Kaleidoskop

obrazek

Foto Marie Meera Karanath 

Přechodná období jsou vždycky náročná. Než si uvyknu na nový řád věcí, všechno se ve mně zpřehází. Připomíná mi to korálkový kaleidoskop. Než se sestaví nový obrazec, chvíli si nejste jisti, co máte před sebou. I mně se míhají v hlavě představy. Našlapuji na novou půdu a nevím, zda se pode mnou nepropadne. Ale nebojím se toho, oddávám se dennímu snění a rozvíjím myšlenky, na které jsem dlouho neměla odvahu. Je to osvobozující dobrodružství, mám dojem, že když se budu snažit a nevzdám to, povede se mi něčeho dosáhnout. Jaký rozdíl to je oproti bezmoci, kdy jsem měla pocit, že nemohu nic změnit, nemám na nic sílu, odvahu, dostatek zkušeností? Oproti nedůvěře v budoucnost, kterou jsem v sobě dlouho nesla, teď najednou mnohem víc věřím. Sobě i ostatním. Potkávám báječné lidi, kteří jsou oddáni své práci a to, co dělají, dělají dobře. Ať už je to hrobařka, která mění přístup k pohřbívání, kadeřnice, která vás hezky ostříhá, prodavačka, která vám pomůže vybrat padnoucí prádlo nebo řidič tramvaje, který na vás počká s otevřenými dveřmi. Důvěra v ostatní s sebou přináší chuť nekonečně nových možností a zdárných zítřků.

Podněty mi přinášejí také knihy, do kterých jsem teď ponořena a jsem šťastná, že na ně mám čas. Za leden bych vybrala tři nejdůležitější. Jednou z nich je Milena Jesenská od Aleny Wagnerové. Jesenská byla skvělá novinářka a odvážná žena, která šla proti proudu. Kniha přibližuje její život poutavou fotmou. Po přečtení jsem měla dojem, že Jesenskou důvěrně znám. Fascinuje mě její odvaha a silná nespoutaná osobnost. Její schopnost milovat druhé a nezměrná touha pomáhat. Milena Jesenská mě inspirovala vytrvalostí, smyslem pro spravedlnost, zájmem o sociální otázky a schopností promlouvat ke čtenářům vřelým, osobitým způsobem.

Další publikace, kterou si vychutnávám, a která obohacuje mou fantazii, je Korespondáž – soubor koláží Jiřího Koláře, které posílal dvacetileté Francouzce Béatrice Bizot. Ta mu na oplátku každý den psala dopisy. Moc se mi líbí Kolářův přístup k talentovaným lidem. Motivoval je a podporoval. Uzavíral s nimi smlouvy o tom, aby třeba každodenně psali. Ludvík Vaculík v knize vypráví, jak mu Kolář řekl: „Když nemůžeš psát, tak piš, člověče, o tom, proč nemůžeš psát! Zapisuj, co vidíš, slyšíš a co ti napadá…“ ( Jiří Kolář & Béetrice Bizot – Korespondáž, Národní galerie 2012). Zřejmě se mi to tak líbí proto, že bych i já sama nad sebou potřebovala někoho, kdo mě bude podněcovat k aktivitě. Abych neusnula na vavřínech, stále se nad něčím zamýšlela, dotahovala nápady do konce a víc na sobě pracovala.

Poslední knihou je Průvodce smrtelníka od Ondřeje Nezbedy. Autor vychází ze zkušeností z práce z hospice. Věnuje se otázkám spjatých s péčí o umírající. Přináší osobní příběhy, rozhovory a praktické informace. Popisuje, jak funguje hospic, jak se dá tlumit bolest, na koho se mohou pečující obrátit, co dělat před smrtí blízkého i následně poté. Kniha je moc dobře napsaná. Myslela jsem, že bude těžké ji číst, ale právě naopak. Měla jsem dojem, že se věnuji něčemu tak samozřejmému, že nebyl důvod čtení přerušovat či knihu s negativními emocemi odkládat. Autor je věcný i citlivý a neuvádí čtenáře do úzkostí či zbytečných obav. Je pro mě příkladem toho, jak se dá bavit o závažných věcech bez toho, aniž bychom končili v depresi. Vybavuje jistotou, že i s nesnadnými situacemi si dokážeme poradit. A to právě díky tomu, že tu máme výborné neziskovky, mnoho odborníků, spoustu literatury a možností, o kterých je potřeba mluvit, abychom nezůstávali v závažných chvílích sami.

Leden tedy věnuji novým začátkům, představám, snům. Nacházím vzory, bavím se s lidmi, jako houba nasávám nové poznatky, skládám myšlenky. Točím se v obrazech, které mi kaleidoskop života vytváří před očima. Čtu, přemýšlím, když už mám všeho nad hlavu, zhluboka dýchám. Vím, že nic nemůže dopadnout špatně. A na všechno nové, co mě čeká, se těším.

P1300853.JPG

Ohlížet se? Vůbec!

Do nového roku jsem vstoupila jako exot. Na statku plném opilých lidí jediná střízlivá. Myslím, že to dost vypovídá o celém roku. Tragikomedie. Hlavní hrdinka sefotos neustále hroutí z tíživé minulosti, aby pak konečně pochopila, že nejlepší je obrnit se zdravou dávkou ironie a nadsázky, hledět vpřed a z ničeho se zbytečně nepodělat.

Jo. Chtěla jsem napsat dojemné zamyšlení nad uplynulým rokem. Jak jsem byla ztracená, zničená, zoufalá, neschopná života bla bla. Často jsem se potácela na dně, bylo to šíleně náročné období. Ale řekla jsem si ne! Nebudu se ohlížet. Nebudu otvírat staré deníky ( a že jsem toho napsala za uplynulý rok fakt hodně!), nebudu vzdychat nad tím, jak ubíjející to bylo. Kdo to snad měl kdy jednoduché? Lítost nikdy nikomu nepomohla. Holt jsem se s tím, co mi život přinesl, nějak poprala, udělala tisíc chyb, ale jak říká Bridget Jonesová, hurá na ně zapomenout a udělat chyby nové!

Nebudu si taky dávat žádná předsevzetí. K čemu to proboha? Abych se pak cítila trapně, že jsem nic z toho nedodržela? Já jsem spokojená i bez toho, aniž bych musela s něčím přestávat nebo začínat. S tím na mě nechoďte. Radši žít tak jak to jde, den za dnem, prostě jít, moc nic nehrotit a z ničeho se příliš nehroutit. Pokud je to aspoň trochu možné.

Chtěla bych vám všem popřát do nového roku něco povzbudivého. Ale těžko říct co. Asi ať je příští rok takový, jaký stejně nebude. A ať nad tím pak příliš nepláčeme. Kdo kdy řekl, že má být život pohádka? Realita je holt občas trochu jiná, než jakou si jí vysníme. Já bych třeba teď chtěla být překrásně odpočatá po svátcích a duševně obohacená. Místo toho jsem v nervu a řeším, z čeho zaplatím příští nájem. Do toho doháním spánkový deficit ze Silvestra, kde jsem si nelokla ani kapku šampáňa (důvodem jsou antibiotika, žádné osvícené přenastavení mysli, chraň bůh!), a když jsem chtěla dát článek na blog na lidovkách, zjistila jsem, že ho zrušili. Ale proč si nad tím zbytečně zoufat? Hledám si přivýdělek, zakládám nový, hezčí blog a brzo si otevřu láhev nějakého toho vína. Těším se na budoucnost. Vím, že mě toho čeká mnoho dobrého. Co bylo, nechávám s úlevou za sebou. Takže vzhůru do boje a nebuďte na sebe příliš přísní, to k ničemu nevede. Šťastný rok 2017!

A tady pár snímků ze silvestrovské procházky: