Lék na duši

V pátek jsem byla na očkování, rukou mi prostupovala příjemná bolest a tělem putoval jed. Byla jsem rázem vyčerpaná a otupená, nejvíc jsem si ale užívala tu bolest v rameni a celé levé ruce, ano, malinký masochismus, tak mě zpřítomňovala v daném okamžiku, že jsem si přála od této doby chodit na očkování každý týden. Jednou proti nedůvěře v lidi, podruhé proti špatným vzpomínkám, potřetí obranu před manipulací, prosím. Napustila bych tělo vakcínami. Jehla projede kůží a vstříkne do svalů látku, podobně jako si narkoman před ambulancí vpouští do žil heroin. Slast. Slast. Slast. Předávám doktorce údaje o posledních očkováních, vše si pečlivě zaznamenává a už se těší, až mě probodne příště. „Ještě zvažte vzteklinu,“ doporučuje. Ach, jak je mi dobře v ordinaci, kde proti nemocím existují jasně pojmenované léky! Jak se to liší oproti návštěvám psychiatrů, kde je vše jen dlouhé bádání, hledání, nejistota, pokus, omyl, filozofie, Bůh. Tady vám položí jednoduchou otázku: „Nechcete při cestování chytit břišní tyfus? Máme protilátky. Nechcete mít rakovinu děložního čípku? Zaplaťte tři tisíce a zařídíme to.“

V noci se mi zdál sen, byla jsem v Anglii a hledala v hotelovém pokoji tyč na závěsy, myslela jsem, že tam nikdo není, ale najednou se tam z ničeho nic probudil Honza. Ha! Uličnický výraz patnáctiletého školáka, který při testu opisoval. „Vy jste mě objevili!“ vykřikl překvapeně. Oněměla jsem hrůzou. Cože, ty sis z nás celou dobu utahoval?! Ty ses chtěl jenom schovat, utéct, zmizet a tak jsi narafičil svou vlastní smrt? Odmítala jsem s ním za to mluvit. Zrádce! On poletoval kolem, smál se, vtipkoval a já mlčela, rozhodně jsem ho nechtěla potěšit vyprávěním, jak jsem kvůli němu málem přišla o rozum. To teda ne.

„Nemáte i něco proti ublížení od bývalých partnerů?“ ptám se doktorky v očkovacím centru. Chvíli se na mě dívá, pak pokrčí rameny. „Holčičko, to asi budete muset vydržet. Podívejte se, na rány srdce zatím nikdo žádnou náplast nevymyslel. Ale kdybyste si to rozmyslela s tou vzteklinou, tak zavolejte.“ Chmm. Vyjdu z ordinace. Ramenem mi putuje jemný tlak, tepe a bere si mou pozornost. Jsem oslabená a unavená, soustředím se na to, jak co nejrychleji zaplout do peřin, spát a ničím se zbytečně netrápit. „Však to přejde,“ konejším sama sebe a ani nevím, jestli v té chvíli myslím bolavou ruku nebo duši. Nasednu do tramvaje, dojedu domů a  ještě ten den se objednám za čtrnáct dní na další dávku…

P1660390

Já, robot

Představte si, že se váš telefon dostane do rukou někomu cizímu. Co by se o vás podle zpráv dozvěděl?

Tonda: Nechces dnes spat na pude Crossu? Spaci performance, velice nenarocna, potrebujes jen spacak, 23.00 – 07.00.

Jáchym: Mame hromadu jidla z dumpsteru, nechces se přes den pro ncco stavit? Jsou tam papriky (mrte!!!), okurky, jablka, hrusky, petrzel, banány, cibulka…

Máma: Deti moje milovane, nedejte se zmast dnesnim teplym pocasim, zitra ma byt 10 stupnu, tak se teple oblecte.

Můžeme odhadnout, že mám dobrodružné kamarády, k večeři jídlo z popelnic a starostlivou mámu. Stačí pár indicií a už lze skládat příběh. Jednou napíšu román, který bude složený jen z konverzace na FB nebo SMS. Podle smsek lze vyvodit mnohé. Odhalíme milenku nebo zjistíme, co měl dotyčný k snídani. Jednou jsem našla něčí telefon, neodolala jsem a pročetla si cizí zprávy. Musím se přiznat, že mě to dost bavilo. Ano, sprosté šmírování! Jenže děsně vzrušující…

P1310445

Když Honzova máma vzala po smrti syna do ruky jeho telefon, přečetla si všechny sms a zavolala na všechna poslední volaná čísla. Nevím, co všechno se dovtípila, ale jistě toho bylo dost. Vím, že si ihned pořídila nabíječku a neustále mobil udržovala při životě, aby se nevypnul. Podobně jako byl Honza předtím připojen na tisíc kapaček a přístrojů, tak ona udržovala mobil v chodu. Poutal ji k němu. Nabízel jí pohled do světa, který jí byl vzdálený. A hlavně, nějakým až strašidelným způsobem, oživoval ztraceného syna.

Sleduji, jak se svět a komunikace díky mobilům a aplikacím mění. Zvláštní situace třeba nastala, když jsme se jednou sešli se spolužáky v hospodě. Jedna ze spolužaček tam rovnou vytvořila událost na FB na další setkání. Začali jsme to na internetu komentovat a náhle vznikla dvojí konverzace – jak ta v reálu u piva, tak druhá ve virtuální realitě. Fascinující! Dost se také mění partnerské vztahy. Někdy, když máme s Františkem náladu, vyměníme si až 260 zpráv na WhatsAppu denně. Což je ohromné množství, ačkoli jde často jen o několika-slovní spojení a smajlíky. Přesto mi v jednom kuse vibruje telefon a připadá mi, že podobně jako mi tluče srdce, tak mi s každým úderem přijde zpráva.

Mobil už představuje daleko víc, než jen prostředek k volání a psaní zpráv. Vtiskli jsme do něj své já, je naší součástí. Máme ho stále při sobě. Na procházce kvůli foťáku a mapám, v noci u postele, protože v něm máme budík, v metru, protože, i když tam není signál, můžeme pařit hry. Neodkládáme ho. Přesto nám ho může někdo ukrást a zneužít informace, které v něm máme uložené. Nebylo by tedy snadnější a bezpečnější ho mít rovnou implantovaný v těle? Podle mě není takové sci-fi a brzy se dobrovolně staneme roboty. Nebo už jimi tak trochu jsme?

 

V žaludku města

Irča  z těch zvuků ještě nevystřízlivěla. Vyhlížíme z okna na Prahu, v hlavě nám skřípá, chrastí, rachotí. Půl hodina škrábavých, těžko stravitelných zvuků, půl hodina třasu, svištících plechových polic, ukrývání se ve stanu před divočáky, muflony a hladovými medvědy. Úkryt v matčině lůně, ze kterého nás prudce vytrhávají ven. Předčasně narození, ke krku se nám sápají hadi, vojáci na nás syčí bajonety. Nové performativní umění.

Praha je nasáklá opilci. Vyhlížíme z půdy Crossu na plácek pod námi. DJové hrají venku pod stříškou pro neviditelné tanečníky. Tu a tam se tvoří hloučky kymácejících se postav.

Vycházíme ven. U východu stojí banda lidí, všichni se pošklebují a nadávají si, pokroucené tváře. Vypadají jako geometrické obrazce načmárané do sešitu. Bradu mají úplně jinde, než obyčejně bývá, místo očí jednu dlouhou linku, hlavy jako trojúhelníky. Vydávající podivné zvuky, z hranatých úst jim vypadávají ostrá slova jako hřebíky.

„A co ty čumíš, ty krávo?“ vystřelí na mě jeden obdélník.

„Cože, budeš nadávat holce?“ zpraží ho děvče podobné vrtuli, vlasy ji vlají nahoru a točí se jako vodní vír.

Vyvolá to ve mně zvláštní pocit uspokojení. Zlá geometrie, ušklíbnu se pro sebe. Mám chuť stránku ze sešitu vytrhnout, zmuchlat narýsované obličeje a hodit je po učiteli, který za katedrou stále dokola opakuje, jak má vypadat kosočtverec.

O kus dál se tři děvčata drží sloupu jako bójky na rozbouřeném moři. Jedna z nich sděluje do telefonu: „Sára zase zvrací.“ Sára je opravdu v předklonu a jen co ji mineme, zaslechneme, jak proud z jejích útrob čvachtne na chodník.

Loučíme se s Irčou, je stále omámená z půdních zvuků. „Snad se z toho nezblázním,“ řekne ještě a ztratí se v metru. S Dančou naskakujeme do tramvaje. Vůz je zaplaven vůněmi parfémů, cestovatelé vyrážejí na noční pitky.

Říkám si, co by se stalo, kdyby se Praha rozhodla všechny své obyvatele najednou spolknout. Ztratili bychom se v jejím žaludku, dotýkali se slizkých stěn, klouzali po sobě a vzájemně se nesnášeli. Žaludeční šťávy by nás postupně rozkládali, přišli bychom o oblečení, kabelky, lítačky i mobily, strnuli bychom v bolestných výrazech. Zbyli by z nás jen ohořelá torza, které by město vyplivlo někde na paloučku na jižní Moravě. Zde by se nás chopili místní a začali nás vystavovat jako trosky lodi vytažené ze dna oceánu. Vidíte, ta Praha, ta jim dala! A Zeman by kolem nás chodil, souhlasně pokyvoval a šťouchal do nás holí.

P1310096-002