S úderem poledního, lásko

Čím dál tím víc mám pocit, že je tu něco vyššího, co nás ovlivňuje. Věci se odehrávají v souhře s nějakým tajuplným řádem, který nedokážeme vysvětlit, ani ovlivnit. Čas plyne, hodiny odbíjejí. Nic se neděje náhodou.

P1290977

Foto Miloš Hejný, http://miloshejny.cz/

Před 4 lety 27. října kolem poledne zemřel Honza, můj tehdejší přítel. Svět se zastavil. Bylo nádherné počasí. Hřejivé paprsky slunce a padající listí. A do toho smrt. S každým výročím mě bodne u srdce, i když pokaždé míň a míň. Podvědomí si to moc dobře pamatuje, aniž bych si to psala do diáře, anebo na to záměrně vzpomínala. Vždycky mi dojde, že ke konci října kolem poledne už je to zase další rok.

Když se minulý rok blížil tento den, nevěděla jsem, co dělat. Jak to prožít. Mám jít na hřbitov? Zavolat jeho kamarádům? Vnitřně jsem se tomu bránila. Už nechci. Mám nový život. Jsem jinde. Proč otevírat starou ránu? Nechala jsem všechno volně plynout. Odletěli jsme s Františkem na víkend do Bologne. 27. října, kolem dvanácté sedíme na lavičce před bazilikou. Vyhříváme se v paprscích slunce, ticho a klid. Najednou se na mě František otočí. Klekne si na koleno a požádá mě o ruku. Svět se zastaví. Znovu.

Nechápu, kdo nebo co vede naše kroky. Fanda samozřejmě nemohl tušit, že se trefil do toho dne i hodiny. Shora to pro mě ale byl jasný vzkaz: nevracej se k tomu. Už ne. Trápení už bylo dost. Žij.

S mámou jsme svatbu hodně prožívaly. Ono není to jen tak, vdát se. Dcera odchází z rodiny, oddává se naplno svému muži, zakládá rodinu vlastní. Řekly jsme si, že si pro sebe vytvoříme nějaký symbol, kterým stvrdíme pouto mezi matkou a dcerou. Koupily jsme si dvoje stejné hodinky. Nový čas, nový začátek, nový život. Těšily jsme se, až si je den po svatbě nasadíme.

V předvečer obřadu jsme seděly u stolu, máma se podívala, kolik je hodin a ztuhla. Její staré hodinky se zastavily. Zíraly jsme na to s otevřenou pusou. Po zádech nám přejel mráz. Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane v moment, kdy jsme se si měly druhý den vzít nové hodinky a začít novou etapu?

Jsou věci mezi nebem a zemí, které nevysvětlíte. Pokaždé, když se teď dívám, kolik je hodin, je to, jako bych se dívala i na ni. Na to, co dělá v ten stejný okamžik právě ona. Čas běží, ručičky se otáčejí, koloběh času.

Stejně i letos jsem si samozřejmě vzpomněla na tu událost před lety, nemohlo mě to minout. Nemůžu to popírat, ani nechci, ale už s tím nebojuju. Je to pryč. Okolnosti mi navíc připomínají, že už je všechno dávno jinak. Do jedné do rána jsem připravovala kachnu a pekla dort. Slavíme Františkovy narozeniny.

DSC01987.JPG

Honzovi se život zastavil, nedožil se ani třiceti. Když já slavím vlastní narozeniny, uvědomuju si, že ho už přežívám a jak to není fér. Měl dostat šanci. Měl žít. Smrt je těžká. Náhlá úmrtí jsou tragédie. Bezmoc je ten nejhorší pocit, který znám.

Jenže náš život pokračuje. My žijeme. Posouváme se. Jsme rok co rok starší. Chystám manželovi do noci hostinu. Stojím v tiché kuchyni, polévám dort čokoládovou polevou, zdobím ho borůvkami. Hodiny odbíjejí půlnoc. Život a smrt. Dobré i zlé. Přijímám to všechno.

Mám v sobě vnitřní sílu, kterou jsem objevila právě v těžkých chvílích. Sílu milovat, i když láska a ztráta milovaného pak tak strašně moc bolí. Sílu bojovat. Za to dobré v nás. Sílu žít. S pokorou k tomu neznámému řádu věcí, od kterého nikdy nevíme, co čekat.

Je 27. října. Pravé poledne. Jasná obloha, slunce ozařuje město. Jdu nakoupit ovoce. Těším se, až dám Františkovi dárek. A pusu. A nakrojíme dort. Miluju ho nesmírně moc. Jsem šťastná, že jsme se potkali a jsme spolu. A že mě, často i nevědomky, vrací zpět do přítomnosti.

Co je za tím tajemným uspořádáním věcí? Dokážeme ho vůbec pochopit? A má to vůbec smysl? Něco mi našeptává, že ať už je to jakkoliv, nakonec v něm vždycky najdeme ten nejhlubší a nejdůležitější cit, pro který jediný stojí za to žít. Nekonečnou lásku.