Sobě

Blíží se to šílené výročí. Dva roky. Měla jsem tenkrát pravdu. Nepřežila jsem to. Opravdu jsem zemřela s ním a moc to bolelo, to dlouhé umírání. Když jdu na hřbitov, vidím tam napsané své jméno. Musela jsem se znova narodit. Byla jsem křehká a zranitelná, s tenkou kůží citlivou na svit. Nevyznala jsem se. Objevila se ona, která mě vedla. Posadila mě doprostřed pokoje, pohybovala se kolem s lehkostí podobnou ptačímu letu. Pozorovala jsem jí. Po čase mi došlo, že to nikdo cizí není. Jsem to já sama.

Čím víc se ten milník přibližuje, tím víc se stává, že se někdy probouzí. Ta, co odešla, rozmlouvá s tou, která je tu teď. Náhle jsme tu tři, zpovzdálí to sleduji a mám pocit, jako kdyby soutěžily o mojí pozornost. Linie proplouvají, čas mě mate, leknu se, když uvidím, že se listí barví do oranžova. Smrt. Když umřel, bylo tak hezky, svítilo slunce, modré nebe, vlahý podzim. Zemřel a vítr dál lehce vál a po kabátě mi lezla beruška.

Cítím nějaký dluh, nějaký těžký dluh – něco bych měla udělat, něco dlužím. Ale komu? A co? Smýká to se mnou všemi směry. Bylo to tak radikální, ten odchod bez rozloučení, umírající tělo. Otáčeli s ním, zvedali ruce, nohy a říkali, podívejte, tahle část už je úplně mrtvá. I kdyby se probral, nebude to on. Hrozné obrazy. Ze všeho jsem byla vystrašená. Ze světla, sestřičky, která mi navlékala zelenomodrý oděv, srnky v poli, kterou jsem zahlédla z auta, když jsme odjížděli z nemocnice.

Budou to dva roky a já se od toho vzdaluji a zase přibližuji. Někdy mě zahalí tak mrtvolné ticho, že mi vadí i tichý šepot spolubydlících. Je mi jasné, že v té chvíli jsem někde na pomezí a poslouchám to, co mi bylo dřív skryto. Hranice je tenká. Uvědomění si toho, kde jsem, se rozmělňuje, moje poznání se rozšířilo o jeden obzor. Jak s tím žít, jak s tím žít?

Přestala jsem zalévat květiny na okně. Chci, aby odkvetly, uschly a já je mohla dát pryč. Podzim. Padající listí. Smrt. Zapálím svíčku. Položím růži. Jemu. I jí. Nechávám je být. V měsíčním světle plují jejich stíny. Je to to, co dlužím? Té nové, živé já? Sobě? Už je nerušit? Nechat je spát? Ano. Ve chvíli, kdy se labuť rozeběhne po vodě, aby vzlétla, už jí nemůžeme zadržet.

dusi_slavnost

Vloni na Dušičky, foto Tereza Ondrušková

P1260083

Náznaky

Schovávám se pod postelí. Nechci další stejné ráno. Noc je dlouhá, svědí, nenechá mě spát. Musím něco udělat jinak, jít jinou cestou, dát si jinou snídani, snažím se, aspoň na okamžik zvrátit koloběh. Všechno se podobá chvíli před probuzením. Nejsem tu, pohybuji se příliš daleko, vzdálená, v kabátě s velkými rameny. Z nebe kapou věty. Mám dojem, že se během vteřiny něco stane, příliš mnoho náznaků, že přichází ten moment, v obchodě mi spadnou nakládaná rajčata, po podlaze se rozleje olej, možná teď…

Najednou nemám nic pod kontrolou, nenacházím slova, ucítím tu vůni a jsem zpátky, jinde, někdy nejsou hranice, jen sny a to, co je doopravdy, se stírá s tím, co není. Žiju v příběhu a příběh ve mně, nejsou zábrany, vzbudím se uprostřed noci, mluvím s postavou, něco mi opakuje a já se jí svěřuji, vím, že existuje, ale pak si i uvědomím, to se mi zdá. Tolikrát se stává, že nahlédnu do té tenké škvíry mezi skutečností a něčím, co si myslím, že je pravé. Padají, mizejí tam stíny, děti, psi na vodítku. Je to ono, je to ono, opakuji si, ale jak to líp poznat, tak těžko uchopitelné.

Ty vůně, ty mě strhávají a barvy a zvuky, ozvěny, někdy se na tebe dívám, tobě do očí a mám dojem, jako kdybychom spolu vyrostli, někdy zapomenu, kdo jsem, přestanu vnímat, co bylo a co není, někdy mám mysl tak roztančenou, že prostě nemohu přijmout pravidla rozumu, samé vjemy, dojmy, doteky. Víš. Nemyslím si, že čas spěje dopředu, vpřed, z nuly do sta, ale že se otáčí v kruhu, že se opakuje a taky, že nestárneme lineárně, věci uvnitř nás se vynořují porůznu, možná jsme věděli víc jako děti, kruh. Naděje, že od všeho špatného uteču, byla mylná, za otočkou se to objeví znovu a zas. Otisk na okně tramvaje, zastávka Olšanské náměstí nebo inzerát na internetu, točíme se jako družice na své dráze, všechno je propojené víc, než si chceme přiznat, živí a mrtví, nenarození a zestárlí, nejsme tu sami a nikdy nebudeme.

Nevím, tápu, hledám, jakou mám v tomhle nepolapitelném kroužení roli, jak mohu vůbec dostát tomu, k čemu jsem byla stvořena? Selžu, nedokážu, padnu, vzdám. Tak mě to drtí, tak se ztrácím, tak se bojím, že se přede mnou jednoho dne opět otevře ta děsivá prázdnota a já nebudu vůbec schopna nadechnout se. Jak to jen mohu zvládnout? Ten děj, ty tóny, hvězdy k nám vysílají miliony signálů a jsme jen prach rozesetý kometou, nevyznám se, ale vím, já se s tím snažím smířit, zlato, že jednou také, odevzdaně, s vírou, klidná? Budu muset. Po částech? Nenávratně. Shořet.

P1320966