Nepřizpůsobivá

Od cvokaře dostávám diagnózu porucha přizpůsobení. Mračim se. „Vy jste na mě teď nějaká naštvaná, že jo?“ usměje se od ucha k uchu. „Jo,“ odvětim pěkně nasupeně a schovám se ještě víc do vytahaný mikiny, ve který jsem do blázince přijela. Poslední půl hodiny už náš pokec nevypadal jinak než: „Tak stejně bych vám předepsal ty léky, aby se vám zvýšil ten serotonin…“ „Ne.“ „Opravdu nechcete vyzkoušet ta antidepresiva, uvidíte, že se vám uleví.“ „Ne.“ „No, úplně nejvíc ze všeho bych vám doporučil brát prášky a …“ „Ne.“ „Tak hlavně teď neberte drogy, ty vám nepomůžou,“ zazní od něho nakonec.

Vyčerpávající.

Kolem mě se točí dvě skupiny lidí. Jedni, kteří mají antidepresiva za nejhorší zlo a odsuzují všechny, kteří je berou. Druzí, kteří mají s léky pozitivní zkušenost a zachránily jim krk. A já jsem někde mezi. Jelikož se potácím odevzdaně v depresi, ostatní mě nepřestávají zahrnovat radami: „Antidepresiva jsou strašný, radši si zahul.“ „Náhodou, mě prášky pomohly, beru je rok a je mi fajn.“ „Já po prášcích přibrala.“ „Já po nich zhubla.“ „Já po nich nemůžu spát.“ „Nikdy bych nic podobnýho nepozřel.“ Jedno je jistý, každej má názor. A nejhlasitější jsou ti, kterým očividně nikdy nebylo opravdu psychicky špatně. Ti mají prášky za největší slabost lidstva a já se před nimi, se svými občasnými myšlenkami na rychlou úlevu, cejtim jak největší lůzr. „Nechceš radši zkusit vývar z makoviček?“ pobízí mě dredatá spolubydlící. Hm.

Výsledek? Dlouho předlouho trpim, ale jelikož mám od malička nějakej podivnej pocit, že bolest k životu patří a že musim něco vydržet, nechci, aby se mi ulevilo. Chodim na terapie (největší zážitek ever, doporučuju všem, i když je to dost drsný). Pokaždý ukončujeme sezení s tim, že je tu přece vždycky možnost začít brát prášky, když už to opravdu nebudu moct vydržet. A já mám pořád pocit, že to ještě musím skousnout. Že to dám. Je to sice strašný, ale přežiju to. Dokážu sobě i ostatním, jak jsem dobrá. Ještě pár dní. Tejdnů. Měsíců. Přece nepolevim. Tak dlouho už jsem to zvládla sama! Bylo by to selhání teď začít něco brát.

A pak se jednoho rána vzbudim a přehraju si, co mě celej den zase čeká. Dojde mi, že už se mi nechce vstávat. Už nemůžu. Uvědomuju si, že sama před sebou hraju nějaký pitomý divadlo. Vždyť jsem úplně v háji! Život mě nebaví, bolí mě každej nádech. Proč pořád tvrdim, že to zvládnu? „Kašlu na to, stojí to za hovno,“ uzavřu svý úvahy. Hypnotizuju krabičku s léky. Vstanu. Odhodlaně rozdělám balení. Vyloupnu tabletku. Rychle si ji dám do pusy a zapiju čajem. Oklepu se. Tak. A je to.

Blbý je, že za začátku se všechno ještě zhorší. Aby začala antidepresiva zabírat, musej se brát dlouho. Začnou účinkovat třeba až po měsíci. Nejdřív se všechny symptomy, který máte, ještě zintenzivní. Takže jsem si užila super bonus a to sice, že mi bylo ještě deset tisíckrát hůř než před tím. Nezbývalo než čekat. Ploužit se. Ležet. Zírat do stropu. Počítat hodiny.

A pak. Jako zázrakem… Jsem začala chodit do hospody. Lékařka mi řekla, že když jdu večer pít, ať si ráno radši prášek neberu, že se to neslučuje s alkoholem. Vynechala jsem jeden den. Další den taky, protože jsem šla opět večer na víno. A pak znova. Najednou uplynul tejden a já zjistila, že už sedm dní nic neberu a nějak to jde. Hm. Za to víc piju, no..ok, ale to vyřešim v druhym kole.

Co byl ale nejlepší krok na mý cestě k tomu mít se trochu líp? Konečně si přiznat: „Jo, jsem na tom fakt bídně, tak si tady přestaň hrát na to, jak jsi statečná a spíš uznej, že jsi v háji.“ A taky, přestaň poslouchat rady ostatních a trápit se nad tim, jak asi bude vypadat, když uděláš tohle anebo tamto. Když jsem začala bejt upřímná sama k sobě, udělalo se mi jako zázrakem líp. A líp. A líp. Samozřejmě to nebylo tak easy, trvalo to ještě pěknou řádku dní, terapií a mučivecjh tápání sama v sobě. Ale strašně důležitej byl ten krok sama k sobě. Bylo moc těžký uznat, že už na něco fakt nemám. Připustit si to. Vzdát to. Přestat se všim bojovat. Paradoxně ale právě tohle byla ta cesta!

A kdo to zná, jak šílený takový stavy můžou bejt, ať hlavně poslouchá sám sebe a nenechá si do svejch voleb kecat jinejma. Ti, který o tom vědí kulový, jsou vždycky nejmoudřejší. Ale nakonec stejně nejvíc pomůže, když se rozhodneme sami za sebe. Ať už v tom, že se léčit chceme, anebo nechceme. Na tyhle věci si prostě musíme přijít sami. I když to někdy trvá neskutečně dlouho a stojí to mnoho sil. Věřim, že lék pro svoji duši v sobě nakonec najde každej. Tak k sobě buďme trpěliví. Mějme se rádi, i když je nám někdy zle. Nestyďme se za to a nehrajme si na hrdiny. Mávněme rukou nad ostatníma. Zůstaňme sví. Buďme nepřizpůsobiví.

P1660589

25

Potřebovala jsem někam patřit, měla partu a s ní zevlila, pila pivo a válela se v trávě, smála se nahlas a domů chodila opilá. Máma ze mě byla na nervy a říkala, tohle pochopíš, teprve až budeš mít sama jednou děti, jak moc se o tebe bojim. No jo. Kejvala jsem hlavou do rytmu techna, který mi nonstop hrálo ve sluchátkách, a v pokoji si balila jointy. Domů jsem si v kapuce přitáhla kotě. Dlouhý hodiny jsem si s nim hrála, ale byla v tom podivná úzkost, cejtila sem, že se každou chvíli rozletí dveře, v nich bude stát moje matka, bude se mračit a snažit se číst mi myšlenky. Byly to těžký chvíle, jako kdybych všechno, co jsem dělala, bylo nebezpečný. A ono asi bylo. Řítila jsem se životem s pocitem, že musim věci obarvovat, měnit, že musim tajit, na co přicházim, protože to nikdo z okolí nepochopí. Občas jsem se svíjela v záchvatech nekonečnýho smíchu z úplně všedních situací a pak se cejtila provinile, jako kdybych snad dělala něco zakázanýho. Měla jsem dredy a chovala se nevyzpytatelně, tak aby mi nikdo nerozuměl, ani já. Hledala jsem, co vlastně od života chci, každej den mi připadal buď nesnesitelně nudnej, nebo nekonečně vzrušující, v posledním metru jsem se z ničeho nic rozbrečela a ptala se kolemjdoucích lidí, jestli nevědí, kam patřím. Jeden pán řekl nejistě: „Domů?“

Domov.

Ukotvila jsem se v příběhu, kterej jsem si sama napsala. Milovala jsem nebezpečí, spaní na karimatkách, povídání o nesmrtelnosti, milovala jsem všechno i zlo a násilí a podvody. Ráda jsem ubližovala a nevinně při tom mrkala očima, vždy jsem krčila rameny a říkala: „To se asi stalo omylem.“ Neuměla jsem přijmout zodpovědnost, málokdy pociťovala lítost. Líbilo se mi všechno, co ostatní odsuzovali. Nesnášela jsem čistotu, která vyzařovala ze slušnejch lidí. Vešla jsem do třídy, špinavá, zkažená. Seděla jsem vedle spokojenejch spolužaček a nemohla vystát jejich klidný chování. Mírumilovný vztahy. Naivitu. Rostlo ve mně ohromný zlo, házela jsem věcmi, nadávala, občas měla chuť zabíjet. Nenávist, která se ve mně rodila, mě někdy děsila, jindy ničila, bylo to nešťastný, ale přirozený, měla jsem v sobě sílu hromu.

Pak jsme si začali zahrávat se smrtí, možná příliš brzo, dlouho jsme ji sváděli. Stala se naší milenkou, opíjeli jsme se s ní v potemnělejch klubech. Zaháněla náš strach ze života, snad jsme podvědomě chtěli, ať za nás vyřeší věci, který jsme nebyli schopni rozhodnout. Jedno je jistý, někdo musel zajít za oponu. Já přežila. Pokud existuje něco, co mě donutilo vypít jed života, hořkej a odpornej, kterej mě škrtil a zabíjel s každým lokem, pak to byla ona. Kráska s černým závojem, nymfomanka, svině. A můj rok dlouhýho umírání. Nebyl den, nebyla vteřina, kdy bych netrpěla. Nebyl den, kdy bych neměla pocit, že si to zasloužim. Jen pojď do mě. Za všechno to peklo. Bolest mě proměnila.

A nikomu bych nedoporučila žít tak, jak jsem žila. Nikomu bych neradila, aby zvolil to, co já. Ale kdyby se mě kdokoliv zeptal, zda bych do toho všeho šla znova, řekla bych, to si sakra piš.

A mám se ráda se všim všudy, i se svoji slabostí a zbabělostí. Odpouštim si všechny hříchy a spaluju křivdy, který se na mě podepsaly. Nemám zázračnou životní filozofii, kterou bych chtěla cpát ostatním. Nemyslim si, že žiju nejlepším způsobem života. Ani jsem nepřišla na žádný převratný myšlenky, který by se měly vytesat do kamene. Mluvim sprostě a toužim po nudě. Zase se bavim s Bohem, i když s nim nejradši básnim opilá. Můj Bůh to vždycky snese, ani nevim jak to. Snad až mi bude třicet, tak to pochopim. Teď je příliš brzo o tom mluvit. Teď je všechno příliš jiný na to, abych si byla vůbec nečím jistá. Teď mi bude dvacet pět.

P1310212-003