V srdci kvér

Pořád potkávám mrtvýho Honzu. Na ulici, v tramvaji, u pokladen v obchodě. Jakmile zahlédnu někoho, kdo se mu jen trochu podobá, můj mozek okamžitě vyšle signál: tak on žije! Narafičil vlastní smrt, všechny opustil a teď dál někde pobývá pod změněnou identitou.

Nevěřím na duchy, spíš se obávám, že můj mozek nikdy nepřijme logiku smrti. Nepřipustí si, že někdo nadobro zmizí z povrchu zemského. Zpochybňuje to. Vymýšlí výmluvy, jak se vyhnout realitě.

Často mrtvým píšeme na věnce a náhrobky: „Nezapomeneme!“ Já zapomenout chci. Pamatuju si na první dny po jeho smrti, přísahám, že jsem ho vedle sebe cítila. Slyšela ho. Vnímala ho a pořád si s ním povídala. Pohybovala jsem se někde za hranicí smrtelného, napůl ve světě mrtvých a napůl tady.

Jeho spolubydlící mi vystrašeně řekla: „Pořád slyším ten jeho kašel.“ Věřila jsem jí to. Prostě tu byl. Možná tu stále je. Jsem rozechvělá a nervózní, co přijde. Straší mě. Nenechává mě žít. A já ho nenechávám zemřít.

Představuju si, jak bych reagovala, kdybych ho opravdu načapala při životě. Potvrdila by se tak moje teorie, že nešlo o smrt, ale útěk. Přiběhla bych k němu s otevřenou pusou a začala nadávat. Možná bych omdlela. Nebo po něm něco hodila.

I on, ať už je kdekoliv, musí pojímat podezření, jestli to, co se děje, je skutečné. Bloumáme po světě, paranoidně se otáčíme, čekáme na chvíli, až se potkáme a celé to praskne. Připravuju se, jak tomu budu jednoho dne čelit. V srdci nosím kvér na obranu proti zešílení.

Jsou mezery v našich životech, které nevyplníme. Pomlky, pauzy, nedokončené věty, neuzavřené vztahy. Mezery mezi námi, životem a smrtí, tím, co je pravda a co sen.

V noci se nám zjevují mrtví, na něco čekají, něčeho se dožadují. Utíkáme od nich, od jejich zsinalých tváří, roztrhaných košil, divokých výrazů. Budíme se rozčarovaní a vystrašení, je to jen sen, je to jen sen, uklidňujeme se. Nechápeme to. Najednou se i ateisté modlí. Duše zemřelých plují ulicemi jako neviditelné medúzy.

P1020115

27

Život si hraje písničky podle vlastního vkusu, tak jak se mu zrovna zlíbí a my, naladěni na jeho notu, tančíme do rytmu. O víkendech chodím na farmářský trhy, kupuju flákoty hovězího, kuřata a králíky a peču je na víně a rozmarýnu, dělám k nim omáčky a míchám saláty s borůvkama, jahodama a pomerančem. Hezky prostírám, ať jíme dva nebo hoduju sama. Nosím domů kytky, piju čaj, hodně čaje, a čtu.

P1020113

Jsem spokojená, jak sama se sebou, tak s tím, co mám, i tím, co nemám. Někdy mě zaplaví trudnomyslnost, jsem přepjatá a přecitlivělá. Jindy jsem rozdováděná a v ráži, vyházím půlku oblečení a věcí, co nepotřebuju. Sešity ze školy, poznámky a prázdný krabičky schovaný pro vzácnou příležitost, která nepřijde.

S Františkem plánujeme svatbu, zvelebujeme chatu, krmíme chameleona cvrčkama, který nám utíkaj po bytě. Sem tam nadhodíme jméno, jaký ponesou naši potomci. František má otce Františka a dědu Františka, a když jsem navrhla, že se syn bude jmenovat jinak (jak lehkovážná!), ve Fandovi zaburácel rázný rodový instinkt, bude to taky František a basta!

Na suchej únor jsem jen tak z rozmaru zkusila nepít a nezačala další dva měsíce. Nevyhledávám adrenalinový situace, a přesto je zažívám. V horách v Gruzii jsem omdlívala hrůzou, když kamaráda kopl kůň, další cestovatel mu okamžitě polil ránu vodkou a začal jí tupou jehlou a modrou nití z šitíčka sešívat. Při noční bouřce ve stanu jsem se klepala jak ratlík a modlila se za spásnej konec. A na Silvestra propotila triko, když František dostal alergickou reakci a začal otejkat tak, že jsem volala sanitku a jeli jsme po liduprázdný novoroční silnici za blikání modrejch světel do nemocnice.

Blíží se moje narozeniny a já si uvědomuju, že život je jako skladba, do který se stačí zaposlouchat. Pulzuje jako krev v žilách a dokud proudí, žijeme. Obdivuji jejího skladatele, dokáže roztančit i konejšit. Kdoví, co zahraje příště. Zbytečně se neptám, naslouchám, důvěřuju. Jsem věrná posluchačka. Bude mi 27 a nechávám se nést.

 

Síla odpuštění

Jak dlouho v nás zůstává bolest, když nám někdo ublíží? Je to víc jak tři roky, co se H. připravil vlastní chybou o život. Největší rána. Zničilo mě to. Dovedu mu to vůbec někdy prominout?

Odpuštění. Slovo, které slýchávám často, ale teď tápu po hlubším významu. Co když se mi pokaždé sevře ruka v pěst, když uslyším jeho jméno? Co když mě pokaždé zabolí, kdykoli si na to vzpomenu?

Každá lekce má význam, který ji přidělíme. A já jsem nedávno udělala chybu. Pitomost. Vypila nápoj z kratomu a ještě dva dny se svíjela v křečích, který mi nikdo už ani nevěřil, protože pro ně je to silnější čaj, dávaj si to večer před spaním nebo v práci na výdrž, ale já se motám, klepu, panikařim a vyčítám si, co jsem to provedla. Je mi mizerně, zle, pachuť na jazyku, bolí mě břicho.

Zpytuju svědomí. Je mi jasný, že to za pár hodin přejde. Ale teď to musím vydržet. Peklo. Očistec. V tom hnusnym stavu se přede mnou z ničeho nic začnou vynořovat souvislosti. I on tehdy udělal chybu. I on to tenkrát přehnal. I on chtěl, aby to bylo pryč, odeznělo to. Nešlo to zastavit. Nebylo úniku. Byl to přešlap. Omyl. Chyba.

Najednou nejsem ta naštvaná pozůstalá, co ho nenávidí za to, jak mi ublížil. Vzedme se ve mně soucit. Nejen, že chápu, že mi nechtěl způsobit bolest, teď to i prožívám. Jsme na tom totiž stejně. Oba chybující. Oba pouzí smrtelníci. Hlavou mi neběží. „Cos mi to provedl?!“ Poprvé mě napadne: „Chápu, jak ti muselo bejt.“

Potřebuju se nadechnout, otevřu okno dokořán, každou ruku na jednom rámu, stojím tam s rozpaženýma rukama jako pták, co se zastavil v letu. Podvečer barví dům naproti do nachova. Vzduch mi vpluje do plic, doléhá ke mně vzdálené hučení aut. Zaplaví mě vlna úlevy a smíření. V té chvíli, s otevřenou náručí, pocítím, co to znamená odpustit.

20190302_104802