Oltář a déšť

Za pár dní budu vdaná. Je to zvláštní pocit. Od zásnub jako by to byla věčnost. Ale co je věčné, že?

DSC01614

Nedávno jsme jeli autem a mě napadla osudová otázka, co bude, až nebudu a dolehlo na mě hrozný a definitivní nic nic nic, takový to, z kterýho jsem vystrašená, a děsí mě. Pak jsem si představila, že to nic nic nic bylo i před tím, než jsem se narodila a taky jsem se tím netrápila, a to jen proto, že jsem nebyla, takže má smysl nad tím filozofovat? Vždycky, když mě přepadne tenhle pocit, zachvátí mě panika, smutek a děs. Život utíká strašně rychle. Ani nemrkneme a budeme nad hrobem. No fakt.

Myslím ale, že to celý se mi vkrádá na mysl proto, že mě čeká tak velkej krok. Neumírám, ale končí můj svobodnej život. Což je divný, protože když s někým chodím už tři roky, tak celou tu dobu svobodná rozhodně nejsem. Stejně se klepu, jsem nervózní a uvnitř mě se toho mění hodně. Jsem rozechvělá a dojatá, prostě naměkko.

Přijmu nový příjmení. Štiková. Co se stane s Pejřimovskou? Podle mě uteče do lesů, bude jíst borůvky a chytat ryby v jezeře (jako fakt?). Sama nad sebou se dojímám. Ach, jak se mám ráda. Všechny ty šílenosti, červený vlasy, dredy, párty na technu, lásky a průšvihy.

Pejřimovská je můj kriminál. Štiková už bude žena s čistym štítem. Začne si kupovat krajkový spodní prádlo (stále má v šatníku kalhotky jak pro dvanáctiletý holky, ale jsou sakra dost pohodlný, tak co). Bude se hezky malovat a srdečně usmívat, péct koláče a chodit za kulturou.

Bude manželka. Manželka, ty vole! Vždycky jsem si pod slovem manželka představila ženu s velkejma prsama, usazenou, trochu nudnou a naivní. Z toho slova mi běhá mráz po zádech. Velký prsa nemám, mám postavu spíš holky, než ženy. Můžou se holky vůbec vdávat?

Anebo jsem něco přehlídla? Změnila jsem se, jenom jsem to ještě tak úplně nepřijala? No, prsa mi nenarostla, to bych si všimla. Ale uvnitř asi jo, asi jsem rozumnější. O něco dospělejší. Trochu vyzrálejší. Než dřív. Zřejmě to souvisí s tou konečností. Možná si vážně uvědomuju, že to všechno uteče tak rychle, že se musí žít odvážně, pouštět se do velkejch věcí, dělat velký rozhodnutí, nebát se velký zodpovědnosti. Nepromrhat čas.

Co teda bude s Pejřimovskou? Snad nebude bloumat po vesnicích, vyžírat popelnice a malovat sprostý obrázky po zdech. Měla bych se o ni postarat. Když teď budu vdaná, usazená a rozumná. Ale jak? Svatba je jak vražda ega.

Pejřimovská ve vytahaný mikině a cigárem za uchem se na mě směje. Moc dobře ví, že nic není napořád. Její éra skončila. Nezlobí se. Vždyť tu byla věčnost, ale co je věčné, že? Pomalu se otáčí, v očích ten její lehce přidrzlej, vysmívající se výraz. Udělá pár kroků. Zapálí si to proklatý cígo. A pak. Zmizí. Se smíchem a nějakou hodně uštěpačnou poznámkou se promění v déšť.

A pak už nová kapitola…

Láska na dně kýble

Mám se na nic, ok? Tenhle víkend jsem měla strávit s holkama v Berlíně a místo toho ho trávim s kýblem u postele. Zvracim, lítám na záchod, je mi blbě, mám mastný vlasy, kruhy pod očima, v puse nechutnou pachuť, jsem slabá a pěkně nasraná.

DSC01572

Co naplat, že si plánuju, jak budu za pár dní krásná nevěsta, když mě teď můj kluk viděl zpocenou svíjet se v křečích. V mdlobách se natáhnu pro sklenici s vodou a vidim, že mi k posteli přistrčil kýbl. Měl dobrou předtuchu. Za chvíli nebudu schopná se na ten záchod doplazit.

Nejdřív se moje ego  vzpouzelo: to snad ne, přece tady před nim nebudu blejt do kýble. Ale tělo je zákeřnější a na nic se neptá, za dvě vteřiny už mi to bylo jedno a byla jsem zatraceně ráda, že tam ten škopek je. On nehnul brvou, vždycky ho odnesl, opláchl a vrátil zpátky. Dělal to naprosto přirozeně a s lehkostí, třeba jako když zalejvá kytky. Když jsem ze sebe mezi nářky vysoukala: „Děkuju“, řekl: „Prosimtě, neděkuj.“

Tyvole! Kdyby mi v hlavě zbyl prostor na myšlenky, fakt bych žasla, teď jsem se jenom klepala, potila, kroutila se bolestí. Brněly mi prsty na rukou a nohou, přestávala jsem je cejtit. Bylo naprosto zásadní dostat do mě dostat tekutiny. S obtížema jsem nazvedávala hlavu a František mi po lžičkách dával rehydratační roztok, vodu, kolu. Stejkalo mi to všechno po bradě, otíral mi ji rukou a seděl u mě hodiny a hodiny a mně bylo zle a zle.

To je tak, když chytnete nějakou nákazu, nečím se otrávíte a v pár hodinách se vám pohodovej den změní v peklo. Super čtvrtek a výbornej víkend přede mnou. Je mi líp, kýbl už je naštěstí nepotřebuju, ale stejně jsem naštvaná, teď jsme měly s holkama sedět v buse na cestě do Berlína a řešit kraviny. Místo toho jsem doma slabá jak moucha, a když se šourám přes kuchyň na hajzl, rozmáčknu kuchyňskýho mola na zdi, furt se tu množej, svině, nevim odkud.

Tohle je holt život. Když máš jiný plány, dokáže ti je doslova posrat. Co naplat. V jednom je to aspoň pozitivní. Kluk, kterej po tobě vynáší kýbl a ještě u toho vtipkuje, je fakt dobrej. Vim, že je to trochu nechutný, ale život je občas plnej sraček. Je aspoň fajn, že to ve finále lásku ještě posílí. Pokud je pravá. Tohle mě jen utvrdilo. Ta naše fakt je.