Skladba pro sněženku

Uschlé magnolie, sny, co se drobí, nášlapy váhající vrány. V dlouhých prstech držíš noty. Potí se ti ruce, hrozíš se lidí, kteří tě znali. Nepochopí nově hranou melodii. Budou hledat starý rytmus, dotěrně se ptát na známé tóny. Kazí tvůj koncert, přerušují hraní, vykřikují a chtějí slyšet to, na co byli zvyklí. Neumíš odpovědět. Hrát písně, ve kterých se najdou. Nemůžete se sladit. Chvíli hledíš do prázdna. Pak se otočíš a…

Ležíš ve vaně s horkou vodou. Zvedneš ruce nad hlavu. Jsou z nich stromy. Z konečků prstů stékají kapky. Kap. Kap. Déšť. Padají ti na obličej, jemně se tě dotýkají, stékají po čele ke rtům. Cítíš se jak v deštném pralese. Teplo, pára. Levandulová sůl obarvila vodu do fialova. Jezero. Za závěsem číhá leguán. Po stropě přeběhl pavouk.

p1300956

Tanec dní. Pobíháš nejistě jako antilopa, nervózní, abys něco nezkazila. Vyhodíš, co nemáš, nenajdeš, co hledáš, najednou se ocitneš v metru, i když jsi potřebovala jet tramvají. Zasněná. Někdy tě napadne, jestli na druhém konci světa nežije taky taková dívka, které se dějí podobné věci. Třeba stojí v galerii a zčistajasna se jí rozplynou hranice mezi obrazem a jí samou. Pozoruje vlnitou krajinu. Ucítí vůni. Rozpozná, že na podobném místě kdysi byla. Nehledí na plátno, ale na skutečnou přírodu. Přenese se do kraje. Po čichu poznává vlhkou hlínu a suchá stébla vysoké trávy. Sleduje černá mračna nad lány polí. Nadechuje svěží vzduch, vidí, jak rychle se pohybují mraky. Brzy bude pršet, kam se schovat, kam jít? Tamhle to vypadá, že je nějaký přístřešek. A pod ním někdo sedí. Nějaká dívka! Příběh přeruší něčí odkašlání. Rozhlédneš se a zjistíš, že nestojíš uprostřed divoké přírody, ale na výstavě.

Ráda se touláš v představách. Ale taky se často bojíš, že jsi něco zbytečně pokazila. Brzy bude jaro, jistě tě tyhle myšlenky přejdou. Vyrostou sněženky. Nejen tady, ale i na druhé straně polokoule bude mít někdo z květin potěšení. Není to pěkné? Povzbuzuješ se. Chtěla bys být beruška, aby tě ostatní dali na prst a radovali se z toho, když roztáhneš krovky a vzlétneš. Tvoje nová skladba už se možná spoustě lidem nebude líbit, anebo ji vůbec neuslyší. Je to škoda nebo štěstí? Nesnažíš se odpovědět. Spíš se ptáš: čí nástroje by mohly hrát duet?

Fabriky zdevastovanejch duší

Máš chuť všechno zahodit. Rychle. Hned. To sou nekonečný sny, fabriky zdevastovanejch duší, to je půl kilo koksu v igelitce z tesca. To je smrad perníku, kterej vaří tvůj fotr, to sou dlouhý zničený vlasy vymáchaný v peroxidu. To je láska dvou zoufalců koupajících se v louži u kyvadla. Vytřeštěný oči a úděs: To si děláš srandu?! Kovadliny strachu padající na naše záda. Pojď, zdrhej, vyser se na to. Věčný dotazy, točení se v kruhu. Doháje. Tvůj guru, tvůj dealer. Vidíš ho všude. Ve všech chlapech, který po ulici potkáme. Všude vidíš svýho pitomýho dealera. Zapomeň na něj, radši se nezastavuj, nevíš, jak to dopadne, ještě skončíme v místním nonstopu a vylezem za dva dny. Zatracený kolotoče, neskutečná touha po blahu, výhružky a utápění, rozškrábaný ruce. Noční můry, po kterejch se budíš v koutě daleko od postele, kde spí jeden z těch kluků, který už nechceš znát. Z kapes mu padaj buchny. Buch buch buch. Buší ti na dveře, buší ti na spánky, buší ti ještě srdce? Miluješ ho.

p1300891

Naše matky nás chtěj chránit. Ta moje nepije, ta moje nepije. Opakuješ jako mantru. Bloudíme sem a tam, prší na nás, máme mokro v botách, nikdy se nechlácholíme. Když šlápnu do hovna, směješ se mi a říkáš, to nevadí, to je přece úplně jedno, směješ se nahlas. Jedem v prázdný tramvaji na konec světa. Jíme v zapadlejch restauracích, ve kterejch jsme jediný hosti. Jídlo dostanem úplně studený, stěžujem si a chcem, aby nám ho sakra přihřáli v mikrovlnce. Čekáme. Pijem kolu z plechovky, stačilo by jednou to nevydržet a porušíš všechny ty sliby, který dáváš každej den doktorům ve stacíku. Nepít. Nefetovat. Bejt dobrá. Jasně. Pijem kolu. Ty light a já normální. Vždycky.

Sere tě všechno. Tvoje postava, minulost, ostatní pacoši, se kterejma chodíš na terapie. Maj žloutenku, podmínku i děti. Sou to individua všeho druhu. Tady už nikdo nemůže vyhrát hru v tom, kdo je větší cvok. Magoři sou všichni. Mě najednou nesere nic. Ani to, že o tom furt mluvíš. Je mi to jedno. Cejtim s tebou, v tomhle začouzenym světě, kde prášky na spaní už nezabíraj, naši bejvalí kluci sou jak přízraky ze špatnejch filmů, kde neexistuje blaho ani štěstí pro všechny. Cynismus vykoupenej velkou dávkou slz. Prej bys neměla běhat po svobodě, prej by tě měli zavřít. Chodíme do malejch kin a sníme o světě, kterej nikdy nebude. To je naše rozervanost, zahozenej život. Úšklebek malejch hezkejch holčiček.

Chováme se jako normální lidi, ale normální nejsme ani trochu. Oblečem si hezký šaty a jdem na koncert. O přestávce se motáme mezi snobama v kvádrech. V zrcadle se upravujou dámy ověšený šperkama a ty mi vyprávíš, jak si dala do zastavárny zlatej řetízek po babičce. Nejradši bys v psaníčku měla psaníčko. Ironie, podlost, podlamující se nohy. Vracíme se domů. Rozsypaný popelnice, bezďák, co chce prahy, těhotná kurva na rohu. Siluety stínů, blbý představy, nihilismus. Nadávky a prázdnej karton od kefíru. V tom všem je naše bytí. Nikdy nebude lepší. Je drastický. Křehký. Topící se. Zaseknutý v podivnym bezčasí, kde nic neplyne, tak jak by mělo. Nic se neposouvá. Všechno zůstává nebezpečně nastražený. Bojíš se? Co bude za tejden? Co bude proboha za rok? Boj, napětí, neustálej strach o vlastní život. Smutek. Zničenost. Neovladatelná touha to všechno pro jednou rozseknout. Ale není jak. Jen další útěk, další běh do neznáma, další pád. Dá se to vůbec ustát? Někdy je lepší se neptat.

 

A uvnitř mě je jaro

Pravdu dí ten, kdo vede k objevení pevného bodu v sobě. Jsou soumraky, pro které by jeden plakal. Je moře, ve kterém bych plavala svobodně a beze strachu. Síla mnou proniká jako pevným proutkem odhodlaným růst. Je zima a uvnitř mě je jaro.

Jsou věci, které jsou tajemné pro mě i pro ostatní. Nestraší mě ale tak jako kdysi. Přijímám je, tak jak jsou. Přemýšlím a více se přátelím se vším, co objevím. Je to nádherný pocit volnosti. Duše je klidná. Už vím, jak vypadají zarostlé háje a strmé útesy. Znám také louku, na které se cítím jako ve svém nejmilejším snu.

Miluji. Miluji všechny i s jejich chybami. Ale v prvé řadě, mám ráda sebe. Z toho pramení i spokojenost s druhými. Tak dlouho jsem byla zamotaná v koloběhu čehosi nešťastného. Trpěla rány, vše bylo špatně. Teď si snažím ohmatat tento nový stav. Zapamatovat si ho. Uchovat v sobě. Až zase někdy sejdu z cesty, věřím, že se dovedu napojit zpátky.

Nedávno jsem přemýšlela o víře. O bohu. Opět jsem byla ukřivděná. Pokud bůh existuje, proč mi nedá nějaké znamení? V hlavě mi jako odpovědi zněly věty, které jsem vyčetla z knih. O trpělivosti. O pochybování. O otevřeném srdci. Jedna věc je číst úvahy filozofů. Druhá pak sama za sebe skutečnost upřímně prožít. Dospěla jsem k něčemu novému, co mě aspoň na čas uspokojilo. Já přece nemohu od boha (světla, toho nejvyššího, cokoli si pod tím slovem kdo představí) chtít, aby ke mně promlouval, pokud jsem vůči němu skeptická, zpochybňuji ho a tím ho svým způsobem odstrkuji ze života. Zkusit si jen na chvíli představit, že jeho láska opravdu existuje. Je bezpodmínečná a naplňující. Pozorovat, co se bude dít. Snadno se o tom píše, ale důležité je to udělat. Je to to samé, jako kdybychom u stolu v kuchyni debatovali o tom, zda máme otevřít hostu, který klepe na dveře. Jeden by řekl, že je dobré ho vpustit. Druhý zas, že je lepší nikomu cizímu neotevírat. Nikdo by ale neudělal nic. Co takhle zkusit vstát a vzít za kliku?

Dny plynou. Koupu se v mlze husté jako pěna. Podlaha v pokoji je studená. Než zatopím, chvíli trvá, než je v bytě teplo. Stojím v županu u okna. V ruce hrnek s čajem. Sleduji, jak venku taje sníh. Včera moje milovaná kamarádka na procházce v lese nadšeně pronesla: „I zítra bude takhle krásně ošklivo.“ Ze srdce jsem se musela smát. Zbožňuji mlhu, tmu, ponuré hvozdy, mystickou přírodu obalenou v bílé pokrývce sněhu. Pravý čas na tichou meditaci. Klid. Naplňující samotu. A toulky vlastním nitrem.

p1300440