Silvestr a porno

Přemíra alkoholu, jídla, cukru, návštěv, bujarejch oslav (předevčírem jsem při jedný málem vypadla z okna našeho bytu, a ještě teď mě bolí za krkem, jak jsme se sestřenkou házely hlavou na System of Down, Offspringy a Gorillaz), to všechno jsou Vánoce, svátky klidu a míru, po kterejch budu minimálně dva tejdny střízlivět.

Četla jsem, že nedostatek světla v kombinaci s cukrovím a chlastem ohrožuje zdraví. Měli pravdu. Je mi blivno.  „Teto, ty jsi opilá jen trochu, viď?“ ujišťovala se tenkým hláskem malá Johanka, zatímco jsem rozbila skleničku, převrhla květináč, nasadila si na hlavu modrofialovou paruku a vtiskla jí na tvář pusu se slovy: „To víš, že jo, kočičko.“

DSC02666

Jsem mistryní popírání. Ještě v noci po večírku přiměju manžela, aby vyhodil všechny vypitý lahve. Budeme dělat, že se to nestalo, zapomeneme, kolik jich bylo, nic neproběhlo. Hlavně, ať není armáda prázdnejch flašek to první, co ráno uvidim. Možná, že když zahraju sama před sebou divadlo, že to zas tak divoký nebylo, nebudu mít kocovinu. Rychle zametu střepy pod koberec a dělám, jako že nic. Tůdle. Před následky svejch činů neuteču. Ráno se držim za hlavu a mžourám do denního světla. Nepoučitelná.

Nic není růžový a nikdo není perfektní. Já teda rozhodně ne. Občas to ale myslim i dobře. Volám Fandovýmu dědovi, kterej je nemocnej, abych se ho zeptala, jak mu je. Od jiný příbuzný, zřejmě od tchýně, ví, že pro něj máme něco k Vánocům. Ne nadarmo se říká, ať lidi nemluvěj v hádankách. Fantazie je mocná. „Jéé, já myslel, že to překvapení je, že čekáte dítě!“ vyhrkne rozčarovaně, když zjistí, že pro něj máme jen obyčejnej vánoční dárek. Hm. Sorry, dědo.

Všichni holt čekaj, že budeme lepší, plodnější, úspěšnější, bohatší, než jsme teď. A my nejsme. Smůla, co? Škodolibě se směju. Miluju, když můžu někoho zklamat. Pravidlem je, že čím vzdálenější příbuznej, tím větší bezostyšnost při strkání nosu do našeho intimního života. Naopak matky nic takovýho nedělaj, jen třeba dávaj Fandovi k Vánocům pyžamo se sobem s nápisem „Daddy deer,“ a podobně. Jo, podprahový rodinný signály jsou top.

Silvestr je jako laciný porno a já ho jednoduše nemám v lásce. Vždycky mám beznadějně blbou náladu. Cejtim se ztracená. Ať dělám cokoliv, dostaví se osudovej pocit marnosti. Vyplouvaj na mě stíny, zvrácený myšlenky a úzkost. Přelom roku je pro mě strašidelnej jako klauni a opice v kleci.

Děsej mě petardy, blikající světla, všechno je nasáklý perverznim smradem. Je to, jako bych se uprostřed zimy vydala v minisukni do zaplivanýno poloprázdnýho nonstopu na předměstí, zpocenej pupkatej štamgast mi položil svou těžkou tlapu na stehno, objednal mi panáka božkova a řekl mi: „Jen se napij, holčičko.“

20191224_153315

Když nevim, co dělat, nedělám nic. Sedim a čekám. U blbejch nálad funguje jedno takový pravidlo. Když se jim nebráníme a dáme jim čas, vždycky se z nich nakonec nějakym zázrakem vyklubou docela fajn chvíle. I po šílenym Silvestru nastane zase klidný ráno. Po kocovině střízlivost. A po mrzutosti lehkej pocit na duši, uvolnění, úsměv.

Do příštího roku vám přeju spoustu inspirace. Často ji najdete i tam, kde byste ji nečekali. Třeba i v mrzutosti. Prožijte ty zatracený chvíle naplno. Malujte, pište, tančete, zpívejte nahý ve sprše, skákejte, křičte, rozbíjejte věci, oslovte cizího člověka na ulici. Smějte se, šílejte. Jen se proboha ničemu nebraňte. Buďte s tím, co přichází, ať je to jakýkoliv. Po svým. Opravdově. Prostě jenom buďte.