S klukama na cestách

Na trhu kupuju ovoce, vždy nabízím klukům a Pavel pokaždé odmítne se slovy: „Tolik vitamínů, blázníš?! To ne!“ Ovoce tedy jím jenom já.

Kluci básní v jednom kuse o mase. V Tbilisi objeví řetězec Wendy´s a musí tam za každou cenu jít na Burgra. Několikrát.

V horách se všichni po pár dnech toužíme umýt, ale do ledové řeky chodím nakonec jen já a ještě mě mají za blázna, že si v ní myju i hlavu.

Kluci se zásadně nemažou opalovacím krémem. Na moje pobídky nedbají. Začnou až ve chvíli, kdy mají do ruda spálenou kůži.

Když se dozvíme, že do hor vede jedna z nejnebezpečnějších cest na světě, kluci jásají, zatímco já omdlívám hrůzou.

Kluci zařizují taxíky, navigují, plánují trasy. Já se kochám.

Kluci si dávají každou půl hodinu cígo. Já brblám, že musejí pořád tolik kouřit.

Když se rozhodujeme, kam na jídlo, kluci chtějí „nějakej zaplivanej fastfood“  a já chci „nějakou hezkou restauraci“. Najdeme něco mezi tím.

Pavel v jednom městě vybere hostel, kde stojí jedna noc v přepočtu deset korun. V hostelu nebo spíš ubytovně bydlí jeden host. Spíme všichni v jednom pokoji na postelích, které vypadají, že jsou vyrobené z kusu rezavého plotu.

Po dvou dnech v horách mi nesmrdí boty, což kluci absolutně nechápou.

Kluci mají zásadně jen jeden zapalovač a většinu času tráví tím, že ho hledají a dohadují se, kdo ho měl naposledy.

Kluci se celý den, možná i dva, smějou nějakému vtipu z Family Guye, což nesleduju.

Já se celou dobu směju zas knížce, kterou neznají oni.

Smějeme se spolu dohromady. Situacím, do kterých se dostáváme, historkám, co si vyprávíme. A ze všeho nejraději sami sobě.

kluci

 

Jistá smrt v horách

Vyrazíme do Gruzie do hor. Večer seběhneme do údolí, rozděláme oheň, na obzoru se začne blýskat. Blíží se bouřka. Řeknu Františkovi, že se bojím. Odpoví mi, že nemám čeho. Upozorním ho, že mě to neuklidnilo, vydám se k našemu stanu a zahrabu se do spacáku. Zírám do tmy, kterou čím dál častěji ozařují blesky. Rozprší se. Do stanu přiběhne František, zapneme vchod, ležíme. Můj strach se stupňuje. Obejmu přítele a ten mi rukou překryje obličej tak, abych neslyšela hromy, neviděla blesky a pokud možno brzo usnula. Bohužel v takovém sevření nemohu ani dýchat, a tak je spánek nereálný.

František podle rozestupu mezi bleskem a hromem počítá, jak je bouřka daleko. Řekne mi, že se vzdaluje a brzy bude po všem. Výpočtu důvěřuji, nicméně bouře trvá ještě další dvě hodiny. Vítr lomcuje stanem. Zeptám se, co se stane, když nám ho bouřka zničí. Odpoví, že nezničí. Nemám, co na to říct, a tak mlčím. Provazce deště dopadají na plachtu, jeden hrom za druhým, blesků je tolik, že nepotřebujeme baterku. Už ani nevím, jak se mi podaří usnout, ale v duchu se ještě pomodlím, aby v případě sežehnutí bleskem byla má smrt co nejrychlejší.

Ráno mě probudí táhlý hluboký skřek nějakého zvířete. Posadím se a vytřeštím oči. „To je určitě medvěd,“ zašeptám. František pokrčí rameny: „To klidně může bejt.“ A spí dál. Chci vědět, co budeme dělat?! On dál oddechuje a mně dochází, že žádný plán nemáme. Propadnu panice. Seberu poslední zbytek odvahy a otevřu stan, abych zjistila, jak je ta krvelačná bestie blízko a kolik času do konce nám ještě zbývá. Místo medvěda zahlédnu na stráni stádo bučících krav.

Z druhého stanu začne stoupat kouř. Někdo už ty děsy přírody zřejmě nevydržel a jako tibetský mnich se upálil na hranici. Brzy zjistím, že si náš kamarád Pavel ve stanu zapálil cígo. Vykoukne hlava, pozdravím ho a chystám se mu oznámit poslední myšlenky před skonem, které mě v noci napadaly. On ale nadšeně řekne: „Já tak miluju bouřky! To bylo fantastický!“ Nevěřícně zavrtím hlavou. Dojde mi, že vůbec nevím, s kým jsem se to vydala na cesty. Trochu se mi sice uleví. Unikli jsme totiž bouři, medvědům a tudíž jisté smrti v horách. Jenže podaří se to i příště?

P1340789