Vejdi do pralesa

V krbu plápolá oheň, polena praskají někdy tak nahlas, jako by se dožadovala větší pozornosti a říkala: „To je dost, že jste nás zažehli!“ Ležím zamuchlaná v péřovém spacáku, zavírám oči, za víčky se mi mihotají teplé oranžové odlesky. Ještě slyším, jak ohniště vychrstne žhavý popel na znamení své síly a dominance, a propadám se do nerušeného spánku.

DSC02992

Zdá se mi živý sen. Stojím před branami Boubínského pralesa a obdivně nahlížím dovnitř. Hlasitý zpěv ptáků, stromy proplétající se v divotvorném tanci, v křoviscích to tajuplně šustí. Toužebně si představuji, co všechno se v hlubinách magického hvozdu asi ukrývá. Hluboké tůně, kapradiny, neznámé plody a obrovské klobouky hub. Kvákající žáby, smečky vlků, plížící se lišky. Kdybych přelezla bránu a vkročila do nepoznané krajiny, narušila bych její řád. Přesto jsem děsně zvědavá. Závidím lesu, že roste zcela volně, bez zásahů. Barvy stromů začnou intenzivně sálat a celou mě pohlcovat. Přitahují mě blíž a blíž. Objevuje se ale jiná síla, která je rychlejší a odnáší mě pryč. Nemůžu ji přemoci. Odtrhne mě od bran divočiny. Prales zůstane ponechaný sám sobě, své nejčistší podstatě.

Ráno se budím a první, co spatřím, jsou holé koruny stromů proti bledě modrému nebi. Na větvích visí cáry ranní mlhy. Miluju časná rána. Mám pocit, jako bych přírodu načapala při něčem velmi intimním, co patří jenom jí – stejně jako ženě, která se ráno po probuzení nese v noční košili pomalu do koupelny, protahuje se a zívá, omývá si obličej vlažnou vodou a nechce být viděna, je příliš obyčejná, zranitelná. I příroda je ráno něžná, rozespalá, nevinná. Doznívají v ní noční dobrodružství, toulky divokých koček, vyhasínající uhlíky v ohništi, roje světlušek.

Přemýšlím nad tím, co se mi v noci zdálo a napadá mě jediný význam; mám v sobě šelmu, která chce ven. Všichni v sobě podle mě nosíme živoucí prales, ale přiznejme si to – dáváme mu veškerý prostor, aby se mohl naplno projevit a růst, nebo mu v tom bráníme? Děláme opravdu to, co chceme, nebo to, co po nás chtějí ostatní? Co na to divoká řeka v našem nitru?

S láskou vzpomínám na období puberty – dredy, vlastní rukou propíchané uši, víkendy strávené tancem v bahně na technoparty. Hudba byla pro mě a naší partu vším, vymezení se proti konvencím snadné, rebelie vůči autoritám samozřejmostí. Nejsem nostalgická, vývoj je přirozený, dospějeme. Nemám ale ráda, když moji vrstevníci říkají, že jsme teď staří a nudní. Ano, nehýřila jsem do rána už ani nepamatuju. Nikoho už asi nešokuje můj vzhled, nejezdím na černo, schovávání ve vlaku na záchodcích už by pro mě nebyl adrenalin, ale otrava. Většina z nás je něco klidnější, trávíme hodně času v práci, vstupujeme do manželství, zakládáme rodiny. A přirozeně to v nás otevírá otázku, jestli jsme se nestali přizpůsobivější zvyklostem, proti kterým jsme dřív s takovou odvahou a zápalem brojili? Jestli z nás náhodou nejsou přesně ti lidé, kterými jsme nikdy být nechtěli. Jsou? Nejsou?

Vnitřní svoboda už pro mě neznamená sebrat se a jen s tím, co mám v kapsách odjet vlakem přes půl republiky na festival. Můžu klidně sedět na lavičce a dívat se do krajiny a jsem stejně, možná ještě víc vnitřně volná, než jsem byla dřív. Pamatuju si na tehdejší nejistotu ohledně budoucnosti. Na nezralé vztahy. Na finanční závislost na rodičích. Bylo to snad tenkrát lepší? Byla jsem svobodnější? Neřekla bych a v čase bych se nevracela.

Co si myslím, že lidi kolem třicítky míní tím, že zestárli, ve skutečnosti znamená, že ztratili kontakt sami se sebou. Zapomněli cestu do svého pralesa, zůstávají bezradně stát před jeho branami a neodvažují se dovnitř. Povinnosti, zodpovědnost a často také těžké životní zkoušky je odtrhly od vlastního nitra a najednou nemají, kde brát energii a radost. Zjišťují, že dělají něco, co je nebaví. Jako by to nebyli oni. Řešení nikdy neleží mimo nás – v nové práci, v novém vztahu, v cestě na druhý konec světa. Klíčem je vždycky nejprve cesta dovnitř – do nespoutaných, často neklidných, někdy možná lehce strašidelných, ale ohromně živých a bohatých končin naší duše.

Sedím ve světnici na chatě, piju čaj a mezi psaním se občas podívám oknem ven. Krajina už se naplno probudila do jasného dne, slunce svítí, brzy půjdu nastavit tvář hřejivým paprskům. Jsem sama se sebou a přesně vím, co mám dělat, co ve mně je, co chci. Plameny v krbu dohasínají, oheň ve mně ale hoří. Láskou k vlastní přirozenosti, životu podle svých představ, vnitřní energii, které dávám průchod. Tady čerpám sílu – v klidu přírody, časem sama na sebe, poznáváním vlastního já. Spokojená a s úsměvem na rtech zaklapnu notebook a vcházím do svého pralesa.

Co si odnést z karantény

Od začátku mi připadalo pozoruhodné, že u nás karanténa nastala v době půstu. To, co jindy často ani nevnímáme, teď zažíváme naplno. Ticho, možnost být sami se sebou, srovnat si myšlenky. Chápu, že ne všichni mají podmínky takové, aby mohli v klidu zasednout do tureckého sedu a meditovat – s pobíhajícími dětmi po bytě, obavami ze ztracení práce, starostmi, jak zaplatit příští nájem a strachem o své zdraví a bližní.

DSC01282

Přesto zde ale náhle vznikl prostor, který nám je málokdy shůry dán. Být doma, zavřít se před světem, nenechat se rozptylovat. Překvapilo mě, kolik se na internetu okamžitě objevilo výzev, jak v karanténě nezahálet, cvičit, péct, učit se cizí jazyky, zůstat produktivní. Odraz naší doby. Jakmile hrozí, že budeme muset být nějakou dobu jen sami se sebou, zpanikaříme. Raději si zaplnit život tisíce věcmi a úkoly, než jen spočinout, dýchat, být.

Líbil se mi komentář jedné maminky, že se pro ni se zákazem pohybu nic nezměnilo. Karanténa je pro ni jinými slovy šestinedělím, anebo rodičovskou dovolenou. Musela jsem se usmát, protože sama nosím pod srdcem dítě a můj život se od prvních chvílí naprosto změnil.

V prvním trimestru mi bylo tak zle, že jsem se jen stěží dovlekla do práce a domů. Moudré ženy říkaly: „Uleví se ti po prvních třech měsících, uvidíš.“ V té době mě představa, že mi takhle bude ještě několik týdnů, vůbec neuklidňovala. Co se dalo dělat jiného než to vydržet? Ranní nevolnosti se objevovaly po celý den a často v naprosto nevhodných situacích, na poradě nebo na schůzkách. Nakonec jsem musela požádat o možnost práce z domova. Nikam jsem nechodila a jen čekala, než to přejde. Aniž bych věděla jak, sklouzla jsem přirozeně do karantény.

Když pak byl nařízen zákaz pohybu, moc změn jsem nezaregistrovala. Vlastně něco ano, opravdu mi začalo být po třech měsících lépe. Zatímco si jiní stěžovali, že nemůžou ven a jejich touha po čerstvém vzduchu byla natolik silná, že ignorovali vládní nařízení, já slavila, že je mi líp a mám zase chuť k jídlu. To, že musím být doma, mi tolik starostí nedělalo.

Myslím si, že nejsem jediná, kdo má s takovou karanténou zkušenosti. Vezměme si zmiňované čerstvé matky; postřehli jste snad iniciativy, které se jim snaží zpříjemnit první týdny po porodu? On-line psychology na příjmu, kteří by jim pomohli s poporodními depresemi? Hesla typu: společně to šestinedělí překonáme? V myslích všech je přirozené, že to žena musí nějak zvládnout. Žádná z nás se ale nenarodí s návodem na to, jak být matkou. Můžeme z toho být stejně vyplašené, jako právě teď každý, kdo musí poprvé v životě zůstat dva týdny v bytě a nikam nevycházet.

Obdivuji všechny, kteří v této době myslí na seniory. Nejsou však ohroženou skupinou jen teď, jsou zranitelnější po celou dobu. Někteří žijí v izolaci dlouhodobě a postrádají podpůrnou síť rodiny. Hodně lidí také řeší ošetřovné a jak se postarat o děti. Na podporu při ošetřování člena rodiny bychom ale neměli zapomínat ani po skončení stavu nouze. Kolik lidí musí na úkor práce pečovat doma o své rodiče nebo hendikepované dítě? Vycházíme jim náležitě vstříc? Zajišťuje je stát dostatečně finančně? Myslíme na psychické zdraví ošetřujících? Točíme pro ně videa a utvrzujeme je v tom, že jsme s nimi?

Řekla bych, že taková karanténa, podobná té, kterou teď zažívají všichni, ochromí v průběhu času nečekaně nejednoho z nás. Nyní jsem v tom společně. Brzy v tom můžeme být sami. Teď, když všichni víme, jaké to je, nezapomínejme na to. Podporujme se vzájemně tak, jako to děláme nyní. I po té, co se většině z nás zase vrátí život do normálu.

Krize nás vysvlékla do naha a odhalila naše slabá místa. Zároveň v nás probudila ohromnou touhu a schopnost bez váhání si pomáhat. Šijeme pro druhé roušky, nosíme seniorům domů nákupy, voláme svým blízkým, myslíme na druhé víc než kdy jindy. Stáváme se soudržnější, obětavější, chápající. Modlím se za to, aby šíření nákazy brzy pominulo a všem se nám ulevilo. Zároveň si ale přeji, aby to, co se teď v době postní učíme, ať už o sobě samých nebo o vlídném přístupu k druhým, v nás přetrvalo i nadále.