Otisky

Divoká. Víno na stěnách, hlava pod vodou, rebelie. Už zase? Pořád. Lehkovážnost, protest, techno a básně u snídaně, rvaní srdce z těla, zamilovanost a pády dolů a dolů. Čas a nerozum. Vánek čechrající záclony. Výčitky a odpouštění.

Sednout na vlak, vyšplhat na kopec, vyhlídka do kraje. Rozevřít náruč, vydechnout, obejmout svět. Svlíknout oblečení, běhat, smát se, válet se v trávě. Jedinečná vteřina čirýho bláznění. Svoboda, nesvázanost, tělo a krajina. Kopce a ruce. Louky, vlasy, řeky. A když slyšíš přicházet lidi, rodiny s dětma, rychle na sebe naházet pár svršků a dělat jako že nic, dokonce si k nim jít sednout a pokecat. Ty děti ti vyprávěj nějaký hlouposti a ty jim odpovídáš a je z toho vlastně hezká rozmluva, jen si vůbec nepamatuješ o čem, záleží na tom? Když odejdou, zapálíš si cigaretu a pak už je zase čas jít dál, slunce hřeje a tady na tom paloučku jsi navždy zanechala otisk svý spontánnosti.

Jsi složená z tisíce barev a zvuků a nálad a prožitků a myšlenek a vzpomínek. Jizva na rameni. Památka na to, jak jsi převracela svět. City a břicho a loketní jamky. Zůstat přivázaná v okovech a viset na zdi. Zoubkova socha, hubená, sklánějící se, vytáhlá, němá. Pouštíš sama sebe po nebi jako papírovýho draka. Tenkrát v Pekingu Číňani cvičili tai-chi, srkali pálivý polívky a kuchař v bistru říkal, že seš krásná. Ztrácela ses a osypávala z pokřiku aut a kupovala sis zmrzlinu z matchy. Stála jsi v Šanghaji na zastávce metra a považovala za úspěch, že trefíš zpátky do hotelu. Ach ty vůně. Ty dálky. Ta panoptika.

Nádech a výdech. Čaj a spánek bez zlejch snů. Letadlem urazíme vzdálenosti. A jsme zase tady. Zpátky. Neutíkej pořád. Buď tu. Klid a čtení z dlaní lidem s přimhouřenejma očima. Jen tak si skládáš, co tě napadne. Ze všeho, co máš v sobě. Kde jsi byla. Koho potkala, milovala, zradila. A pro co žiješ tady a teď. Jako čerstvě nařezaná květina ve váze. Tence ukrojenej krajíc chleba. Lehká pirueta navečer. Kachna, co usnula na Vltavě.

P1180538-003

Tenkrát

 

Poníci, svetr a hospoda

Snažíme se s kolegama vymyslet vtipný hlášky, který necháme natisknout do diáře na příští rok. Skončí to tak, že znuděně civíme z okna, bavíme se o sebevraždách v Japonsku, eutanazii a kocovinách. Do humoru se zkrátka nelze nutit. I když už jste takhle blízko…

V neděli mě napadne zajít do cukrárny, kde jsme ještě nebyli. Nakonec dostanu chuť na pivo, tak usedneme ke stolu ve Ztracenym ráji, kde jsme pomalu štamgasti. Někdy člověk prostě nemá náladu na novoty. To si říkám pokaždý, když jdu do tý stejný hospody. Stejně tak mám tisíc hadrů a nejradši nosim dvě tři trička, vyšisovaný černý kalhoty, který maj s černou už málo společnýho a děravej svetr. Oblíbený kousky nic nepředčí. Jsou pohodlný. Tak co.

Chceme s Aničkou vidět dokument Máma z basy, něco se dozvědět o životě těch méně šťastných kolem nás. Soucítit. Rozčílit se. Debatovat. Nakonec nad tim mávnem rukou a začnem hledat, kdy dávaj My Little Pony. To je to pozitivní a barevný, co to v tomhle šedivym ukňouranym podzimu potřebuju vidět! Na diskuze bude čas příště.

Přichází totiž temný období. A s ním utahanost, sklíčenost, trudnomyslnost a rýma, brblání, že je kosa a co budeme sakra dělat, až přijde zima, když už teď nosíme všechno teplý oblečení, co máme, to nezvládnem, proč je v pět už tma a prší a na horách sněží? Nejtepleji nám bude v tramvaji, a tak se přistihneme, že z ní ani nechceme vystoupit. Jsme mrzutý jak kočky, co je vyhodili z vyhřátýho pelechu ven na mráz. Kdo by nebyl?

Jsem nachlazená, tak si postěžuju v naší rodinný Whatsapp skupině. Matka mě polituje a napíše, ať piju čaj s medem, bratr pošle fotku Zemana a poradí, ať si dám rum a cígo. Přístupy jsou různý. Cíl jedinej – mít se dobře. K tomu ať nám po celý tohle roční období (a nejen) dopomůžou růžový poníci, vytahanej svetr nebo oblíbená hospoda. A podle libosti třeba i ten rum.

P1300010

Skok žáby

Je to důležitý. Odcházet. Od rodičů. Ze školy do práce. Z dětskýho pokoje do podnájmu. K bandě hipíků, co zapalujou vonný tyčinky, pouštěj nahlas reggae, sušej sedmikrásky a nosej domů jídlo z popelnic. Nedávno jsem vyhodila starý boty, ráno je najdu zase zpátky v botníku. Vytáhla je spolubydlící, když šla s košem. Jsou prej pěkný.

Prouděj sem lidi. Přes den, večer, uprostřed noci, nechali si tu batoh nebo chtěj jen pokecat, taky v sedm ráno, když vyjdu v županu z pokoje a zívám. Jednou jsem přišla domů, na gauči spala cizí slečna, jinak nikde nikdo. Pozdravily jsme se, já šla uvařit čaj, ona se mezitim pokradmu vytratila, potichu za sebou zavřela dveře. Choděj si k nám pro konopný mastičky, občas tu nechaj na pár dní psa, Danča v létě na zahrádce upravovala kráskám dredy, po podlaze v kuchyni se plazilo batole. Hlídala tu taky černošský miminko, tancovala s nim na Boba Marleyho, dítěti se po tvářičkách koulely slzy, čekalo na mámu a ona se ho snažila jakkoli zabavit.

Je to důležitý. Odcházet. Od rodičů. Od partnerů, s kterejma to neklape, za těma, s kterejma to možná klapat bude. Novejma, neznámejma, budoucíma. Od budoucích k těm minulejm, když to má smysl. A někdy, i když to smysl nemá, ale stejně to uděláme. Odcházet. Od smutku k pohodě, od tíhy k lehkosti, od strachu k odvaze. Ohlížet se zpátky. Vzpomínky nemohou ožít, jsou jen v hlavě. Neublíží. Lítat jako pták. Chmýří pampelišky. Poletující pavučina. Skočit jako žába z hladkýho kamene na leknín.

P1330131

Chvála lenosti

Večer po práci si doma oblíknu tepláky a mikinu, mám chuť na chipsy a víno, ale ani jedno tu nemám. Jsem líná jít do večerky. Kterou mám za rohem. Tak deset kroků. Prostě daleko. Tak si aspoň ukrojim patičku chleba. Z nudy projíždim Facebook. Nic novýho. U lidí, který možná znám, mi naskočí můj zubař. Rozkliknu jeho profil. Projíždim novinky v oblasti dentální hygieny. Dívám se na jeho fotky. A pak se zarazim. Opravdu v pátek večer nemám nic jinýho na práci než stalkovat svýho padesátiletýho zubaře?

Pravdou ale je, že nemám. Jsem unavená. No tak ne, to je trochu blbost, nemám pomalu z čeho, když celej sedim v kanclu na zadku. Tak jsem znuděná. Jo, to je lepší. Nic se mi nechce. Možná bych ocenila nějakej film, ale jsem líná si ho stáhnout. Natož hledat. Moc práce. A tak nakonec už po čtvrtý koukám na to, co mám na disku. Dítě Bridget Jonesové. Když to řeknu kámošce, reakcí je nevěřícnej smích. Nechápu proč.

Flákání si dopřávám se všim všudy. Zapnu topení, protože je mi zima. Za chvíli začne bejt v pokoji pomalu na plavky. Odmítám vstát a jít otočit kohoutkem. Ležim na posteli a volám: „Ztlumte to někdo.“ Což je trochu zbytečný, protože jsem doma sama. Až když se byt začne podobat sauně, vstanu. Nezapomenu si ale povzdychnout, jak to mám těžký.

P1260525

Občas potřebuju nic nedělat. Mručet. Dělat ksichty na koš, kterej potřebuje vynést. Bejt zahrabaná v posteli a výstražně hlásit: „Nikdo mě nikam nedostane.“ I když se o to ani nikdo nepokouší. Tak mi je dobře. Trochu přeháním. Trochu hraju. Trochu se sama sobě směju. Nepodávám zrovna výkony hodný chvály a obdivu. Ale nakonec v tý mrzutosti vždycky začnu bejt spokojená. To by se koneckonců pochválit mělo. A protože to nikdo jinej neudělá, tak se za to neopomenu hrdě poplácat po rameni.