Víte, jak na lekci gravid jógy poznáte těhotnou mámu dvou dětí? Do studia přiběhne na poslední chvíli, protože odejít z domu včas je nadlidský výkon.
Jakmile otevře dveře, dcera okamžitě zdrhá na schody, syn za ní chce hned zavírat, a tak najednou stojí na chodbě baráku jen v ponožkách, chytá dceru na flígr, volá na syna, ať jí kouká otevřít a muže, ať převezme uprchlíka, očekává řev, což se ve vteřině stane skutečností, umístí malého paviána do manželovy náruče, ve změti paží, nohou, křiku, slz a synova monologu o vlacích popadne nějaké boty, něčí kabát a nějaký batoh a vybíhá pryč, rozcuchaná, udýchaná. A pozdě.
Ano, jsem to já. Uháním, naskakuju na autobus a mířím do jógového studia, kde to ještě neznám. Najít lekci pro těhotné v termínu, který mi vyhovuje, je tak složité, jako meditovat v dětské herně. Ani nevím, kolik času jsem strávila vyhledáváním cvičení, které bych mohla ve svém omezeném volnu absolvovat. Plánováním jsem nabyla tolik zkušeností, že bych je mohla s klidem uplatnit při tvorbě rozvrhů vysokých škol či výkonů operací na ARO.
Ale teď jsem tady, hurá! Ohlásím se na recepci, platím a běžím se převléknout. Karlínské studio je originální v tom, že je část chodby vedoucí k šatnám a toaletám vysypaná kamínky. Masáži nohou není úniku. Kolem mě se provlní éterické jogínky, které s elegancí baletek něžně našlapují holými chodidly na kamenitou stezku. Já se vrhnu vpřed s těžkostí slona, ostrý šutrák se mi zabodne do paty, až nahlas zakleju. Ihned ztratím veškerou ladnost (pokud jsem do té doby nějakou měla) a s kolébavým krokem se jako kachna za doprovodu tichého syčení dopravím k šatnám.
Úžasné, nikdo tu není! Rychle ze sebe shodím svršky. Užívám si volný prostor a pak mi to začne připadat podezřelé. Jasně, jsem v místnosti určené pro pány. Co naplat, hbitě přeběhnu k dámám, kde je hlava na hlavě nebo spíš břicho na břichu. Proderu se k volné skříňce, naházím věci dovnitř a pak už šup na podložku.
Usedám do tureckého sedu do první řady. Vím, že na lekcích panuje takový nešvar usazovat se co nejdál od lektorky, ale mně se to zdá nezdvořilé. Jsem ráda vpředu, aspoň dobře vidím. I když ostatní asi nemusí vidět hned mě nebo aspoň to, co mám na sobě. Všimnu si totiž, že mám na legínech rozpatlanou čokoládu, dcera si do mě zřejmě otřela pusu. A z trika je cítit cibule, to je asi tím, jak jsem v něm vařila guláš. Inu, tepláky a volná trika jsou již přes tři roky mojí každodenní uniformou a jelikož jsem si do batohu naházela věci v rychlosti, jakou se po kolejích prohání japonský šinkansen (vidíte, to je ta synova záliba ve vlacích), sbalila jsem si místo čistého oblečení věci určené do pračky.
Nevadí, důležité není to, co je na povrchu, ale uvnitř! Tedy asi jak kdy. Když nám lektorka vypráví o své zkušenosti se zaváděním česneku do pochvy, aby vyzrála na streptokoka, málem vyprsknu smíchy (teď už i já chápu nevýhodu první řady).
Připomene mi to ale jednu nedávnou situaci, kdy jsem cvičila doma. Jelikož mi protahování těla dělá dobře, občas si zacvičím podle youtubu a ignoruji, co se kolem mě děje. Děti dělají humbuk, lezou mi po zádech, často musím video zastavovat a jít jim zachraňovat život, utírat nos (pokud si ho nepřijdou otřít do mě) nebo nalít čaj. Nicméně moje motto zní: i máma musí být občas na prvním místě! Všechno ostatní chvíli počká. I v tom šrumci jsem se naučila užívat si pozici bojovníka, bohyně nebo malásánu. Že by další level?
Když se potomci zaberou do hry, je mi úplně jedno, že v té chvíli vytahují věci ze špajzu, občas se dokonce rozplácnu na podložku do relaxační polohy a zavřu oči. Dýchám, uvolňuji tělo, vnímám šramot z kuchyně, spokojené mumlání, slyším kroky blížící se ke mně. Otevřu oči a nahlas se rozesměju. Nade mnou stojí Meda, v ruce drží palici česneku a s rošťáckým úsměvem mi s ní krouží nad čelem přesně v místě, kde jogíni věří, že se nachází třetí oko. Tomu říkám neotřelý rituál!
Nechť však každý nakládá se zeleninou dle svého gusta. Vracím se pozorností zpět do sálu, spolknu smích a jdu cvičit, proto jsem se přece přiřítila, ne? Vlním boky, houpu se ze strany na stranu, natahuji ruce ke stropu a zase se skláním dolů k nohám. Pohyb je tak osvobozující! V závěru se spokojeně rozplynu v pozici mrtvoly a po pár klidných minutách se opět rozkoukám kolem sebe do šera.
Vidím spokojené ženy, jak se protahují jako koťata, pomalu vstávají z podložek, které následně stočí do ruliček jako palačinky a jdou se převléknout. Ponořené do vlastních myšlenek prožívají nejrůznější radosti, obavy, mají za sebou odlišné zkušenosti, trápení i štěstí. Co člověk to fascinující příběh.
Tak už víte, jak poznáte těhotnou matku dvou dětí? Nijak. Nerozeznáte ji od žádné jiné mámy. Je jedno, jestli čeká první, druhé nebo páté dítě. Pokaždé je to zcela jedinečná jízda, která se nedá srovnávat. Nezáleží na tom, jak velké má břicho, kolikrát rodila, ani co ji čeká doma. Každá jdeme svou vlastní osobitou cestou.
Odcházím pomalým tempem zpátky domů, broukám si do kroku a užívám si požehnaný stav, který s obrovskou vděčností zažívám už potřetí. Je to tak jiné a nové, jako kdybych to nikdy předtím nezažila, a tak se k tomu taky snažím přistupovat. S otevřenou myslí a srdcem. I s tím česnekem po ruce. I když ten za mě jen do polívky nebo na topinku. Maximálně na čelo.
Namasté nám všem.
Hana Štiková 