Punčocháče

Ulice plné polystyrenu, kanceláře praskající vztekem z výsledků voleb, vrásky stočené do spirály na pěně kapučína. Dlouhé fronty v Bille, na zastávce tramvaje fouká, někdo našel opelichanou kočku a přinesl jí misku s jídlem, jiný zavolal hasiče, protože byl líný típnout doutník. Babička si kupuje nejlevnější náhražku másla. Pomerančové džusy jsou ve slevě. Kalousek rezignoval. A mně padají punčocháče.

Nemám to ráda, opravdu. Udělám pár kroků a mám je skoro pod zadkem. Kroutím se, tancuju, nenápadně si je natahuju, tak abych si příliš nevyhrnula sukni, ale aby zas vydržely alespoň chvíli na bocích. Přísahám, že je vyhodím. Koupím si jiné. Proboha, pár korun! Jenže tak je to vždycky. Večer je svléknu. Posléze vyperu. Uložím k ostatním. A když na to přijde, do poslední chvíle nevím, zda z propletené změti vytáhnu špatné nebo dobré. Moje oblékání je ruská ruleta.

Nicméně se zbytečně nestresuji. Chodím do práce a z práce, kupuji si deset deka šunky, do termosky vařím čaj. Kolega každý den chválí, jak mi vedle stolu krásně roste palma. Kinterova výstava je fenomenální. V Pikniku v Dlouhé začali prodávat dobrý salát s kozím sýrem. Za 59 korun. V pátek mě v Roxy ještě před půlnocí někdo polil pivem. Celý outfit jsem pak doma ladným pohybem vhodila na hromadu špinavého prádla. V Rudolfinu se ke stropu vzpíná oltář z praček. A já zrovna dala jednu prát. A dala do ní mikinu a ponožky a svetr. A taky všechny punčocháče.

P1330271

Plodný to den

Na kolaudačce ségry mýho kluka pobíhaj caparti. Jde mi z toho hlava kolem. Berou do rukou řízky, chipsy, olivy. Jídlo na dětech. Děti v jídle. Se skleničkama od vína se motaj kolem stolu. Je sedm a vypadá to, že nejvíc opilý jsou právě ony. My sedíme střízlivý na židlích a bedlivě je pozorujeme. Vyplazujou jazyk, křičej, smějou se. Maj naší pozornost. Maj všechno. Když se dobrodružně vrhaj s vidličkou do zásuvky, strhneme je na stranu jako v akčním filmu. Taky se můžeme svlíknout a vymáchat se v bramborovym salátu. Nechat se probít elektrickym proudem. Ale to by bylo už jedině trapný. Naše dětství je v prdeli.

Probudim se ráno na gauči a první, co uvidim, je roztomile učesaná dvouletá Alžběta, jak nakukuje zvědavě do pokoje. Po chvíli už zase skáče. Tancuje. Povídá si. A já – rozcuchaná, s kocovinou a rozmazanejma očima se cejtim jak čtyřicetiletá alkoholička. Obdivuju Simču, matku dvou dcerek, která šla spát bůhví v kolik – rozhodně o x hodin později než já – a už čiperně ohřívá mlíko, vylejvá nočník, oblíká bundičku a jde se ven. Já se akorát tak domotám do sprchy, udělám si čaj a to je vše, čeho jsem schopná. Když nahoře v patře uslyšim dětskej pláč, vzpomenu si, že si musim vzít prášek. Docela vděčně zapiju antikoncepci a jsem ráda, že jedu domů, kde nikdo neni a je tam klid.

Vyčerpalo mě to natolik, že prospim celej den. Večer mám jít na Signal, ale jsem hotová. Píšu Týně. Posílá mi fotku. Stojí před hospodou, v ruce sklenku, na zádech v nosítku Adama. Celej den řve, má dost. Nedivim se. Já byla mezi dětma pár hodin a budu z toho vyřízená ještě tejden. A to ani nebyly moje. Znova a znova skládám matkám hold. Makaj jak blázni. Nezastaví se. Uklízej, vařej, nakupujou, vychovávaj. Superhrdinky.

Řikám si, jaká je to pohoda, tohle zatím neřešit. Bejt volná. Dělat si, co chci. O porodních bolestech nic nevědět, a tak nemít na co zapomínat. Spát dlouho. Studovat, pracovat, cestovat. Nikoho neuspávat. Pařit do rána. Druhej den nemuset číst nikomu pohádky. Ale oukej. Třeba mi to jednou nebude tolik vadit. Přenést svou pozornost na výchovu potomků. Potlačit svoje radosti, zájmy, ego. Přizpůsobit se. Šetřit prachy. Kupovat drahý dětský botičky. Botičky pro maminku už totiž nebudou na prvním místě. Možná to jednou bude hezký. Starat se. Bejt tu pro ně. Smát se tomu, co dělaj. Radovat se z toho, co se učej. Vztekat se z toho, jak pruděj. Mít zkrátka jídlo na dětech. Děti v jídle. Mít děti.

P1190856-001

Jsme

Napíšu jí tak co, žiješ?, protože vim, že celej víkend pařila někde u beden. A ona dva dny neodpovídá a pak mi volá, že je zase zavřená na psychiatrii, chtěla to ukončit, skočit pod tramvaj. Nasralo mě to. Ale nepřevapilo.

Pokec o tom, jak nic nemá smysl, všechno je na hovno, co sakra se životem, je běžnou součástí našich hovorů. Voláme si nebo píšem skoro denně. Nevadí mi, že je depresivní. Kdykoli se cejtim blbě já, vim, komu se ozvat. Nezklame. Ale nemusí bejt na dně zas tak moc. To ne. Léčit se byla už milionkrát. Raduju se, když je jí líp. A vždycky opět brzo zvážnim, protože to nebejvá na dlouho.

Řekla jsem jí, že jestli se zabije, budu na ní celej život naštvaná a přestanu s ní mluvit. Zasměje se. Haha. No jo. Sranda to ale neni, to víme obě. Dost často nadáváme. A taky brečíme. Mám ji strašně ráda.

Snažim se pomoct. Často už nevim jak. Ptám se asi na dost blbý věci: „Mám ti do toho blázince přinýst kytku, abys věděla, že mi na tobě záleží?“ Nebo se naštvu: „Co vlastně chceš? Jsi jako dítě, do háje.“ Jsem prostě unavená, no.

Miluju, když je jí dobře a začne mi cokoliv vyprávět, protože to umí fakt skvěle. Herečka. Předvádí mi pacienty, se kterejma byla na oddělení, popisuje šílený zážitky a lidi, co potkala. Já si s ní ty chvíle užívám. Směju se na celou hospodu, kdykoli mi něco barvitě líčí. Je mi úplně jedno, že ona má záchvaty smíchu třeba jen proto, že jí nasadili nový antedepresiva, po kterejch je úplně sjetá. Já se bavim a ona taky. Je na tom snad něco špatnýho?

Jasně, že jí mám chuť praštit, když se lituje, že jí nikdo nemá rád. „Co já?“ chci se vždycky zeptat. Ona zase chce dát pěstí mě, když jí pitomě povzbuzuju a jsem moc chytrá. Jsme jako dvě harpyje. Ale máme se rády. Asi jsme obě trochu divný. Asi nás to spojuje. Kéž bychom spolu mohly chodit na pivo do sta let a všechno zlý by se nám vyhnulo. Což je idylka podtržená nechutně růžovou barvou, ze který je mi na zvracení. Ideály neexistujou (a díkybohu za to). Ona říká, že to tu vidí na maximálně další dva roky, pak to zabalí. Což je zase moc černý, ale v jejím stylu. Já jsem prostě ráda za každej den, co tu obě jsme. Jakžtakž při smyslech (??). Jakžtakž zdravý (???). Možná, ať to nekomplikuju, zůstanu u toho JSME.

P1210614

Sama

Jsou dva druhy samoty. Jedna, který se děsim, ze který mi je smutno. Kdy všem volám a radši se hned sbalim a odejdu na vlak a jedu tři hodiny z města pryč, jen abych nemusela zůstat sama v bytě. Je to stav, ze kterýho mám hrůzu, kterej mě straší, ze kterýho brečim a nechci ho. Temnej, černej, ponurej. Je v tom strach a opuštěnost a ztracenost a slabost. A nevidím z toho cestu ven.

Pak je druhá samota. Ta hezká. Kdy mě to baví. Ze který se raduju. Nikdo mě nepozoruje. Dělám si, co chci. Jen pro sebe. Svoboda. Volnost. Uvařim si dobrou večeři. Jím pomalu. Říkám nahlas: „Mmm to je dobrý!“ Pak si dám dezert. Pustím nahlas oblíbenou písničku. Tancuju po bytě. Dělám na sebe obličeje do zrcadla. Dám si dobrý olivy. A oříšky. A čokoládu. Podívám se na film. Zavrtám se do peřin. Zajdu do kina. Na výstavu. Jen tak do baru na drink. Učešu si vlasy, oblíknu fajn šaty. Koupím si kytku. Tu nejhezčí. Usmívám se. Slavím, čtu, píšu, dělám koláže. Naleju si skleničku. Popíjim a koukám při tom z okna. Sama. A ráda.

Chtěla bych, aby převažovaly ty chvíle, kdy jsem sama se sebou a nikoho v tu chvíli nepotřebuju. Kdy zaženu zlý myšlenky. Udělám si radost. Jsem spokojená. Nesklouznu do několikadenního splínu, ve kterym se pak odevzdaně trmácim. Zopovědná za svůj vlastní klid. A i když mi to někdy nejde, tak si za to nenadávat. Mít se ráda, i když se občas vztekám jako dítě a chci, aby mě někdo vysvobodil. V tom momentu totiž nevidim, že to za mě nikdo jinej neudělá. Kdo s tim může hnout, jsem jenom já sama. Přeju si být sama sobě tou nejlepší společnicí. Nesnažit se utíkat. Jednoduše si to naplno s láskou užívat.

P1680733