Chrám srdce

Byt kvílí. Za okny se prohání vítr, snaží se prodrat dovnitř. Lomcuje oknem ve světlíku, hučí na půdě. Obklopuje nás ze všech směrů. Cítím se jak v majáku uprostřed bouře, schovávám se pod peřinou. Topení syčí. Na střechu dopadá déšť.

DSC02280

Před očima vidím potemnělý kostel, kresby na stěnách v mihotavém světle svíček, jsem prohnutá krásou, padám na kolena. Před bohem? Ale před jakým? Historie mě ohromuje. Víra mě nenechává klidnou. Jaké to je oddávat se tomu nejvyššímu?

Dočetla jsem Váhu inkoustu od Rachel Kadishové, přes 600 stran dlouhý román odehrávající se částečně v současnosti a částí v 17. století v židovské komunitě v Londýně. Minulost a přítomnost propojují stovky let ukryté listiny a dopisy, které náhle objeví dva vědci. Celá kniha se věnuje židovství, mučednictví, lásce, ženám, kterým nebylo dovoleno studovat. Oddanosti židovské tradici, která vede člověka až za hranice sebe sama. Někdy přímo do náruče smrti.

Životem postav otřásá také Velký londýnský mor v letech 1665 až 1666. Dnes máme koronavirus a chřipku. Umyvadla zdobí kromě mýdla i dezinfekce a lidé schovávají nosy pod roušky. Dřív si před obličejem drželi kornoutky s bylinami. Koronaviru jsou plné noviny, o chřipce téměř ani zmínka. Proti chřipce máme očkování. Překvapuje mě, že když jsme nadhodila, že se proti ní jdu nechat očkovat, několik lidí vyhrklo, že to je bláznovství, rozjedou se mi nejrůznější choroby, závažně si oslabím imunitu. Podle románu si lidé původně mysleli, že mor přenášejí kočky, tak je všechny pomlátili. Tím se přemnožily krysy a blechy, které byly skutečným přenašečem nákazy. Dnes nad tím kroutíme hlavou. Mně ale bohužel někdy připadá, že i v dnešní době lidé často mlátí kočky, místo aby hubili blechy.

Vichr za okny neustává, přidávají se prudší a prudší lijavec skrápějící okenní tabulky. Moře pod námi se bouří, vlny se rozbíjejí o kamenné zdi našeho majáku. Ačkoli jsem racionální, někdy mi připadá, že příliš spoléháme na rozum. Duchovní krizi říkáme deprese, vytržení psychóza, truchlení chceme zahánět antidepresivy, místo toho abychom si přiznali, že smrt opravdu bolí. Nedokážeme vydržet nepohodlí. V utrpení nenalézáme význam. Už nejsme zvyklí na bolest. Chceme ji vymýtit tak snadno a lehce, jako když smažeme nepříjemného známého na Facebooku. Někdy nám všem, i těm, kteří si myslí, že v nic nevěří, chybí něco hlubšího, co by nám dodávalo odvahu.

Dodává věřícím sílu bůh? Jednou bych chtěla přijít na to velké tajemství. Odhrnout závěs, před kterým stojí řady modlících. Pokaždé mě dojme, když vstoupím do kostela a v lavicích vidím mlčky sedící postavy se skloněnou hlavou. To ticho. Zastavení času. Kouzlo kostelů a jejich posvátnost mě oslňuje.

Kéž bych se jednou dozvěděla víc. Nebo se alespoň přiblížila pravdě. Pod víčky si představuji, jak světlo naší ložnice září do daleka a vysílá jednoznačný signál – jsme tu, je tam někdo? Podobně jako člověk po staletí spíná ruce k nebi s toužebným přáním v očích a modlitbou na rtech. A celý život čeká na odpověď. My všichni čekáme.