Domov

Domov je pocit. Chvíle, kdy stojím v noci v ložnici a dojímám se. Spíme všichni tři vedle sebe, postel s přisunutou dětskou postýlkou mi připomíná loď plavící se po moři. Občas zacpávám jednou rukou Fandovi nos, když pochrupuje (no, ano) a druhou šátrám po dudlíku a hledám v pološeru lapající pusu, která po něm dychtivě chňapne. Ležím veprostřed jako kormidelník, levá, pravá, řídím naší kocábku, která se plaví oceánem snů. Každou bouři ustojíme, ještě jsme se nepřevrhli. K ránu malý kapitán zavelí: „Vstávat!“, a není zbytí. Vylezu s ním pomalu na břeh a periferně vidím, jak se Fanda pokradmu převaluje přes můj kojící polštář a jako lenochod na větvi ještě dospává, co to jde. Spánek má cenu zlata.

Domov jsou vůně a chutě a taky tajné skrýše. Někdy si schovám čokoládu na nejvyšší poličku ve skříni a pak ji chodím uždibovat, to je taková moje malá neřest. Fanda už mě odhalil: „Ty veverko!“ volá na mě, když mě zahlédne, jak se nenápadně plížím do kuchyně na mls. Domov má vlastní řeč. Je oblečený do tisíce slov, narážek a vtipů, kterým rozumí jen jeho obyvatelé.

Je to místo, kde můžeme být přirození a ujíždět si na svých zvláštnostech. U nás to vypadá jako v laboratoři, Fanda pěstuje desítky rostlinek a mechů, chodí kolem s dlouhou pinzetou v ruce jako výzkumník a šťourá se v miskách připomínajících svým obsahem bažiny, dna řek, vzorky nebezpečných organismů.

Já se zas, když je čas, motám v jógových pozicích a už ani nevnímám, že mě František musí všemožně překračovat, když chce v našem malém bytě někam projít. Vařím si nejrůznější bylinky a připadám si jako mocná čarodějka, která v kotlíku míchá léčivé lektvary. A do toho všeho si tady brouká ten náš kulíšek, kterému jsou právě čtyři měsíce, a domov je pro něj celý vesmír.  

Točí se na bok, lítá na našich rukou od zrcadla k zrcadlu, s otevřenou pusou sleduje, jak vařím, a rozčiluje se, když jíme a nikdo ho zrovna nenosí. Domov je přístav a já tu teď už přes čtvrt roku kotvím. Možná i proto si víc než kdy jindy uvědomuji jeho význam. Je to nutnost, nutnost pro duši a nejen pro tu dětskou. Když máme kde bezpečně přistát, můžeme se rozvíjet, růst, v klidu žít. A taky se bezstarostně odrazit, vydat se na plavbu do neznáma, zakoušet všechna dobrodružství světa a nemít přitom strach, co bude. Uvnitř sebe máme totiž pevně zapsáno, že ať se stane cokoliv, máme se vždycky kam vracet.