Dinosaurus s vejcem v břiše

Balím masové kuličky, zeleninu, kapsičky, oříšky, rozinky, švestky, pití, oblečení na převlečení, plínky, knížku, vlhčené ubrousky. Mám toho s sebou víc než na dvoutýdenní výpravu do hor v Kyrgyzstánu. Vyrážíme se synem ven, pryč z Krče až do dalekých Střešovic.

Oblíknout, namazat krémem na opalování, obout, klobouk na hlavu, zamknout, jdeme. Na chodbě zjistím, že jsem zapomněla aplikovat deodorant. To nelze. Znovu odemykám, vběhnu do koupelny a zpět. Otočím klíčem v zámku, beru syna za ruku, pojďme. U schodů mi dojde, že nemám telefon. Opět se vracím. Když konečně vyjedeme s kočárem ven, vzpomenu si, že jsem doma nechala glukometr na měření cukru v krvi. Už mě zpátky nikdo nedostane!

Po cestě ještě kupujeme housky a loupáky. V lékárně železo. V knihkupectví sbírku haiku pro mámu k narozeninám. Dostanu hlad, zastavíme se v lahůdkách pro briošku se šunkou. Paní před námi si s mlsným úsměvem vybírá pět chlebíčků, všechny pro sebe. Ještě salát. A džus. A navrch další chlebíček. Valím oči, jak toho může tolik sníst. Dost se mi ale líbí, s jakou radostí a spokojeností si poroučí jedno za druhým.

Život je taky taková návštěva lahůdkářství, člověk si může zvolit, na co ten den má chuť, a to si vychutnat, že? Já pro dnešek volím pohodu. Klid. Trpělivost. A to všechno obložené plným vychutnáváním přítomného okamžiku. Nemám pro tento den žádné přehnané požadavky a jen jediné sobecké přání: dát si v klidu dobré kafe. Těším se na něj od rána.

Cestou na hřiště se proto zastavíme v hipsterské kavárně na Letné, je tam dvorek, malý se tam jistě chvíli zabaví, říkám si. Jasně. Ihned se začne věšet na kliku u dveří, tahat mě za ruku sem tam, lézt po stolech. Kopnu do sebe cappuccino jako v šestnácti panáka zelené a stejně během těch tří vteřin stihne Fanda spadnout ze židle, tak tak ho zbrzdím nohou. Usměvavá kurátorka, která tu chystá výstavu, na něj začne povzbudivě mluvit, hipstr s jedním copánkem, náušnicí a košilí v barvě dijonské hořčice mezitím s nenucenou elegancí popíjí svojí ranní matchu a já už už nasazuji batoh na ramena, umisťuji dítě do kočáru a mizíme pryč. Hlavně pohoda.

V tramvaji se při pohledu na mě jedna paní hned zvedne, pouští mě sednout a soucitně přitom pronese: „Já když vás vidím…“ Nutno říct, že oproti prvnímu těhotenství, kdy moje břicho nechávalo většinu lidí chladnou (i od záchranářů v sanitce, co mě vezli do porodnice, jsem zaslechla, jak si špitali: „Fakt už má rodit? Nějak se mi to nezdá.“), můj aktuální vzhled a stav vyvolává poměrně víc reakcí.

Seděli jsme třeba s malým Fandou na lavičce před hřištěm, dvě děvčátka si kreslila křídami na chodník a najednou ke mně jedna z nich přišla, ukázala na svůj výtvor a slavnostně pronesla: „To je dinosaurus s vejcem v břiše a je celej udejchanej. To jste Vy.“ Od souseda se dočkám obdivného: „Téda, ty rosteš!“ A prodavačka v lékárně na mě šibalsky mrkne: „Už to máte za pár, že jo?“ Zvýšená pozornost vůči mému tělu mi nevadí. Dokud mi břicho zajistí výhody, jako místo v tramvaji, předbíhání ve frontě, nebo třeba preclík zdarma (to se ještě nestalo, ale mohlo by!), budu ráda.

V parku konečně zpomalíme, věnuji se s malým pozorovatelem prozkoumávání vody, chození po pohyblivé lávce a pak obědu na lavičce ve stínu stromů. Ještě se mi povede nenápadně ztopit jednu osiřelou bábovičku, která leží opodál, protože hračky jsem samozřejmě nechala doma, a co když se na zpáteční cestě zastavíme na pískovišti a můj syn bude ten, který nebude nic mít a bude si brát věci ostatních, což povede k mnohým nedorozuměním ze strany vlastníků nablýskaných bagrů a kyblíčků a povzbuzování jejich matek: „Tak mu přece půjč tu lopatičku, Nelinko.“ U nás na sídláku máme hřiště plné sdílených propriet ke hraní a vždycky zapomenu, že tady to tak není. Jak jen můžeš, matko?!

Myslím, že pro úspěšné přežití v městské džungli bych potřebovala celý karavan věcí. Všechny šaty by měly mít spoustu kapes stejně jako krteček, o jehož kalhotkách teď čteme pořád dokola a dokola (jak to že dětem nevadí, že ten příběh slyší už po třicáté za sebou a chtějí to znova a znova? Ptám se, jak to?!). A i tak bych jistě zapomněla něco tak zásadního, jako třeba křupky, nepostradatelný úplatek na dlouhých cestách.

Můžu vám říct, že teď mám výpadky paměti často, to asi ty hormony. Nedávno jsem si při platbě v asijské restauraci nemohla vybavit pin, ale nechtěla jsem si to připustit. Zkoušela jsem proto všemožné kombinace stále dokola, až jsem si úspěšně zablokovala kartu a musela volat manželovi, aby za mě přišel zaplatit.

Při vyplňování anamnézy u doktorky jsem si zase nemohla vzpomenout, v jakém se zrovna nacházím týdnu těhotenství (bože, kdo to má furt sledovat?), což u ní vedlo k pozdviženému obočí. Následně jsem si nemohla rozpomenout na číslo domu, kde bydlím, což už jsem nemohla přiznat nahlas, protože bych v ní zcela jistě vyvolala podezření, že jsem nesvéprávná a zavolala by na nás sociálku. Rychle jsem si proto něco vymyslela, tvářila se u toho co nejvíc přesvědčivě a naštěstí to prošlo. Jak se mi ulevilo! V duchu jsem se ale proklínala, jak se mi tohle může stát?

Asi bych vážně měla trochu ubrat. Míň výletů, míň výprav, míň věcí. Klid doma na lůžku s pohádkou o krtečkovi v ruce. Jediná věc mě uklidňuje, to nejdůležitější jsem ještě nikde nezapomněla. Moje milované dítě. To, pro které všechny tyhle lapálie stojí za to, a i náročná výprava přes půl města je sice náročné, ale senzační dobrodružství. Zrovna spokojeně spí po dlouhém dni plném zážitků v pokoji v postýlce a určitě se mu něco moc hezkého zdá. Tedy aspoň doufám, že tam je. Radši to půjdu zkontrolovat.

Ať se rodí hrdinové!

Podruhé v očekávání. První syn se narodil v době, kdy vypukl covid. Druhé dítě se narodí v roce, kdy začala válka. Často mě napadá, do jakého světa to děti přivádím. Nejvíc to na mě dolehlo, když jsem byla na začátku druhého těhotenství, Rusko vpadlo na Ukrajinu a mě přepadla tíseň. Šla jsem se synem po ulici, držel mě za ruku, vesele ukazoval na projíždějící auta a já měla před očima tanky.

Na hřišti jsem začala potkávat víc ukrajinských maminek, s jednou jsem se dala do řeči. Byla o něco mladší než já a měla podobně starého synka. Její muž tu už delší dobu pracoval, tak přijela za ním. Říkala, že se dřív vracel na Ukrajinu třeba jen dvakrát do roka. Neumím si to představit. Já, které se uleví pokaždé, když přijde František z práce domů a převezme štafetu rodičovské péče. Poprvé mi také bylo úzko z představy, že by naši muži museli jít do války. A co teprve synové. Je možné, že k sobě tiskneme malé kloučky, kteří budou muset jednoho dne vzít do ruky zbraně a jít bránit vlast?

Gynekolog je pragmatik a říká, co už dávno vím: „Za války se rodí víc kluků.“ Když jsem na vysoké chodila na přednášky o demografii, nesmírně mě fascinovalo, jak příroda dokonale reaguje na šílené chování lidí a opravdu se v dobách válek rodí víc chlapců, aby zastoupili muže, kteří padli v boji. Udivují mě procesy, které se dějí na podvědomé úrovni, věci, které myslíme, že máme pod kontrolou, ale jsme na ně krátcí. A co všechno ovlivňuje naše jednání, aniž bychom to tušili.

Dočetla jsem se, že jedna těhotná Ukrajinka, která v Praze porodila dítě, pojmenovala holčičku Mira od slova mír. Nám se s Františkem líbí jméno pro kluka, jehož význam jsem si později dohledala a zjistila, že znamená vládce domu. Ať chceme nebo ne, současná situace nás proměňuje víc, než si možná přiznáváme. Vybíráme velká jména pro naše malé děti, budoucnost národa, naši naději.

Je parné léto, teploty dosahují 35 stupňů a my se schováváme přes den v bytě se zataženými závěsy. Země hoří a ceny energií stoupají. Využívám toho, že je takové teplo, po dlouhé době vytahuji sušák, věším na něj prádlo a nezapínám sušičku. Alespoň k něčemu je to dobré. Jinak mám ale vztek. Planeta se otepluje a my nejsme schopni to zastavit. Žijeme v iluzi udržitelnosti, kupujeme zelené bio výrobky pro dobrý pocit, ale to nestačí. Musíme jít dál a mířit výš, k těm, kteří jsou u moci a mají v rukou karty. Do schránky mi přijde e-mail o zdražení cen plynu. Tak fajn, teď se budu i rozmýšlet nad tím, co a jak budu vařit. Ano, tohle je svět, do kterého se, děti, rodíte. Promiňte nám, že vám ho přenecháváme v tak chaotickém stavu.

Po celém dni v úkrytu vyjdeme konečně v půl sedmé večer na chvíli ven. Malému Františkovi se okamžitě rozpálí tváře do ruda, požírá ho večerní slunce. Jak moc bych pro tebe a tvého mladšího sourozence, který se brzo narodí, chtěla lepší podmínky. Jsem podruhé těhotná a víc, než kdy jindy mi dochází, jaká je to odpovědnost. Čeká nás s Fandou velký úkol, nejen jak děti vychovat, aby byly slušné, uměly pozdravit, poděkovat, rozdělit se, ale především, jak je připravit na to, co je za zdmi domova čeká. Dá se to vůbec, když sama nevím, co s tím?

Napadá mě jediná možnost, jak se k tomu postavit, abych neměla pocit, že jen nečinně přihlížím. Vést je k mírné formě aktivismu už od mala. Podporovat je v tom, aby se zajímaly, co se kolem nich děje, ptaly se, otevíraly citlivá témata. Zajímaly se o okolí, druhé, přírodu. Braly věci do vlastních rukou a uměly se postavit za správnou věc. Doba si zkrátka žádá svoje hrdiny, čekat už nelze. Takže kdy začít? Snad hned po příchodu z porodnice.

Až se narodíš

Milé dítě,

píšu ti dopis. Sedím právě na zahrádce v kavárně v Mariánkách u motýlího keře, tvůj starší bratříček si hraje s hračkami, co vytahal z dětského koutku, piju cappuccino nevalné chuti a mám tak tři minuty na přemýšlení, dokud mě z něj nevytrhne František dožadující se pozornosti.

Za chatou na naší svatební louce

Všechno je tak intenzivní a rychlé, že to ani nestíhám vstřebávat. Pluješ mi břiše už sedmý měsíc a kopeš s čím dál tím větší silou. Doktor na poslední prohlídce poznamenal, že už jsi přetočené hlavou dolů, tvou připravenost velmi oceňuji. Těšíš se na svět? Je tu hezky. Čeká tu na tebe bráška, kluk, co miluje popeláře, autobusy a vůbec všechna auta. Taky ho fascinuje voda, dokáže si s ní hrát dlouhé hodiny, přelívá ji z kyblíku do hrnečku, zalévá kytky a trávu, hraje si na kavárnu a vaří mi kafe. Mnohem lepší, než které mi teď naservírovali tady. Však uvidíš, rád tě do svého baristického umění zasvětí.

Tvůj táta je kutil a s nadšením plánuje, kde vám na chatě udělá pískoviště, klouzačku a domek na hraní. Pěstuje ve skleníku šťavnaté okurky, o kterých už taky něco víš, neboť pojídám jednu za druhou. Celá zahrada je díky němu poseta malinami, jahodami, borůvkami, rybízem. Stačí se jen projít a uzobávat.

Jsou teď velká vedra, to nemám ráda. Podle toho, jak se přes den jen lenivě převaluješ sem a tam, soudím, že tě to taky zrovna moc nebaví. Potulujeme se s Fáfou po rozpálených hřištích, přes největší pařáky se schováváme doma. Teď se nám naštěstí podařilo odjet do Mariánek, kde je příjemně. Včera po dešti jsem s tebou dokonce vylezla na rozhlednu Hameliku uprostřed hlubokých lesů a cítila se po dlouhé době plná sil. Ten vlahý vzduch! To bylo něco.

Výhled na Mariánky z Hameliky

Jinak je to ale docela námaha. Nosit tě v břiše a do toho se celý den starat o malého sviště není jen tak, a to navíc ještě v parném létě. František se ke mně často radostně rozeběhne, chce na mě skočit a já tě musím chránit před jeho neposednými končetinami, kterými vykopává jak koník. V noci chce spát u mě, a tak mám ruce obmotané kolem břicha jako štít. Snažím se v klidu spát, a to hned ožíváš. Nožkami a pěstičkami dáváš najevo: „Mámo, dělej něco, je tu nuda.“ Ty mě kopeš v břiše a tvůj brácha zvenku. Jste to teda pěkná dvojka.

Nepochybuju o tom, že budete skvělí parťáci. Mít sourozence je obrovský dar. Budete se provázet životem, zažijete spolu spoustu legrace. František už teď trénuje na to, jak se o tebe bude starat. V dětské herně našel kočárek s panenkou a brázdil to s ním sem a tam. Sice pak v nepozorovaném okamžiku zmizel do domečku, začal miminko vyhazovat z okna a skákat za ním, ale tím se nestresuj, to bylo jen tak pro srandu. Cítíš občas jeho malou ručku a slyšíš, jak vysokým hláskem říká: „Mimi, mimi“? To je on.

S tátou se na tebe tak moc těšíme! Nemůžu se dočkat, až tě poprvé uvidím a přivinu tě k sobě. Už ani nevím, jaké to je mít v náručí tak malé miminko. Za to ale vím, jak nádherné je být máma.

Tři minuty uběhly a je to tady. František se sápe po sušence, kterou mi přinesli ke kávě. Jelikož mám prý těhotenskou cukrovku (moc tomu sice nevěřím, podle mě si spletli výsledky, ale budiž), tak nemůžu sladké. Dávám ji tedy Fanouškovi, spokojeně se s ní posadí na židli naproti mně a pochutnává si. Až se narodíš a povyrosteš, budu vám ji dělit napůl. Velká škola rozdělování, půjčování a sdílení začne. A nejen to. Bude to nádherná jízda!

Zatím však času dost, hezky si u mě ještě užívej. Posílám spoustu lásky.

Tvoje máma

Skupenství času

Dítě v kuchyni vysypalo mouku na zem, maluje v ní prsty, přendává ji z misky na váhu. Pak si do sněhových kupiček stoupne nohama a dup dup, obalí nás bílý mrak. Vypadá jako pekař, který celé dopoledne pekl chleba. Sleduji, jak si užívá přítomnost. Poklad nerušeného dětství.

Za to já spěchám, i když jedu zpomalit. Uháním cestou na jógu a pak zase jako střela letím domů. Čas mi teď připomíná malé zabalené čokolády. Jednu rozbalím a sním, zmuchlám papírek, je pryč. Často ani nevím, jakou měla chuť, můžu rovnou načít druhou. „Protože vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte,“ zní mi v uších hláška ze Samotářů. Nepřipadá mi, že bych nežila, ale že jsem občas jak řezník, který sekáčkem s vervou porcuje jednotlivé denní úseky, to ano.

Občas pobíhám sem a tam ve zběsilém rytmu. Brázdím s kočárkem ulice, pospíchám do metra, v autobuse přejedu pánovi nohu, jsem unavená, nevrlá. Když se pak naskytne příležitost být jen sama se sebou, chci ji využít naplno. Promarnit hodinu volna je hřích. A tak vybíhám na cvičení nebo masáž, dokonce i dentální hygiena, nebo pobyt v čekárně u obvodní doktorky je pro mě příjemný relax a odcházím odtamtud spokojená, jak kdybych navštívila vyhlášený kosmetický salon. 

Dříve bylo moje životní tempo mnohem tekutější. Hodiny se přelévaly jako voda, neměly tak pevné hranice. Vybavuji si víkendové párty na louce, rozevlátý tanec. Světla a hudba se slévaly v řeku, která mnou proudila a já se nechávala nést. Meandry a jezy i klidná hladina. Byla půlnoc, mrknutí oka a najednou pět ráno. Teď má každá část dne svůj význam. Svačina, hřiště, večeře, koupání, uspávání. Řád a odpovědnost. Metronom, na který málokdy zapomenu. Častěji, než dřív nosím hodinky a mám ponětí, kolik je. Hodiny se neztrácejí, nehledám, kam se poděly, jsem s nimi v souladu, stejně jako dítě, které se budí každé ráno téměř ve stejnou dobu.

Intuitivně vezmu syna tam, kde se čas zastavil. Na hřbitov. Je po dešti, hladí mokré náhrobky, líbí se mu voda. Bere do ruky jeden z kamínků, jezdí s ním po něčím hrobě a hraje si, že je to auto. Jdeme uctít památku prarodičů, ale než dojdeme k místu jejich odpočinku, zastavíme se u několika neznámých zesnulých. Malé dítě na hřbitově je pro mě nezvyklá kombinace, až jsem z toho života, který tam vnášíme, trochu nesvá. Otáčím se, jestli nás někdo nevidí, chytám ho za ruku, nech paní odpočívat, už už by se chtěl posadit na jejím náhrobku a pozorovat svět z jejího místa.  

Ujít pár metrů trvá klidně i tři čtvrtě hodiny. Pozorujeme mravence, klackem se šťouráme v hlíně, tolik zajímavých věcí na světě! Jindy bych si nevšimla tolika detailů, kdyby vedle mě nešel malý průvodce a neupozorňoval mě na šišky, uschlé špendlíky a každou mouchu, která proletí kolem. Tohle je pro mě jeden z paradoxů rodičovství; na jednu stranu mám pocit, že je všechno hrozně rychlé a nic nestíhám a na druhou zase mnohem pomalejší než kdysi, plné vnímavých zastavení.

Zametám mouku a přemítám, jak v tom najít balanc. Jsou dny, kdy všechno hezky plyne, jindy to zadrhává už od rána. Když teď už nezáleží jen na tom, co potřebuji já, ale hlavně v jakém rozpoložení je dítě, je každý den loterie. Pořád se učím s tím vším sladit. Čas je pro mě jako sluncem vyhřátý písek a já ho přesypávám v dlaních. Někdy ho mám plné hrsti, jindy z ničeho nic zafouká prudký vítr a v rukou mi zbude pár zrnek. Už nechci stát s nataženými dlaněmi a bezradně sledovat, jak poletuje kolem. Stejně ho nechytím. Chci se prostě pustit. A letět spolu s ním.

30 let ve 30 bodech

Vím, jaké je to je:

  1. přivést na svět dítě
  2. vidět umírat blízkého člověka
  3. plánovat svatbu
  4. chystat pohřeb
  5. sypat popel do země
  6. schovávat první ostříhané vlasy
  7. truchlit
  8. smát se na celé kolo
  9. být vzhůru celou noc
  10. usnout při porodu
  11. každý víkend pařit
  12. dva roky nepít
  13. rozejít se 
  14. slíbit si lásku na celý život
  15. bát se bolesti z trhání zubů
  16. porodit bez epidurálu
  17. toulat se sama ulicemi Šanghaje
  18. zdolat s partou vrcholky gruzínských hor
  19. být vyhozená od státnic i z práce
  20. dokončit školu i uspět na pohovoru
  21. dorozumět se čínsky
  22. neporozumět si doma
  23. propíchat si sama uši
  24. nechat dírky zarůst
  25. bydlet s bandou hipíků
  26. zařizovat vlastní domov
  27. milovat a být milována
  28. ublížit i být zraněná
  29. v 15 letech trávit ráno dvě hodiny v koupelně, než jsem byla spokojená
  30. ve 30 dát po probuzení pusu oběma Františkům, v županu a rozcuchaných vlasech si vychutnávat společnou snídani, cítit radost a lehkost a být ohromně vděčná za každý obyčejný den.

Děkuju za vše!

Velikonoční jízda

Tak co, hospodyňky, jak se chystáte na Velikonoce? Máte umytá okna, vymazané formy na beránky, barvíte vajíčka? Mojí dnešní výzvou je zbavit byt, dítě a sebe lososího odéru poté, co můj syn i přes všechny pobídky tipu: „Jez už sakra tou vidličkou,“ pojídal rybu vesele rukama a následně opatlal půl bytu, než jsem ho odvlekla do koupelny. I po důkladném umytí končetin, jídelní židličky a přilehlého okolí lososa stále intenzivně cítím. Nevadí, časem to jistě vyčichne.

Dny jsou teď jak malované, těším se hned ráno ven, a tak vyrážíme do přírody. Před barákem se na půl hodiny zasekneme na ulici a koukáme na popeláře. Nejvíc se synovi líbí dopravní tepny, autobusy, auta. V lese se nudí. Rozhazuje rukama, když ho vyndám z kočárku, otráveně cape. Chtěl by na pískoviště. Vytahuje kyblíček a chodí s ním po mechové půdě se zakaboněnou tváří, jak kdybych ho vzala na vyprahlé betonové parkoviště. I když tam by byl možná šťastnější, kdo ví. „Tak pojď, uvaříme polívčičku,“ povzbuzuji ho a házím do kyblíku listy a kamínky, míchám směs klacíkem, ochutnávám. Dívá se na mě jak na blázna. Fajn. Jakmile opustíme hvozd a dostaneme se opět k prašné silnici, hned je zase líp. Městské dítě.

Příchod domů před obědem je vždycky stres. Únava a hlad tvoří děsivou kombinaci. František si sedne na chodbě v domě na zem a odmítá se hnout. Naštěstí jako na zavolanou ze dveří právě vybíhá tříletá Žofka, které se od včerejška bojí. Proháněla se kolem něj rychle na kole, zvonila na zvonek, byla hlučná a jemu se to nelíbilo. Jakmile ji spatří, s děsem v očích vyskočí na nohy a už peláší po schodech nahoru. K nám nebudou muset chodit čerti. Stačí děti sousedů.

V kuchyni u vaření klasické scény a snahy o sebedestrukci, když se sápe k plotně, strašně moc chce ten nůž, kterým krájím zeleninu, tak moc touží po tom hrnci s vařící vodou, ve kterém plavou brambory, a máma mu nic z toho nedá, ach svět je tak nespravedlivý, hroutí se na zem. Stojí mě to vždycky spoustu nervů, které přetékají jako voda z hrnců, a tak občas vybuchnu jak papiňák. Věty typu: „Už ztrácím trpělivost!“ samozřejmě nepomáhají. Pomůže jídlo. Hned. Okamžitě. Jak to mám asi udělat, když nechci servírovat instantní polívky, nevím.

Možná by mě potrava z plechovek zachránila. Jenže to bych přece nesměla být bio matka, kupovat drahé maso z českých farem, číst složení na potravinách a zjišťovat, jestli jsou vejce od slepic z volného chovu. Zdravé stravování vyvážila nedávno moje máma, která nabídla vnoučkovi hranolky z KFC. „Přece mu to nezakážu, vždyť to jsou v podstatě jen brambory,“ pokrčila rameny.

To víte, já malému nedopřeji ani moc cukru, taková já jsem. Včera jsme šli do cukrárny pro kopeček malinové zmrzliny. Paní prodavačka už už podávala kornoutek Františkovi a vyslala ke mně milý úsměv se slovy: „A nechcete taky jednu pro sebe?“ „No, vždyť ta je pro mě,“ zabručela jsem a shrábla zmrzku synovi před nosem.

Vyrazili jsme na pískoviště, kde na lavičce seděla skupina sympatických matek popíjejících pivo z plechovky. Jedna paní nabídla Františkovi sušenky, ukrajinský chlapeček pobíhal kolem se samopalem v ruce a krásná vietnamská holčička mi vyprávěla, jak se učitelce nelíbilo, že jí při hodině nahlas cinkají náušnice.

Ach, hřiště. Místo, kde vidím podobně unavené rodiče srkající Red Bull, nenamalované mámy v teplákách, upatlané řvoucí děti. Místo, kde se ve svých legínách se skvrnami od jogurtu cítím tak nějak v normě. V tomhle světě na uklizeném domově moc nezáleží, vlasy v culíku nemusíš mýt i několik dní a že tvoje dítě právě dostalo záchvat vzteku? No a co, známe to všichni. Vždycky mi pomůže, když vidím, že v tom nejsem sama.  

Tak vám přeju veselé Velikonoce, od babiček spoustu čokolády nejen pro vaše ratolesti, ale taky pro vás, a nějaký mastný rybí flek na pohovce? Nad tím s klidem mávněte rukou.

Jak jsem si v patnácti představovala svůj budoucí život

V patnácti mě máma posadila ke stolu a přiměla mě napsat, jak bude vypadat můj život za pět let. Otázka jak na pohovoru. Nevím, kde to vzala, zkoušela na mě všechny možný metody. Měla pocit, že nikam nesměřuju, že se flákám, že ze mě nic nebude. Byla ze mě na prášky.

Teď si to čtu a bavím se. Nejradši bych to svoje drzý patnáctiletý já objala a řekla mu: „Holka, buď přesně taková, jaká jsi a na všechny se vykašli!“ Bylo by to ale asi zbytečný. To už jsem tenkrát moc dobře věděla.

Dneska jsem na prahu třicítky. Do minulosti se moc nevracim, ale když na mě vyskočí nějakej můj dřívější text, na rtech mi zahraje pobavený úsměv a s radostí si přečtu, co se mi tehdy honilo hlavou. Hřeje mě to. Mám se ráda.

Tak tedy:

„Bude mi 20 let a doufám, že budu bydlet sama. Budu chodit na vysokou, i když při představě dalších 4 let na škole se mi zvedá žaludek, ale od mala mi vtloukáte do hlavy, že bez vejšky nebudu nic, tak na tom asi něco bude a možná vás v tomhle poslechnu.

Večer si budu přivydělávat v malym baru přímo naproti mýmu bytu. Budu se tam setkávat s přáteli, hrát kulečník a bavit se. Bude to taková moje klasička, pokaždý tam na někoho narazim.

Ráno si nakoupim hodně rohlíků a bílou čokoládu. Až se nasnídám, pudu do školy. Tam se budu učit. Až se doučim, pudu do františkánský zahrady a budu si číst a učit se nějaký ty vysokoškolský bláboly. Přijdu domů, sednu si k netu a přečtu si novinky ve světě. Zavolám ti a oznámim, že žiju. Pudu se projít na Žofín a koukat se na Vltavu…

…budu mít načteno spoustu knih o výrobě jahodovejch lízátek, protože jednoho dne je budu vyrábět svejm dětem a nebudu používat žádný chemický barviva.

Jednou tejdně si koupim nějakou kytku a vyrobim denně 8 kusů origami. Budu si kupovat belgický pralinky, prodavač mě už bude znát a vždycky mi přibalí nějakou tu specialitu navíc. Občas u mě bude přespávat moje francouzská kamarádka, která bude studovat v Praze. Nakoupíme spoustu popcornu a stáhneme si filmy a budem je sledovat až do rána.

Když se mi nebude chtít vařit, skočim do pizzerie, objednám si M17, což je ta nejlepší pizza s kari a pórkem a odnesu si ji domů.

Ve dvaceti a kousek. Všechno ještě barevnější než v představách.

Koupim si digitální foťák a budu neustále fotit věci kolem sebe. Jednou za čas udělám album a pošlu ti ho.

Budu chodit na plesy, večírky, akce. Občas zajdu do Modrý Vopice na koncert a taky se stavim v Pekle pozdravit starý známý.

V létě s kámošema projedeme celej svět. Sbalíme pár potřebnejch věcí a vyrazíme pryč. Kdo přežije a koho zahubí anakonda? Boj na život a na smrt taky nesmí chybět.

Pojedeme do Paříže, Londýna, Bruselu, New Yorku…budu fotit street art, pak to dám všechno dohromady, vytisknu nejlepší úlovky a vyzdobim tim svůj byt.

Společně s kamarádama si koupíme malou chatu u rybníka. Budeme mít vlastní loďku a projíždět se po vodě sem a tam. Budeme tam jezdit relaxovat a odpočívat od rušný Prahy.

Budu šťastná a spokojená, občas zajdu pokecat s místním rybářem, kterej za svůj život ulovil maximálně dvě ryby, ale furt věří, že jednoho dne chytne obrovskýho sumce. Prohodim něco na povzbuzení, přinesu mu domácí slívku na nervy a budu sledovat, jak vytrvale čeká, že se jednoho dne splní jeho sen.

A budu věřit, že toho sumce přece jenom někdy chytí.“

Hanka, rok 2007

Po čichu

Nedokážu popsat, jak moc byl tenhle rok intenzivní. Šli jsme na dřeň a dost se změnili. Příběh, kterej žijeme, je napínavej a plnej všeho, co v životě chcete (a někdy i nechcete) mít. Pulsuje to v nás. Je to čím dál hlubší. Ale neděje se to samo od sebe. Učíme se to zas a znova. Žít tak, abychom se cejtili dobře.

Kontemplace u rybníka

Někdy nás pronásleduje slizkej pocit, že je něco divně a my nemůžeme přijít na to co. A i když se o tom snažíme mluvit, nelepší se to. Samý slepý uličky. Nechápu, že je tak těžký zjistit, co tu zavání. Nemilosrdně vyhazujeme nejrůznější věci, ale vzduch je furt zkaženej.

Všechno je o tolik náročnější než dřív. Jsem máma, jsou z nás rodiče. Najít balanc mezi všema rolema je kumšt. Zachovat si nadhled a klidnou hlavu ještě větší. Žít upřímně, nic si nenalhávat a umět o tom mluvit, moje největší výzva.

Občas od kamarádů slýchám, že je super, že jsem pořád stejná, i když mám dítě. A že je hezký, jak to zvládáme. Jenže tak to není. Rodičovství nás proměnilo a jsou dny, kdy to nezvládáme. Brodíme se v bahně, je nám na nic. Chodíme kolem sebe a skřípeme zubama. Štve nás, že se nám to nedaří, jak bychom si přáli. Bejt sakra spokojená rodina! To toho chceme tolik? I když dokážeme zabezpečit všechny nezbytný věci, postarat se o dítě, dopřát mu všechno, co potřebuje, nakoupit, uvařit a bůhví co ještě, převládá nepříjemnej pocit. K zbláznění. Co je sakra špatně?

Pak už nevíme, jak dál. Prostě si jen sedneme vedle sebe na gauč a nahlas řekneme to, co se nám honí v hlavě, ale bojíme si přiznat: „Moc nám to teď nejde, co?“ Něco se prolomí. Začneme mluvit. O tom, co nás štve. Jak to fakt cejtíme. Co se děje. A proč se takhle do hloubky nebavíme častěji?

Za den spolu prohodíme tisíce slov – kdo koupí chleba, co budeme jíst, kdy jdeme s malym k doktorovi. Ale to nestačí. Jsou věci pod povrchem, kolem kterejch kličkujeme. Nejdeme k věci, i když si celou dobu myslíme, že směřujeme správným směrem. Zkoušíme to furt a znova a stále nic. A pak se konečně trefíme. Pár dobře mířenejch slov, několik otázek, opravdový naslouchání a plná pozornost tomu druhýmu a hned se dejchá líp.  

Uzavíráme tenhle rok a jsme o hodně dál, než jsme byli na začátku. Nemáme tisíc dokonalejch rodinnejch fotek. Zažili jsme nádherný okamžiky i perný chvíle. Opravdovou vyrovnanost a spokojenost, ale taky napětí a stres. „Děláme to dobře?“ ptali jsme se sami sebe navzájem i o samotě v duchu. Možná jsme si i chvíli nalhávali, že je všechno dobrý a ono nebylo. Nejsme dokonalý, děláme chyby. Já ale nechci bejt perfektní ani to po nikom nežádám. To, co fakt chci, je všemu čelit, ať je skutečnost jakákoli.

Žádný vonný svíčky nepomůžou, když vám v bytě hnije koš. Nehádejte se o tom, kdo ho půjde vynést a proč už dávno není pryč. Ani kdo tam předevčírem vyhodil tu konzervu od tuňáka. „To se nedá vydržet, fakt to smrdí,“ řekněte radši. Oblíkněte si bundu, nasaďte čepici a natáhněte k tomu druhýmu ruku: „Půjdeme ho vynést spolu?“

Mama punk

Rozevlátý zápisky z běžnýho života

16. 6.

9:45

Dítě snědlo půlku receptu na cuketovej koláč. Ten koláč byl dobrej. Recept zřejmě taky.

12:02

Dneska jsem byla v knihovně. Není bezbariérová, takže jsem musela nechat kočárek dole a vydrápat se i s Dítětem do schodů. Rychle jsem proběhla k písmenu Š, protože jsem si chtěla půjčit knížku od Štiftera. Nemohla jsem ji zaboha najít. Nikdy nemůžu v knihovně najít, co hledám a pak se akorát ukáže, že neumím abecedu. Dítě v náručí začalo bručet. Rychle jsem čapla první dvě knížky, na který mi padl zrak. Na obálce první z nich byla zmrzlina a na druhý flašky. Vypovídá to o něčem?

16:45

Já čtu, bože, já čtu! Za chůze s kočárkem, protože když zastavím, Dítě se vzbudí. Ale jde to. Ta knížka se zmrzlinou se vyjevila jako skvělá volba. Úmyslně bych si ji asi nepůjčila, napsala jí bulvární redaktorka, řekla bych si, že to bude laciný jak kapsáče z pražský tržnice. Ale je to fakt dobrý. A bulváru se to vůbec nepodobá. Má to hloubku, je to dekadentní a sprostý. Jsem ráda, že mám po delší době čas na něco duchaplnýho. 

17:30

Dítě do jednoho roku věku prej nemá ochutnat cukr. To naše vylovilo z koše obal, ve kterým zbylo pár sladkejch cereálních panáčků, a vesele si na nich smlslo. Hlava mi to nebere. Ne to, že je Dítě snědlo. Ale že jsem je tam nechala a vyhodila je. Mateřství zcela oslabuje mé smysly.

19:54

Konečně jsem se dostala k něčemu pořádnýmu – koupila jsem si v drogerii pilník na nehty a pemzu a večer strávila dobrou čtvrthodinu očišťováním dolních končetin. Bože, jestli existuješ, vysvětli mi, proč jsi mi nadělil plosky hrubý jak beton, který musim pracně šmirglovat, abych je aspoň trochu zjemnila? Život není fér.

17. 6.

Dříve mě na ulici oslovovali muži a zvali mě na rande, teď mě zastavují cizí babky a komentují mi kočárek. „Vy tam teda máte pěknej bordel,“ řekne mi jedna taková a ukáže na síťku, ve který jiný matky vozí nákupy, lahve s pitím, deky a bůhví co. Já tam mám štěrk, mech a trávu. Děsně se na ni obořim. Začne couvat, ale já jí nedám pokoj a furt do ní hučim: „Komentuju vám já vašeho psa?! Nebo boty? Nebo to, co máte na hlavě? No, no?!“ Strašně mě to vytočí. Co si to dovoluje? Konečně ji nechám bejt, zajdu nasupeně za roh a podívám se na svůj kočár pozorněji. Nejhorší na tom je, že ta bába má pravdu.

16:45

Ok, mám kočár jak prase, Dítě si právě hraje s obalem od toaleťáku a Muži se pářou trenky. Byly dny, kdy jsem se snažila, abychom nepropadli úplnýmu zevláctví. Ty dny jsou pryč. V nenávratnu. Kecám, nikdy ani nenastaly. Oknem nám do bytu vletěl chroust a málem mi narazil do hlavy.

18. 6.

Je ze mě profesionální uklízečka. Vytírám chodby v našem domě. Při první šichtě jsem si na nohu vylila savo. Teď už to zvládám bez úhony. Pokaždý, když uklízím, vyjde v prvním patře ven stará sousedka v růžovym županu, huňatejch papučích a silnym cigaretovym oparu. Vypráví mi, co ten den dělala, i když se na nic neptám. Pokud přeruším její monolog nějakou otázkou, zcela ji ignoruje a plynule se vrátí k tomu, kde přestala. Vůbec nereaguje na běžný signály lidský řeči. Občas mi nezbyde nic jinýho, než ji dostrkat koštětem zpátky do bytu, aby už konečně zalezla a já mohla vytřít před jejím prahem. 

Nedávno mi ukazovala fotky, když byla mladá, pozvánku na svatbu její dcery, o který nevěděla, jak se bude jmenovat příjmením, až se vdá a taky mi věnovala košík s jahodama, za kterej obratem začala vyžadovat 49 korun. Sousedy si nevybereš.

19. 6.

11:10

Přistihla jsem Dítě, jak si pochutnává na učebnici španělštiny. Mám radost, že již v útlém věku má takovou chuť na cizí jazyky.

12:35

Šla jsem otevřít s Dítětem v náručí dolů kurýrovi, ten při pohledu na mě sklopil omluvně zrak. Až poté jsem si všimla, že mi Dítě vesele tahá za tílko tak, že mi kouká mi celá podprsenka a z ní spanile trčí kojící vložky.

25. 6.

Někdo nám zazvonil na dveře. Bylo zrovna před bouřkou, úplně temno a já se hrozně lekla. Koukla jsem se kukátkem na chodbu, nikde nikdo. Neotevřela jsem, naopak jsem zamknula na všechny západy, kdyby to náhodou byli zloději a zkoušeli, jestli je někdo doma. O pár hodin později se Muž vracel domů a našel před dveřma jahody. Ukázalo se, že nám je darovala bláznivá sousedka. Už jen čekám, kdy mě za ně zkasíruje.  

27. 6.

Celý den jsem na sobě měla své oblíbené jednoduché šaty. Večer si mě Muž zničehonic zkoumavě změří pohledem: „Ty už máš pyžamo?“

28. 6.

14:30

Často přemýšlím nad tím, jak moc mě rodičovství změnilo a co mi můj syn asi poví, až bude umět mluvit a jestli bude rebel (pevně doufám, že ano!). Jihnu, když vidím malý kluky, jak si hrajou na hřišti, pobíhaj s urvanejma větvema v ruce a v zápalu boje a hry do sebe bušej. Cejtim vůči nim tak silný mateřský city. Dřív mě děti nechávaly úplně chladnou, považovala jsem je téměř za jinej živočišnej druh. Teď jsem schopná stát jako úchylačka u hřiště školy a pozorovat ty malý raubíře, jak si hrajou. Jednou jsem se při pohledu na ně dokonce rozbrečela dojetím. Ano, jsem úplně jinej člověk a je to síla.

19:20

Bejvám tím vším hodně zmožená, ale ta láska mě nepřestává fascinovat. Dává mi sílu vydržet snad úplně všechno, i když někdy jsem na samym okraji. Nedávno jsem se snažila dohnat spánkovej deficit v parku na lavičce zmáčený deštěm. Byla ukrytá pod stromem, doufala jsem, že když začne znovu pršet, tolik mě to nesejme. Natáhla jsem se, rukou nepřestávala houpat kočárek, odspodu cejtila, jak se mi mokrý kalhoty lepí na zadek. Bylo brzo ráno, kolem prošlo jen pár lidí. Pak začalo krápat a velká kapka mi spadla přímo do obličeje. Ale mně bylo mi blaze. Chvíle ticha, chvíle klidu. Dítě spí. Ani jsem nemrkla.

Matka v zenu

Život se nám narozením syna přetočil vzhůru nohama, ve kterém panuje úplně jiný čas. Když malý přes den usne, nikdy nevím, jestli bude spát pět, deset, nebo dvacet minut. Poté, co ho úspěšně položím do postýlky a bez dechu vyjdu po špičkách z pokoje, v hlavě mi vyskočí několik věcí, které můžu udělat. Dojít si na záchod, najíst se, pustit pračku? Je jasné, že všechno nestihnu, co je priorita? Když se mi podaří zvládnout i dvě věci, raduju se. Někdy nestihnu ani jednu. A jindy se zase přihodí, že Fanoušek spí nečekaně déle, já stihnu obhospodařit základní potřeby a najednou nevím, co s neplánovaně vzniklým časem dělat.

Jsem neustále ve střehu, kdykoliv připravena přiskočit k postýlce a být tu pro něho. Když spí a spí, chodím se na něj nevěřícně dívat, jsem i lehce nervózní, netrvá to nějak dlouho? Je v pořádku? Dýchá? Uleví se mi, když se po nějaké době začne vrtět, protahovat a probouzet se. Hned ho vezmu do náruče se slovy: „Tak už jsi konečně vzhůru?“ A jsem šťastná, že se mu můžu věnovat.

Jsou chvíle, kdy jsem vyčerpaná a přeju si nic nedělat. Nemuset zas a znova přebalovat, běhat sem a tam, houpat, nosit, konejšit. S plným košem na prádlo často vyjednávám: „Ještě počkáš, že jo?“ Mít tak volné ruce a trochu času pro sebe…

Na druhou stranu si nedovedu bez malého představit ani jeden den. V noci se mi třeba zdá, jak sedím s kamarády v hospodě, piju pivo, bavím se a pak mi najednou dojde, že mám přece dítě. Budím se s naprostou hrůzou, že ho nebudu moct nakojit, protože jsem pila. Nebo mám sen, že jsem se vydala nakupovat a nestihla se vrátit včas domů, Fanoušek měl hlad a tak mu František dal sladký nápoj z Oreo sušenek a já se propadám do země, že jsem jako matka selhala, jak se to mohlo stát?! Teď nemůžu zmizet, odejít kamkoli na delší dobu. Jsem ve službě čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu bez nároku na dovolenou.

Kolikrát se ptám, jak to ty všechny mámy kdy zvládly? Těžko se vůbec popisuje, co vše starost o miminko obnáší. Kamarádky, které nemají děti, se mě ptají, co celý den dělám. Začnu vyjmenovávat, že krmím, přebaluju, hrajeme si, chodíme ven a tak stále dokola, ono to zní celkem pohodově, ale nevystihuje to realitu jako takovou. Dítě svým příchodem na svět převrátilo všechno naruby, odteď je a navždy bude na prvním místě a já sebe samu odsunula na sto padesátou kolej. Neexistuje, že se mi něco nechce, vstát ráno musím, ať jsem sebevíc unavená. A musím být na příjmu neustále.

Přemýšlím nad buddhisty, kteří chtějí v hluboké meditaci v tureckém sedu dosáhnout osvícení a říkám si, mějte děti a stane se to, po čem toužíte. Vaše ego ustoupí do pozadí. Žádné vysoce intelektuální snažení. Ale plínky, obědy, ukolébavky. Můj syn je takovým mým malým zenovým mistrem a prohlubuje můj život. Myslím, že to musí zažívat spousta matek. Naše domovy jsou soukromé chrámy, kde panuje pravidelný rytmus a řád. Večerní ukolébavka je jako modlitba, která se nese setmělou místností, dech malého se zklidňuje, víčka mu padají a já, i když jsem unavená, se nemůžu na jeho spící tvář vynadívat.

Vtipkovala jsem před mojí mámou, že tím mateřstvím úplně blbnu, zapomenu snad i normálně mluvit. A ona řekla: „Naopak. Teď děláš tu nejnáročnější a nejdůležitější práci, která tě promění na celý život.“ Nevím, jaké to je dosáhnout osvícení, ale vím, jaké je to být máma. A nic jiného pro mě nemá větší cenu.