Melodie ticha

IMG_1415-002Miluju ticho. Je to nedostatkové zboží, všude je ho málo. Ještě na škole jsem chodila na Tai Chi, předcvičující mě fascinovala tím, že vůbec nemluvila, nic nevysvětlovala, my jí jen následovali v pohybech, v tělocvičně byl úplný klid, žádná ezoterická hudba a telefony zamčené ve skřínce.

Tai Chi pro mě v tu chvíli bylo naprostým vysvobozením z příšerné reality, která na mě čekala venku – tenkrát jsem byla čerstvá „vdova“, vedla dlouhé hovory s matkou zesnulého, vypovídala kriminálce, zařizovala pohřeb, bylo to k zešílení. Pamatuju, že mě cvičení i v té hororové době dokázalo uklidnit jako tekoucí voda, ukolébavka, zpěv ptáků.

Dnes chodím na jógu a snad neznám lektora, kdo by na hodinách nepouštěl hudbu. V závěrečné meditaci ke mně doléhá zpěv manter, které mi nic neříkají, nechci, aby mi hrály v hlavě, nepotřebuji je poslouchat. Proč se bojíme vypnout všechny kulisy, chvíli nemluvit, úplně se ztišit? Možná, že bychom pak zaslechli skutečnost, která není vždy tak libozvučná jako playlist dynamické hudby ke cvičení?

O víkendu jsme byli v Mariánských Lázních, šli jsme na procházku do lesa a já cíleně přidala do kroku, abych se od ostatních na chvíli odtrhla a mohla jít bukolickou krajinou v tichu. Náhle mi přes cestu, jen pár metrů ode mě, přeběhly tři srnky. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Sledovala jsem, jak mizí mezi stromy nechávajíce za sebou stopy ve sněhu. Byl to zázrak, který se odehrál jen díky tomu, že jsem byla potichu. Za chvíli za mnou došli kluci, povídali si o seriálech nebo o něčem takovém. Srnky neviděli.

Nebojme se ticha a dejme mu v našem životě prostor. Léčí. Uklidňuje. Přivádí zpět k tomu podstatnému. Nepřerušujme ho za každou cenu. Vychutnávejme si ho. Jedině tak můžeme doopravdy naslouchat. A taky slyšet.

IMG_1377