výběrko jsem nezažila. Prosím vás, musím si to rozmyslet. Jenže oni to potřebují vědět téměř okamžitě. Snažím se zjistit, co bych teda vůbec dělala. Pořád se ptám a ptám a pořád mi to nedává smysl. Musím odmítnout. „Věříme, že by vás to bavilo,“ řeknou. A já věřím, že ne, pardon.

Jindy mě zase pozvou na pohovor, aniž by věděli, co mám v životopise.

„A jak jste na tom s angličtinou? Potřebujeme úroveň téměř rodilého mluvčího,“ řekne mi šéf jedné organizace.

Pohledem provrtám paní z HR, která sedí vedle něj. „Copak jste to uváděli v požadavcích? Píšu snad někde, že jsem bilingvní?“ mám chuť procedit skrz zuby.

Sdělím, na jaké úrovni jsem. Na to se ozve zklamaná odpověď: „Aha, obávám se, že to je málo.“

Mohli byste se prosím naučit psát inzeráty?

To je totiž dost častý. Firmy jako by samy nevěděly, koho hledají, jaká má být přesně náplň práce a jak zformulovat inzerát, aby odpovídal jejich potřebám. Rozkliknu třeba jeden s názvem PR specialista a tam stojí: „Nevadí, když nemáte zkušenosti s PR.“ Specialista bez zkušeností? Nějak mi to nejde dohromady…

Pokud teda nechcete, abych přispívala do vašeho firemního časopisu, psala články, oživila texty na webu nebo psala parte (což by mě mimochodem bavilo ze všeho nejvíc!), nechte mě psát inzeráty. Věřím, že by to pomohlo nejednomu člověku při hledání práce a ušetříme si čas. Uplatním potenciál, mnohé se naučím, budu pro tým přínosem a splněj se všechny další evergreeny z motivačních dopisů.

A taky, což je dost hlavní, mě to musí živit. Na otázku peněž většinou přijde řeč až na konci schůzky. Často tak zjistím, že za práci, která by mě bavila, je plat takovej, že bych se musela odstěhovat z našeho prostornýho bytu na Letný pod most. A tak zase děkuju za pozvání, loučím se, odcházím a dál hledám a hledám.

S šéfem dořešíme výpověď, dopije kafe, dá mi pusu na obě tváře a rozloučí se se mnou s tím, že mi drží palce. Jsem z celýho setkání s ním konsternovaná. Jedno se mu ale musí nechat. Štěstí, to jo, to bude miláček potřebovat.

Míň piva, víc lásky

Suchej únor jsem dala levou zadní. Asi i proto, že jsem deset dní ležela s chřipkou a další dva týdny byla tak zesláblá, že mě vyčerpávalo vyjít i pět pater k nám do bytu. Na hospodu nebyla energie ani chuť. Ale co teď, když se mi vrací síla?

DSC_0163

Uvědomila jsem si, že často piju automaticky. V hospodě si bez přemýšlení objednám pivo, s holkama zajdu na skleničku prostě ze zvyku. Taky víc piju tam, kde se nudím. Asi aby se po pár skleničkách dostavilo příjemný opojení a zábava, která tam na suchu chybí.

To mi začalo připadat divný. Proč tam teda vůbec sedím, když mě to tolik netankuje? Proč se nezvednu a nejdu dělat něco, co mě bude bavit? Vážně mi má hladinka určovat náladu?

O co míň alkoholu, o to víc lásky. Lidi o sobě často mluví hnusně, když se jim něco nepovede, nadávají si. Vždycky mi přeběhne mráz po zádech, je mi to nepříjemný. Někdy se sami k sobě chováme fakt zle, jsme na sebe přísní, kritičtí, máme vysoký nároky a viníme se za kraviny.

Přitom kdo by nás měl mít radši než my sami? Dopřávat si, rozmazlovat se, hýčkat se? Užívat si, být k sobě trpěliví a laskaví?

S čistou hlavou se obracím do sebe, dělám, co mě těší, dopřávám si. Starám se o svoje blaho, protože mi na sobě záleží.

Sebeláskou a přijetím to totiž všechno začíná. Je to opak destrukce, opak opíjení se. Je to vnitřní spokojenost, kterou nemusím posilnit panákem. Láska, která se nedá nalít do skleničky, ale zaplaví tělo hřejivým pocitem.

Možná, kdybychom se měli víc rádi takoví, jací jsme, pečovali o svoji vnitřní pohodu, vnímali, co potřebujeme a uvědomovali si sebe sama, tak by ve finále klesla i spotřeba alkoholu. Já jsem za střízliva vyrovnanější, klidnější, nemám kocovinu, tělu je dobře a taky ušetřím. A tak budu ještě nějaký čas hospodu míjet, anebo si dám limonádu. Míň piva a víc lásky i vám!