Být těhotná a do toho se starat o akční batole je jako řídit v rozbahněném poli traktor. Na který nemáte řidičák. Snad byste šli radši pěšky, ale ono to nejde. Jste tam napevno připoutaní a musíte se s tím popasovat. Tak a teď jeďte.
Většinu roku 2022 jsem prožila v očekávání. Bylo to mnohdy náročné. Lomcovaly mnou hormony, bylo mi špatně od žaludku, zmáhala mě nadměrná únava, často jsem byla podrážděná, vzteklá, hysterická. Zkrátka se mnou nebylo k vydržení. Jak řekl můj muž: „Tohle nejsi ty, tohle ne.“
Bylo toho na mě hodně, nebudu zapírat. Nosit v břiše dalšího člena rodiny a do toho lítat za bezhlavým torpédem mě stálo mnoho sil. Přestát ohromná letní vedra, přežít v tomto stavu nákazu covidem, řešit logistiku hlídání, když jsem musela na prohlídky k doktorům, to bylo něco. Do gynekologické ordinace jsem se mohla rovnou nastěhovat, tak moc jsem tam strávila času. Absolvovala jsem tolik odběrů krve, až jsem se začala obávat, že mi budou muset dát transfuzi.
Těšila jsem se na porod jako na smilování a on jako na potvoru ne a ne přijít. Závěr těhotenství mi dal velkou lekci: Nic dopředu neočekávej. A taky: Pokud dostaneš drogy zadarmo, rozděl se se svým manželem. Nebo se o to alespoň pokus. Když se totiž konečně porodním sálem roznesl křik našeho dítěte, extrémně se mi ulevilo a byla jsem šťastná, že to mám za sebou. „Tak je to teda holka, nebo kluk?“ zeptala jsem se zmoženě a nechápala, že to není první informace, kterou mi arzenál sester a doktorek, které se kolem motaly, podají. „Holka!“ řekla některá z nich. Zavřela jsem slastně oči a byla nejšťastnější na světě.
Dokud mi doktorka nezačala šít poranění. V ten moment jsem si řekla: „A dost!“ Celý porod jsem zvládla bez analgetik, ale teď už mi dejte pokoj. A sáhla jsem po náustku s rajským plynem. To vám byla paráda! Lačně jsem nadechovala, hlava se mi motala, strop se oddaloval, na rtech se mi vykouzlil úsměv a já ztratila zábrany. „Jéé já jsem sjetá, hahaha!“ volala jsem vesele. Všechno mi najednou připadalo báječné. Doktorka vyšívala barevnými nitěmi, pediatrička ošetřovala malou, můj muž tomu všemu v mírném šoku přihlížel. Hotový ráj, stačilo otevřít šampáňo.
A protože to pro mě byl za poslední dva roky abstinence z důvodu těhotenství, kojení a hned dalšího těhotenství první pořádnej vodvaz, chtěla jsem si to užít s tím, kdo se mnou všechny ty chvíle přestál. „Můžu dát dejchnout taky manželovi?“ zeptala jsem se nadšená z nápadu, že si společně vorazíme. „Víte co, radši už toho nechte,“ naklonila se ke mně sestra, vzala mi dejchátko z ruky a zatrhla mi tipec.
A takhle jsme se měli. Náš rok 2022 byl zábavný, veselý, chvílema obtížný, ale především významný v tom, že k nám přibyla dcera, o které jsme si celou dobu mysleli, že je to kluk a říkali jí Ludvíku, a tak se ani nedivím, že se jí za námi moc nechtělo. Nenechali jsme si říct pohlaví a chovali se nekorektně. Promiň, Medo! Asi sis už všimla, že s tvými rodiči je to občas přes čáru.
Omlouvám se ti za všechny moje výlevy, které jsi musela z břicha poslouchat. Za to, jak jsem se hádala s revizory. Nebo nadávala na všechny ty formuláře, které jsem musela vyplnit do porodnice, a pak se mi v tašce vylilo pití a já mohla vyplňovat znovu. Věř mi, že být rodičem není vždycky sranda. Ale někdy se zas směješ, když to nejmíň čekáš. Třeba když ti na porodním sále zašívají intimní partie.
Nutno říct, že když vedle v postýlce leží právě narozené zdravé miminko, je to obrovské požehnání a důvod k nekonečné radosti i bez těkavých látek. To vytoužené, nádherné, dokonalé dítě je nejkouzelnějším lékem na všechnu bolest. Stačí ho vzít do náručí a celý svět je v zenu. Tedy pokud zrovna nejsou čtyři ráno, dítě se nekroutí jak klubko hadů, a ne a ne spát. Ale o tom zase příště…
Hana Štiková 