Pouť duše

Strouha, očekávání, dlouhý krok, bažina, na zádech batoh, v břiše hrob. Les umlklý, tlející, nepropustný, nikým neprošlapané cesty. Kmeny stromů, spadané větve, ta voda, ta tu neteče pro nás. Divocí ptáci nám létají nad hlavou a v ohradě zařízli berana. Krev řinoucí se mu z krku na tmavou zem, to je i moje krev. Hlína ji lačně vtahuje do sebe, i mě, každé moje znejistění, to vše si bere. Ze zvířete uniká život, ztuhlý pohled do prázdna, co vidí před smrtí?

Jsem tak malá, v úžasu i děsu si prohlížím ostrá skaliska, vítr mi podlamuje nohy. S každým krokem cítím život, jeho surovost, divokou krajinu. Stoupám vysoko vzhůru, přibližuji se obloze, pod nohama se mi hýbou kameny, jedno špatné nakročení, velká chyba. Pokora. Snad bych se těm vysokým horám chtěla i klanět, pokud by to pomohlo a byly by ke mně mírumilovnější. Snad bych jim nosila oběti, stavěla na jejich vrcholcích chrámy. Tohle v sobě nesli pradávní lidé, kteří byli odkázáni jen na milost božských sil? Najednou se cítím jak jedna z nich. Stačilo by tu pobýt delší dobu, pobrukovala bych si melodii deště, sbírala byliny, pronášela ranní a večerní modlitby, četla z mraků a hvězd. Šeptala bych si s ohněm, trávě zpívala a čekala a věřila a plakala, splynula s bystřinou. Tady se něco vyššího dotýká drobného lidského nitra a nabízí mu to, co ve městech nelze naleznout. Tady stojí člověk sám před horou a je jako nahý, ať už se se svým vybavením cítí jakkoli odolný. Hora k němu promlouvá a stačil by jediný její rozmar, bylo by po její vůli. Omývám se v ledové řece a nevydržím v ní ani minutu a pak mi po těle projede vlna extatického blaha. Znovu se rodím a umírám, rytmus dechu se sladil s pulsem země. Pot, bolest, úleva. Radost, když zdoláme vrchol, strach, když si nás prohlíží býk. Hlad, kvůli kterému si nemůžu stoupnout na nohy a nesmírný vděk z teplého jídla. To vše se střídá jako roční období.

Zvíře stahují z kůže, vše plyne svým tempem, písní noci a dne. Pokračujeme. Jsme odolnější. Po každém výšlapu silnější. Jsem šťastná i unavená zároveň. Putujeme. Jdeme rychleji, zastavujeme méně. V hlavě klid. Překonali jsme několik překážek. Ztratili se v temném lese a zase našli cestu ven. Po dešti vždy vysvitlo slunce. Za odměnu se před námi otevírají výhledy jako obrazy, duše se může rozeběhnout do kraje, anebo být ukolébána mantrami kroků. Pouť k tiché volnosti.

DSC_0174

Hotovej ráj

Mistři sebeklamu. Chceme vidět věci takový, jaký nejsou. Hezčí, čistější, milejší, pozitivnější, krásnější. Postujeme co nejdokonalejší fotky na instagram, ukazujeme svůj life-style, jedinečnej, originální, fancy. Skvělý vztahy, skvělý jídlo, běhám, cvičim, právě jsem si nechala udělat novou kérku, heč. Závist? Jasně. Jsme v centru dění. Nic nám nesmí uniknout. Všeho se zúčastníme, o všechno máme zájem, o všem víme. Tisíc akcí denně. Nestíháš to? Nežiješ. Sledujeme příběhy, který neexistujou, žijeme životy, který nejsou. Nechceme smrdět, potit se, menstruovat, šedivět ve třiceti, mít vrásky, umírat, ani rodit postižený děti, ale ani jedno z toho se nám nedaří.

Baví nás to. Vytvářet blejskavý životy, chlubit se hadrama, dárkama, co jsme dostali od našich poloviček, jsme sexy couple, máme to, co vy ne, tak žárli. Nesdílíme věci o obyčejnech dnech, bordelu v pokoji, špinavejch hadrech, nemocnejch prarodičích, ochablym svalstvu, prázdný lednici, šedivym sídlišti, na kterym jsme vyrostli. Proč taky? Útěk je přitažlivější. Tvoříme umělou realitu, bavíme se tim, zabíjíme čas. Upravujem svý fotky, abychom byli perfektní. Prezentujeme se tak, aby nás bylo proč obdivovat. Život ale nemá takový barvy, jako ve fotošopu. Smíříme se s tim? To bychom ale taky museli přiznat, že se podílíme na tom, jak to na tady vypadá. Že jsme srabi a spoustu věcí nechceme vidět. Jak může ženská v bufetu vedle Osvětimi prodávat hladovejm turistům hranolky? Jak nás může vůbec napadnout udělat z bejvalejch koncentráků vepříny nebo vedle nich stavět domy? Kdo si ráno sedne s kafem na zahradu a čumí do míst, kde byl dřív lágr? Někdy jsme už fakt trapný. Řekneme si, co taky s tím, že? Je to minulost. A my chceme mít klidnej život. Hezkej. Veselej. Bez problémů. Co nejvíc friends. Co nejvíc lajků. Ještě se s tim kafem vyfotíme, hashtag rannipohoda. A máme děsnou radost, když nám k tomu někdo dá srdíčko.

P1320893

Dlouhý stíny, tanec vdov

 „A co Honza?“ zeptá se mě Natan. Honza je můj bejvalej a je téměř dva roky mrtvej. Přemejšlim, jestli odpovědět: „Jo, má se skvělej, nedávno mi poslal selfíčko s Ježíšem.“ Nebo si vymyslet jinou odpověď. Nakonec jen mlčim a pak řeknu: „Ty si debil.“ Nikdy by mě to nenapadlo, ale jo, děje se to. Lidi kolem vás prostě zapomenou, že je váš blízkej po smrti. Nebo se nenaučí jméno vašeho novýho kluka. Nebo obojí. Tehdy jste mi pořád říkali, jdi dál, jdi dál. Vzkázat byste to ale měli sobě. Tyhle přeřeky jsou trapný. A to je jen jedno z mnoha úskalí, který na vás jako na pozůstalou osobu čekaj.

Máte třeba chuť na nějakou romantickou komedii, a tak jdete na film Pěkně blbě. Brzo vám dojde, že to byl pěkně blbej nápad. Hrdinka je polovinu filmu v kómatu, a i když milujete černej humor a scény, kde si herci dělaj z těžkejch situací srandu, tady si z nich bohužel nikdo legraci nedělá. Když jsem přihlížela, jak její milovanej klečí u postele a láme ze sebe věty, chytla jsem se za hlavu a říkala si: „Na tohle nepotřebuju koukat, to jsem zažila, do háje.“ Mělo mi to dojít. Ale ok, jaksi jsem myslela, že to bude legrace. Aspoň můžu bejt děsně chytrá a mít poznámku: lidi v umělym spánku ve skutečnosti nejsou tak sexy jak ve filmech, do očí jim doktoři nakapou modrou tekutinu, aby se jim neslepovala víčka, takže vypadaj, jako kdyby je právě přivezli z travesti show. Tak. A máte to.

Další nástraha číhá na Facebooku. Nemluvím ani tak o tom, jak se musíte odhodlat udělat z profilu zemřelýho neaktivní stránku, aby na vás furt neskákaly připomínky, kdy má narozeniny. Můžou se stát ještě další věci. Když jsem se tenkrát dozvěděla, že Honzu našli polomrtvýho někde v Poděbradech, vůbec jsem nevěděla, jak se tam do háje dostal, a tak nezbejvalo, než se obrátit na Facebook. Vyhledala jsem událost, která se tam ten víkend udála, a bombardovala všechny, co měli zatrženo, že se účastnili. Mnoho z nich mi odpovědělo. Ale některým tento můj dotaz (jelikož jsem je neměla v přátelích) spadl do žádosti o zprávy. Hm. Rok a půl od toho, co bylo po všem, se někdo asi nudil, klikl na tuto kolonku a rozhodl se odpovědět. Dotyčná osoba zřejmě žije v jiném časoprostoru. A hulí. A bere drogy. To si takhle jedno odpoledne jdete vesele po ulici a najednou vám zavibruje telefon a vyskočí na vás podrobný popis toho, co se tenkrát přihodilo a jak to vypadalo. Musím dodat, že autor nešetřil detaily. Divím se, že mi neposlal fotku. Ou jé! Jo, moje chyba, neměla jsem to číst. Ale byla jsem v takovym šoku, že jsem to prostě prolítla očima. Nejdřív jsem stála jak přimražená a jenom mi bušilo srdce. Následně jsem se neskutečně naštvala – jak na celou situaci (proboha, jak mi může někdo po tak dlouhý době tohle napsat?!), tak znovu na NĚHO, kterej mě svoji smrtí dovedl do blázince. Začala jsem nadávat, roztrhala všechny papíry, který jsem nesla s sebou, házela dlažebníma kostkama, mlátila do popelnic, lomcovala dopravníma značkama, křičela. Lidi se za mnou otáčeli, a tak jsem hulákala i na ně: „Co koukáte? Nečumte…“ Pak jsem si vyčerpaně sedla na chodník a tomu týpkovi odepsala: „Tak teda dík.“

A takhle to my pozůstalí, prosím, máme. Jednoduchý to vůbec není. O to větší ale holt musíme bejt tvrďáci. A to se hodí. Pak se jen tak nesesypem, když nás třeba vyhoděj z práce, bezmyšlenkovitě zahodíme kreditní kartu, poškrábeme auto nebo něco zkoníme. Vlastně se všem takovejm prkotinám smějem. Tudíž vlastně díky všem, kteří se na tom mym zocelováním podílej. Je to občas o nervy, a nejradši bych to tady někdy celý zapálila, ale myslim, že po tom všem mě už jen tak něco nepřekvapí. A to je vlastně supr.

P1310196