Sladký život

Vyhodili mě ze zkoušky. Prolítla jsem oknem, dopadla na chodník, končetiny mi trčely na všechny strany. Kolem šel dělník Víťa, chtěl proplatit fakturu. „Víťo, vždyť tam máš chyby, výstavba se píše s tvrdym,“ říkám mu. Negramota. Za týden práce si účtuje víc než já za měsíc. Ach, sladký život dělnické třídy! Proč já stále usiluji o nějaký bláznivý titul? Vsáknu se do asfaltu, projdou po mně vysoké štíhlé blondýnky, fotí se s diplomkami, posudky samé jedničky. Přirozeně mě štvou, zvlášť když mi jedna z nich stojí podpatkem na hlavě. „Hej! Stoupni si jinam,“ syknu. U stromu se vysere mopsík, čas na to se zvednout a jít do hospody. Na záchodcích se udeřím plnou parou o dveře do levého spánku. Jau! Chytnu se za čelo. Zahlédnu se v zrcadle. Zkroucený obličej bolestí, rozmazaná řasenka, unavené oči. To je teda den. Umyju si ruce a jdu to všechno zapít.

Probudím se na fotbalovém hřišti. Rozkoukávám se. Praží slunce, vidím nespavce, jak se kroutí pod slunečníkem jako žížaly. Kývnu na pozdrav. „Hele, víla!“ směje se jeden z nich a ukazuje na mě prstem. K snídani mi nabízí lysohlávky, zdvořile odmítnu, dám přednost česnečce. Celý týden v kocovině a takhle to dopadá. Jaký je asi život šťastných lidí, co mají spoustu času, peněz, vše se jim daří… no zřejmě pěkná nuda. Googlím si na telefonu citáty o neúspěchu. Oscare Wilde napsal: „Každý úspěch, jehož dosáhneme, nám udělá nepřítele. Chceme-li být oblíbeni, musíme být průměrní.“ Tak třeba teď budu mít aspoň víc kamarádů!

Druhý den po práci se na křižovatce srazí dvě auta. Tramvaje nemohou jet, zablokuje se celá doprava. Vykračuji si to domů, škodolibě se posmívám nadávajícím taxikářům, kteří trčí v koloně. Mám krátké šaty, fouká vítr, každou chvilku mi je zvedne až k obličeji. Směju se a dělám jako by nic, přitom bych nejradši všechno oblečení svlékla a běhala nahá po Praze. Výskala bych jako dítě, skákala po kapotách aut. Pózovala bych se sochami na Karlově mostě, turisté by si mě fotili a já bych na ně dělala obličeje. Odhodila bych všechen stres, smetla ze sebe kritiku učitelů, přísné zamračené tváře, povzdechy, kroucení hlavou, významné pohledy na hodinky. Přece si kvůli nějaké prohře nenechám zkazit náladu. Tančila bych na Malostranském náměstí, hlasitě zpívala a točila se dokolečka. „Ať se jdou všichni vycpat!“ vykřikovala bych. A pak bych dostala pokutu za výtržnosti. Jak krásná představa.

Před barákem čeká Víťa. Podá mi montérky: „Pojď, budeš makat s náma,“ řekne rozhodně. Pokrčím rameny, obléknu si je. Odejdeme na stavbu. Stavíme baráky, malujeme zdi. Jsem zaprášená a špinavá, dělám sprosté vtípky a dokonce už i zapomínám vyjmenovaná slova. Kdo to dnes potřebuje? Promenáduji se po lešení jako královna, ostatní dělníci mi říkají paní, piju s nimi pivo, vesele pokřikuji na všechny pod sebou. Ach to je svoboda! Jaká volnost! Jaká pohoda. Školu jednou dodělám, ale nepřijdu kvůli ní o radost ze života. Hlavně se nebrat příliš vážně, řeknu si, a když se uvidím v zrcadle, vypláznu na sebe jazyk.

P1660370

Popel a krev

Občas jdu jen tak po ulici, jsou to střípky vteřin, kdy sama sebe zahlédnu v odraze výlohy. Pohledy se střetnou a já uvidím ve svých očích něco, co neznám. Něco nepoznaného, věčného, něco co se nepodobá ani ženě, ani muži, možná se zachytil v mých očích čas. Vidím svou babičku, která se má teprve narodit, snad i dceru, která už tu právě byla. Jsem článek řetězu a najednou nevidím jen sebe, ale i ten řetěz. Protíná minulé i budoucí. V tom jediném záblesku se mi ukáže všechno. Celý obraz, mozaika, kterou skládáme dohromady a v níž je můj život jen nepatrná nitka.

Jsem stéblo trávy. Možná ještě tenčí. Ztrácím se v ranní mlze, je mi smutno, když se stmívá. Mám ráda, když prší a všechno se převlékne do dané chvíle. Jindy nad námi vězí nepopsaná modrá obloha, dává příliš možností na vybranou. Pro co se rozhodnout? Kudy se vydat? Miluji hustý déšť, znějí v něm moje odpovědi. Sladký voňavý vzduch a ty kapky, ty bubnují pro mě.

Jsem spojena s druhými, často se o ně bojím. Láskou bych přenesla skály, uhasila oheň, vysušila moře. Muži odcházejí do boje, vždycky to tak bylo. Čekám. Modřiny, šrámy, blouznění. Vracejí se a omdlívají zas a znovu. Přikládat obklady na rány, moje ruce, či ruce mojí vnučky? Nosit vodu, vyprat oblečení. Slyším babičku, jak mě utěšuje. Odněkud, odkud? Mám ji v sobě a ona mě. Jsem živá a zároveň už dávno po smrti. Prsty přejíždím po Františkových žilách, nejsou to jen jeho žíly, jeho tělo mu nepatří, jednou ho odloží a pak, právě se rodím, z Honzy zbyla také jen miska popela. Když se ráno probudím, sedím na posteli, zahlédnu v paprscích slunce poletovat smítka prachu. Jednou i já…? Modlím se. Ke komu vlastně? Vznáším se jako chmýří, co padá ze stromu. Vdechneš mě? Cítím tep divokého srdce. Mnoho jsem jich již pohřbila a mnohým dám jednou život, jsem tady i tam. Vyhlížíme se navzájem. V noci vyjeme na měsíc. Co přijde? Jsme pouhé příběhy, všechny se odehrávají v jednom okamžiku. Zestárla jsem, sedím v křesle, čtu svoje deníky, vím o něco víc. Říkám si, že jsem někdy měla volit jinak? Je mi pět let, běžím za mámou a ptám se: „Mami, kdo jsem?“

P1310672