Skupenství času

Dítě v kuchyni vysypalo mouku na zem, maluje v ní prsty, přendává ji z misky na váhu. Pak si do sněhových kupiček stoupne nohama a dup dup, obalí nás bílý mrak. Vypadá jako pekař, který celé dopoledne pekl chleba. Sleduji, jak si užívá přítomnost. Poklad nerušeného dětství.

Za to já spěchám, i když jedu zpomalit. Uháním cestou na jógu a pak zase jako střela letím domů. Čas mi teď připomíná malé zabalené čokolády. Jednu rozbalím a sním, zmuchlám papírek, je pryč. Často ani nevím, jakou měla chuť, můžu rovnou načít druhou. „Protože vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte,“ zní mi v uších hláška ze Samotářů. Nepřipadá mi, že bych nežila, ale že jsem občas jak řezník, který sekáčkem s vervou porcuje jednotlivé denní úseky, to ano.

Občas pobíhám sem a tam ve zběsilém rytmu. Brázdím s kočárkem ulice, pospíchám do metra, v autobuse přejedu pánovi nohu, jsem unavená, nevrlá. Když se pak naskytne příležitost být jen sama se sebou, chci ji využít naplno. Promarnit hodinu volna je hřích. A tak vybíhám na cvičení nebo masáž, dokonce i dentální hygiena, nebo pobyt v čekárně u obvodní doktorky je pro mě příjemný relax a odcházím odtamtud spokojená, jak kdybych navštívila vyhlášený kosmetický salon. 

Dříve bylo moje životní tempo mnohem tekutější. Hodiny se přelévaly jako voda, neměly tak pevné hranice. Vybavuji si víkendové párty na louce, rozevlátý tanec. Světla a hudba se slévaly v řeku, která mnou proudila a já se nechávala nést. Meandry a jezy i klidná hladina. Byla půlnoc, mrknutí oka a najednou pět ráno. Teď má každá část dne svůj význam. Svačina, hřiště, večeře, koupání, uspávání. Řád a odpovědnost. Metronom, na který málokdy zapomenu. Častěji, než dřív nosím hodinky a mám ponětí, kolik je. Hodiny se neztrácejí, nehledám, kam se poděly, jsem s nimi v souladu, stejně jako dítě, které se budí každé ráno téměř ve stejnou dobu.

Intuitivně vezmu syna tam, kde se čas zastavil. Na hřbitov. Je po dešti, hladí mokré náhrobky, líbí se mu voda. Bere do ruky jeden z kamínků, jezdí s ním po něčím hrobě a hraje si, že je to auto. Jdeme uctít památku prarodičů, ale než dojdeme k místu jejich odpočinku, zastavíme se u několika neznámých zesnulých. Malé dítě na hřbitově je pro mě nezvyklá kombinace, až jsem z toho života, který tam vnášíme, trochu nesvá. Otáčím se, jestli nás někdo nevidí, chytám ho za ruku, nech paní odpočívat, už už by se chtěl posadit na jejím náhrobku a pozorovat svět z jejího místa.  

Ujít pár metrů trvá klidně i tři čtvrtě hodiny. Pozorujeme mravence, klackem se šťouráme v hlíně, tolik zajímavých věcí na světě! Jindy bych si nevšimla tolika detailů, kdyby vedle mě nešel malý průvodce a neupozorňoval mě na šišky, uschlé špendlíky a každou mouchu, která proletí kolem. Tohle je pro mě jeden z paradoxů rodičovství; na jednu stranu mám pocit, že je všechno hrozně rychlé a nic nestíhám a na druhou zase mnohem pomalejší než kdysi, plné vnímavých zastavení.

Zametám mouku a přemítám, jak v tom najít balanc. Jsou dny, kdy všechno hezky plyne, jindy to zadrhává už od rána. Když teď už nezáleží jen na tom, co potřebuji já, ale hlavně v jakém rozpoložení je dítě, je každý den loterie. Pořád se učím s tím vším sladit. Čas je pro mě jako sluncem vyhřátý písek a já ho přesypávám v dlaních. Někdy ho mám plné hrsti, jindy z ničeho nic zafouká prudký vítr a v rukou mi zbude pár zrnek. Už nechci stát s nataženými dlaněmi a bezradně sledovat, jak poletuje kolem. Stejně ho nechytím. Chci se prostě pustit. A letět spolu s ním.