30 let ve 30 bodech

Vím, jaké je to je:

  1. přivést na svět dítě
  2. vidět umírat blízkého člověka
  3. plánovat svatbu
  4. chystat pohřeb
  5. sypat popel do země
  6. schovávat první ostříhané vlasy
  7. truchlit
  8. smát se na celé kolo
  9. být vzhůru celou noc
  10. usnout při porodu
  11. každý víkend pařit
  12. dva roky nepít
  13. rozejít se 
  14. slíbit si lásku na celý život
  15. bát se bolesti z trhání zubů
  16. porodit bez epidurálu
  17. toulat se sama ulicemi Šanghaje
  18. zdolat s partou vrcholky gruzínských hor
  19. být vyhozená od státnic i z práce
  20. dokončit školu i uspět na pohovoru
  21. dorozumět se čínsky
  22. neporozumět si doma
  23. propíchat si sama uši
  24. nechat dírky zarůst
  25. bydlet s bandou hipíků
  26. zařizovat vlastní domov
  27. milovat a být milována
  28. ublížit i být zraněná
  29. v 15 letech trávit ráno dvě hodiny v koupelně, než jsem byla spokojená
  30. ve 30 dát po probuzení pusu oběma Františkům, v županu a rozcuchaných vlasech si vychutnávat společnou snídani, cítit radost a lehkost a být ohromně vděčná za každý obyčejný den.

Děkuju za vše!

Velikonoční jízda

Tak co, hospodyňky, jak se chystáte na Velikonoce? Máte umytá okna, vymazané formy na beránky, barvíte vajíčka? Mojí dnešní výzvou je zbavit byt, dítě a sebe lososího odéru poté, co můj syn i přes všechny pobídky tipu: „Jez už sakra tou vidličkou,“ pojídal rybu vesele rukama a následně opatlal půl bytu, než jsem ho odvlekla do koupelny. I po důkladném umytí končetin, jídelní židličky a přilehlého okolí lososa stále intenzivně cítím. Nevadí, časem to jistě vyčichne.

Dny jsou teď jak malované, těším se hned ráno ven, a tak vyrážíme do přírody. Před barákem se na půl hodiny zasekneme na ulici a koukáme na popeláře. Nejvíc se synovi líbí dopravní tepny, autobusy, auta. V lese se nudí. Rozhazuje rukama, když ho vyndám z kočárku, otráveně cape. Chtěl by na pískoviště. Vytahuje kyblíček a chodí s ním po mechové půdě se zakaboněnou tváří, jak kdybych ho vzala na vyprahlé betonové parkoviště. I když tam by byl možná šťastnější, kdo ví. „Tak pojď, uvaříme polívčičku,“ povzbuzuji ho a házím do kyblíku listy a kamínky, míchám směs klacíkem, ochutnávám. Dívá se na mě jak na blázna. Fajn. Jakmile opustíme hvozd a dostaneme se opět k prašné silnici, hned je zase líp. Městské dítě.

Příchod domů před obědem je vždycky stres. Únava a hlad tvoří děsivou kombinaci. František si sedne na chodbě v domě na zem a odmítá se hnout. Naštěstí jako na zavolanou ze dveří právě vybíhá tříletá Žofka, které se od včerejška bojí. Proháněla se kolem něj rychle na kole, zvonila na zvonek, byla hlučná a jemu se to nelíbilo. Jakmile ji spatří, s děsem v očích vyskočí na nohy a už peláší po schodech nahoru. K nám nebudou muset chodit čerti. Stačí děti sousedů.

V kuchyni u vaření klasické scény a snahy o sebedestrukci, když se sápe k plotně, strašně moc chce ten nůž, kterým krájím zeleninu, tak moc touží po tom hrnci s vařící vodou, ve kterém plavou brambory, a máma mu nic z toho nedá, ach svět je tak nespravedlivý, hroutí se na zem. Stojí mě to vždycky spoustu nervů, které přetékají jako voda z hrnců, a tak občas vybuchnu jak papiňák. Věty typu: „Už ztrácím trpělivost!“ samozřejmě nepomáhají. Pomůže jídlo. Hned. Okamžitě. Jak to mám asi udělat, když nechci servírovat instantní polívky, nevím.

Možná by mě potrava z plechovek zachránila. Jenže to bych přece nesměla být bio matka, kupovat drahé maso z českých farem, číst složení na potravinách a zjišťovat, jestli jsou vejce od slepic z volného chovu. Zdravé stravování vyvážila nedávno moje máma, která nabídla vnoučkovi hranolky z KFC. „Přece mu to nezakážu, vždyť to jsou v podstatě jen brambory,“ pokrčila rameny.

To víte, já malému nedopřeji ani moc cukru, taková já jsem. Včera jsme šli do cukrárny pro kopeček malinové zmrzliny. Paní prodavačka už už podávala kornoutek Františkovi a vyslala ke mně milý úsměv se slovy: „A nechcete taky jednu pro sebe?“ „No, vždyť ta je pro mě,“ zabručela jsem a shrábla zmrzku synovi před nosem.

Vyrazili jsme na pískoviště, kde na lavičce seděla skupina sympatických matek popíjejících pivo z plechovky. Jedna paní nabídla Františkovi sušenky, ukrajinský chlapeček pobíhal kolem se samopalem v ruce a krásná vietnamská holčička mi vyprávěla, jak se učitelce nelíbilo, že jí při hodině nahlas cinkají náušnice.

Ach, hřiště. Místo, kde vidím podobně unavené rodiče srkající Red Bull, nenamalované mámy v teplákách, upatlané řvoucí děti. Místo, kde se ve svých legínách se skvrnami od jogurtu cítím tak nějak v normě. V tomhle světě na uklizeném domově moc nezáleží, vlasy v culíku nemusíš mýt i několik dní a že tvoje dítě právě dostalo záchvat vzteku? No a co, známe to všichni. Vždycky mi pomůže, když vidím, že v tom nejsem sama.  

Tak vám přeju veselé Velikonoce, od babiček spoustu čokolády nejen pro vaše ratolesti, ale taky pro vás, a nějaký mastný rybí flek na pohovce? Nad tím s klidem mávněte rukou.

Jak jsem si v patnácti představovala svůj budoucí život

V patnácti mě máma posadila ke stolu a přiměla mě napsat, jak bude vypadat můj život za pět let. Otázka jak na pohovoru. Nevím, kde to vzala, zkoušela na mě všechny možný metody. Měla pocit, že nikam nesměřuju, že se flákám, že ze mě nic nebude. Byla ze mě na prášky.

Teď si to čtu a bavím se. Nejradši bych to svoje drzý patnáctiletý já objala a řekla mu: „Holka, buď přesně taková, jaká jsi a na všechny se vykašli!“ Bylo by to ale asi zbytečný. To už jsem tenkrát moc dobře věděla.

Dneska jsem na prahu třicítky. Do minulosti se moc nevracim, ale když na mě vyskočí nějakej můj dřívější text, na rtech mi zahraje pobavený úsměv a s radostí si přečtu, co se mi tehdy honilo hlavou. Hřeje mě to. Mám se ráda.

Tak tedy:

„Bude mi 20 let a doufám, že budu bydlet sama. Budu chodit na vysokou, i když při představě dalších 4 let na škole se mi zvedá žaludek, ale od mala mi vtloukáte do hlavy, že bez vejšky nebudu nic, tak na tom asi něco bude a možná vás v tomhle poslechnu.

Večer si budu přivydělávat v malym baru přímo naproti mýmu bytu. Budu se tam setkávat s přáteli, hrát kulečník a bavit se. Bude to taková moje klasička, pokaždý tam na někoho narazim.

Ráno si nakoupim hodně rohlíků a bílou čokoládu. Až se nasnídám, pudu do školy. Tam se budu učit. Až se doučim, pudu do františkánský zahrady a budu si číst a učit se nějaký ty vysokoškolský bláboly. Přijdu domů, sednu si k netu a přečtu si novinky ve světě. Zavolám ti a oznámim, že žiju. Pudu se projít na Žofín a koukat se na Vltavu…

…budu mít načteno spoustu knih o výrobě jahodovejch lízátek, protože jednoho dne je budu vyrábět svejm dětem a nebudu používat žádný chemický barviva.

Jednou tejdně si koupim nějakou kytku a vyrobim denně 8 kusů origami. Budu si kupovat belgický pralinky, prodavač mě už bude znát a vždycky mi přibalí nějakou tu specialitu navíc. Občas u mě bude přespávat moje francouzská kamarádka, která bude studovat v Praze. Nakoupíme spoustu popcornu a stáhneme si filmy a budem je sledovat až do rána.

Když se mi nebude chtít vařit, skočim do pizzerie, objednám si M17, což je ta nejlepší pizza s kari a pórkem a odnesu si ji domů.

Ve dvaceti a kousek. Všechno ještě barevnější než v představách.

Koupim si digitální foťák a budu neustále fotit věci kolem sebe. Jednou za čas udělám album a pošlu ti ho.

Budu chodit na plesy, večírky, akce. Občas zajdu do Modrý Vopice na koncert a taky se stavim v Pekle pozdravit starý známý.

V létě s kámošema projedeme celej svět. Sbalíme pár potřebnejch věcí a vyrazíme pryč. Kdo přežije a koho zahubí anakonda? Boj na život a na smrt taky nesmí chybět.

Pojedeme do Paříže, Londýna, Bruselu, New Yorku…budu fotit street art, pak to dám všechno dohromady, vytisknu nejlepší úlovky a vyzdobim tim svůj byt.

Společně s kamarádama si koupíme malou chatu u rybníka. Budeme mít vlastní loďku a projíždět se po vodě sem a tam. Budeme tam jezdit relaxovat a odpočívat od rušný Prahy.

Budu šťastná a spokojená, občas zajdu pokecat s místním rybářem, kterej za svůj život ulovil maximálně dvě ryby, ale furt věří, že jednoho dne chytne obrovskýho sumce. Prohodim něco na povzbuzení, přinesu mu domácí slívku na nervy a budu sledovat, jak vytrvale čeká, že se jednoho dne splní jeho sen.

A budu věřit, že toho sumce přece jenom někdy chytí.“

Hanka, rok 2007

Po čichu

Nedokážu popsat, jak moc byl tenhle rok intenzivní. Šli jsme na dřeň a dost se změnili. Příběh, kterej žijeme, je napínavej a plnej všeho, co v životě chcete (a někdy i nechcete) mít. Pulsuje to v nás. Je to čím dál hlubší. Ale neděje se to samo od sebe. Učíme se to zas a znova. Žít tak, abychom se cejtili dobře.

Kontemplace u rybníka

Někdy nás pronásleduje slizkej pocit, že je něco divně a my nemůžeme přijít na to co. A i když se o tom snažíme mluvit, nelepší se to. Samý slepý uličky. Nechápu, že je tak těžký zjistit, co tu zavání. Nemilosrdně vyhazujeme nejrůznější věci, ale vzduch je furt zkaženej.

Všechno je o tolik náročnější než dřív. Jsem máma, jsou z nás rodiče. Najít balanc mezi všema rolema je kumšt. Zachovat si nadhled a klidnou hlavu ještě větší. Žít upřímně, nic si nenalhávat a umět o tom mluvit, moje největší výzva.

Občas od kamarádů slýchám, že je super, že jsem pořád stejná, i když mám dítě. A že je hezký, jak to zvládáme. Jenže tak to není. Rodičovství nás proměnilo a jsou dny, kdy to nezvládáme. Brodíme se v bahně, je nám na nic. Chodíme kolem sebe a skřípeme zubama. Štve nás, že se nám to nedaří, jak bychom si přáli. Bejt sakra spokojená rodina! To toho chceme tolik? I když dokážeme zabezpečit všechny nezbytný věci, postarat se o dítě, dopřát mu všechno, co potřebuje, nakoupit, uvařit a bůhví co ještě, převládá nepříjemnej pocit. K zbláznění. Co je sakra špatně?

Pak už nevíme, jak dál. Prostě si jen sedneme vedle sebe na gauč a nahlas řekneme to, co se nám honí v hlavě, ale bojíme si přiznat: „Moc nám to teď nejde, co?“ Něco se prolomí. Začneme mluvit. O tom, co nás štve. Jak to fakt cejtíme. Co se děje. A proč se takhle do hloubky nebavíme častěji?

Za den spolu prohodíme tisíce slov – kdo koupí chleba, co budeme jíst, kdy jdeme s malym k doktorovi. Ale to nestačí. Jsou věci pod povrchem, kolem kterejch kličkujeme. Nejdeme k věci, i když si celou dobu myslíme, že směřujeme správným směrem. Zkoušíme to furt a znova a stále nic. A pak se konečně trefíme. Pár dobře mířenejch slov, několik otázek, opravdový naslouchání a plná pozornost tomu druhýmu a hned se dejchá líp.  

Uzavíráme tenhle rok a jsme o hodně dál, než jsme byli na začátku. Nemáme tisíc dokonalejch rodinnejch fotek. Zažili jsme nádherný okamžiky i perný chvíle. Opravdovou vyrovnanost a spokojenost, ale taky napětí a stres. „Děláme to dobře?“ ptali jsme se sami sebe navzájem i o samotě v duchu. Možná jsme si i chvíli nalhávali, že je všechno dobrý a ono nebylo. Nejsme dokonalý, děláme chyby. Já ale nechci bejt perfektní ani to po nikom nežádám. To, co fakt chci, je všemu čelit, ať je skutečnost jakákoli.

Žádný vonný svíčky nepomůžou, když vám v bytě hnije koš. Nehádejte se o tom, kdo ho půjde vynést a proč už dávno není pryč. Ani kdo tam předevčírem vyhodil tu konzervu od tuňáka. „To se nedá vydržet, fakt to smrdí,“ řekněte radši. Oblíkněte si bundu, nasaďte čepici a natáhněte k tomu druhýmu ruku: „Půjdeme ho vynést spolu?“

Mama punk

Rozevlátý zápisky z běžnýho života

16. 6.

9:45

Dítě snědlo půlku receptu na cuketovej koláč. Ten koláč byl dobrej. Recept zřejmě taky.

12:02

Dneska jsem byla v knihovně. Není bezbariérová, takže jsem musela nechat kočárek dole a vydrápat se i s Dítětem do schodů. Rychle jsem proběhla k písmenu Š, protože jsem si chtěla půjčit knížku od Štiftera. Nemohla jsem ji zaboha najít. Nikdy nemůžu v knihovně najít, co hledám a pak se akorát ukáže, že neumím abecedu. Dítě v náručí začalo bručet. Rychle jsem čapla první dvě knížky, na který mi padl zrak. Na obálce první z nich byla zmrzlina a na druhý flašky. Vypovídá to o něčem?

16:45

Já čtu, bože, já čtu! Za chůze s kočárkem, protože když zastavím, Dítě se vzbudí. Ale jde to. Ta knížka se zmrzlinou se vyjevila jako skvělá volba. Úmyslně bych si ji asi nepůjčila, napsala jí bulvární redaktorka, řekla bych si, že to bude laciný jak kapsáče z pražský tržnice. Ale je to fakt dobrý. A bulváru se to vůbec nepodobá. Má to hloubku, je to dekadentní a sprostý. Jsem ráda, že mám po delší době čas na něco duchaplnýho. 

17:30

Dítě do jednoho roku věku prej nemá ochutnat cukr. To naše vylovilo z koše obal, ve kterým zbylo pár sladkejch cereálních panáčků, a vesele si na nich smlslo. Hlava mi to nebere. Ne to, že je Dítě snědlo. Ale že jsem je tam nechala a vyhodila je. Mateřství zcela oslabuje mé smysly.

19:54

Konečně jsem se dostala k něčemu pořádnýmu – koupila jsem si v drogerii pilník na nehty a pemzu a večer strávila dobrou čtvrthodinu očišťováním dolních končetin. Bože, jestli existuješ, vysvětli mi, proč jsi mi nadělil plosky hrubý jak beton, který musim pracně šmirglovat, abych je aspoň trochu zjemnila? Život není fér.

17. 6.

Dříve mě na ulici oslovovali muži a zvali mě na rande, teď mě zastavují cizí babky a komentují mi kočárek. „Vy tam teda máte pěknej bordel,“ řekne mi jedna taková a ukáže na síťku, ve který jiný matky vozí nákupy, lahve s pitím, deky a bůhví co. Já tam mám štěrk, mech a trávu. Děsně se na ni obořim. Začne couvat, ale já jí nedám pokoj a furt do ní hučim: „Komentuju vám já vašeho psa?! Nebo boty? Nebo to, co máte na hlavě? No, no?!“ Strašně mě to vytočí. Co si to dovoluje? Konečně ji nechám bejt, zajdu nasupeně za roh a podívám se na svůj kočár pozorněji. Nejhorší na tom je, že ta bába má pravdu.

16:45

Ok, mám kočár jak prase, Dítě si právě hraje s obalem od toaleťáku a Muži se pářou trenky. Byly dny, kdy jsem se snažila, abychom nepropadli úplnýmu zevláctví. Ty dny jsou pryč. V nenávratnu. Kecám, nikdy ani nenastaly. Oknem nám do bytu vletěl chroust a málem mi narazil do hlavy.

18. 6.

Je ze mě profesionální uklízečka. Vytírám chodby v našem domě. Při první šichtě jsem si na nohu vylila savo. Teď už to zvládám bez úhony. Pokaždý, když uklízím, vyjde v prvním patře ven stará sousedka v růžovym županu, huňatejch papučích a silnym cigaretovym oparu. Vypráví mi, co ten den dělala, i když se na nic neptám. Pokud přeruším její monolog nějakou otázkou, zcela ji ignoruje a plynule se vrátí k tomu, kde přestala. Vůbec nereaguje na běžný signály lidský řeči. Občas mi nezbyde nic jinýho, než ji dostrkat koštětem zpátky do bytu, aby už konečně zalezla a já mohla vytřít před jejím prahem. 

Nedávno mi ukazovala fotky, když byla mladá, pozvánku na svatbu její dcery, o který nevěděla, jak se bude jmenovat příjmením, až se vdá a taky mi věnovala košík s jahodama, za kterej obratem začala vyžadovat 49 korun. Sousedy si nevybereš.

19. 6.

11:10

Přistihla jsem Dítě, jak si pochutnává na učebnici španělštiny. Mám radost, že již v útlém věku má takovou chuť na cizí jazyky.

12:35

Šla jsem otevřít s Dítětem v náručí dolů kurýrovi, ten při pohledu na mě sklopil omluvně zrak. Až poté jsem si všimla, že mi Dítě vesele tahá za tílko tak, že mi kouká mi celá podprsenka a z ní spanile trčí kojící vložky.

25. 6.

Někdo nám zazvonil na dveře. Bylo zrovna před bouřkou, úplně temno a já se hrozně lekla. Koukla jsem se kukátkem na chodbu, nikde nikdo. Neotevřela jsem, naopak jsem zamknula na všechny západy, kdyby to náhodou byli zloději a zkoušeli, jestli je někdo doma. O pár hodin později se Muž vracel domů a našel před dveřma jahody. Ukázalo se, že nám je darovala bláznivá sousedka. Už jen čekám, kdy mě za ně zkasíruje.  

27. 6.

Celý den jsem na sobě měla své oblíbené jednoduché šaty. Večer si mě Muž zničehonic zkoumavě změří pohledem: „Ty už máš pyžamo?“

28. 6.

14:30

Často přemýšlím nad tím, jak moc mě rodičovství změnilo a co mi můj syn asi poví, až bude umět mluvit a jestli bude rebel (pevně doufám, že ano!). Jihnu, když vidím malý kluky, jak si hrajou na hřišti, pobíhaj s urvanejma větvema v ruce a v zápalu boje a hry do sebe bušej. Cejtim vůči nim tak silný mateřský city. Dřív mě děti nechávaly úplně chladnou, považovala jsem je téměř za jinej živočišnej druh. Teď jsem schopná stát jako úchylačka u hřiště školy a pozorovat ty malý raubíře, jak si hrajou. Jednou jsem se při pohledu na ně dokonce rozbrečela dojetím. Ano, jsem úplně jinej člověk a je to síla.

19:20

Bejvám tím vším hodně zmožená, ale ta láska mě nepřestává fascinovat. Dává mi sílu vydržet snad úplně všechno, i když někdy jsem na samym okraji. Nedávno jsem se snažila dohnat spánkovej deficit v parku na lavičce zmáčený deštěm. Byla ukrytá pod stromem, doufala jsem, že když začne znovu pršet, tolik mě to nesejme. Natáhla jsem se, rukou nepřestávala houpat kočárek, odspodu cejtila, jak se mi mokrý kalhoty lepí na zadek. Bylo brzo ráno, kolem prošlo jen pár lidí. Pak začalo krápat a velká kapka mi spadla přímo do obličeje. Ale mně bylo mi blaze. Chvíle ticha, chvíle klidu. Dítě spí. Ani jsem nemrkla.

Matka v zenu

Život se nám narozením syna přetočil vzhůru nohama, ve kterém panuje úplně jiný čas. Když malý přes den usne, nikdy nevím, jestli bude spát pět, deset, nebo dvacet minut. Poté, co ho úspěšně položím do postýlky a bez dechu vyjdu po špičkách z pokoje, v hlavě mi vyskočí několik věcí, které můžu udělat. Dojít si na záchod, najíst se, pustit pračku? Je jasné, že všechno nestihnu, co je priorita? Když se mi podaří zvládnout i dvě věci, raduju se. Někdy nestihnu ani jednu. A jindy se zase přihodí, že Fanoušek spí nečekaně déle, já stihnu obhospodařit základní potřeby a najednou nevím, co s neplánovaně vzniklým časem dělat.

Jsem neustále ve střehu, kdykoliv připravena přiskočit k postýlce a být tu pro něho. Když spí a spí, chodím se na něj nevěřícně dívat, jsem i lehce nervózní, netrvá to nějak dlouho? Je v pořádku? Dýchá? Uleví se mi, když se po nějaké době začne vrtět, protahovat a probouzet se. Hned ho vezmu do náruče se slovy: „Tak už jsi konečně vzhůru?“ A jsem šťastná, že se mu můžu věnovat.

Jsou chvíle, kdy jsem vyčerpaná a přeju si nic nedělat. Nemuset zas a znova přebalovat, běhat sem a tam, houpat, nosit, konejšit. S plným košem na prádlo často vyjednávám: „Ještě počkáš, že jo?“ Mít tak volné ruce a trochu času pro sebe…

Na druhou stranu si nedovedu bez malého představit ani jeden den. V noci se mi třeba zdá, jak sedím s kamarády v hospodě, piju pivo, bavím se a pak mi najednou dojde, že mám přece dítě. Budím se s naprostou hrůzou, že ho nebudu moct nakojit, protože jsem pila. Nebo mám sen, že jsem se vydala nakupovat a nestihla se vrátit včas domů, Fanoušek měl hlad a tak mu František dal sladký nápoj z Oreo sušenek a já se propadám do země, že jsem jako matka selhala, jak se to mohlo stát?! Teď nemůžu zmizet, odejít kamkoli na delší dobu. Jsem ve službě čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu bez nároku na dovolenou.

Kolikrát se ptám, jak to ty všechny mámy kdy zvládly? Těžko se vůbec popisuje, co vše starost o miminko obnáší. Kamarádky, které nemají děti, se mě ptají, co celý den dělám. Začnu vyjmenovávat, že krmím, přebaluju, hrajeme si, chodíme ven a tak stále dokola, ono to zní celkem pohodově, ale nevystihuje to realitu jako takovou. Dítě svým příchodem na svět převrátilo všechno naruby, odteď je a navždy bude na prvním místě a já sebe samu odsunula na sto padesátou kolej. Neexistuje, že se mi něco nechce, vstát ráno musím, ať jsem sebevíc unavená. A musím být na příjmu neustále.

Přemýšlím nad buddhisty, kteří chtějí v hluboké meditaci v tureckém sedu dosáhnout osvícení a říkám si, mějte děti a stane se to, po čem toužíte. Vaše ego ustoupí do pozadí. Žádné vysoce intelektuální snažení. Ale plínky, obědy, ukolébavky. Můj syn je takovým mým malým zenovým mistrem a prohlubuje můj život. Myslím, že to musí zažívat spousta matek. Naše domovy jsou soukromé chrámy, kde panuje pravidelný rytmus a řád. Večerní ukolébavka je jako modlitba, která se nese setmělou místností, dech malého se zklidňuje, víčka mu padají a já, i když jsem unavená, se nemůžu na jeho spící tvář vynadívat.

Vtipkovala jsem před mojí mámou, že tím mateřstvím úplně blbnu, zapomenu snad i normálně mluvit. A ona řekla: „Naopak. Teď děláš tu nejnáročnější a nejdůležitější práci, která tě promění na celý život.“ Nevím, jaké to je dosáhnout osvícení, ale vím, jaké je to být máma. A nic jiného pro mě nemá větší cenu.

Domov

Domov je pocit. Chvíle, kdy stojím v noci v ložnici a dojímám se. Spíme všichni tři vedle sebe, postel s přisunutou dětskou postýlkou mi připomíná loď plavící se po moři. Občas zacpávám jednou rukou Fandovi nos, když pochrupuje (no, ano) a druhou šátrám po dudlíku a hledám v pološeru lapající pusu, která po něm dychtivě chňapne. Ležím veprostřed jako kormidelník, levá, pravá, řídím naší kocábku, která se plaví oceánem snů. Každou bouři ustojíme, ještě jsme se nepřevrhli. K ránu malý kapitán zavelí: „Vstávat!“, a není zbytí. Vylezu s ním pomalu na břeh a periferně vidím, jak se Fanda pokradmu převaluje přes můj kojící polštář a jako lenochod na větvi ještě dospává, co to jde. Spánek má cenu zlata.

Domov jsou vůně a chutě a taky tajné skrýše. Někdy si schovám čokoládu na nejvyšší poličku ve skříni a pak ji chodím uždibovat, to je taková moje malá neřest. Fanda už mě odhalil: „Ty veverko!“ volá na mě, když mě zahlédne, jak se nenápadně plížím do kuchyně na mls. Domov má vlastní řeč. Je oblečený do tisíce slov, narážek a vtipů, kterým rozumí jen jeho obyvatelé.

Je to místo, kde můžeme být přirození a ujíždět si na svých zvláštnostech. U nás to vypadá jako v laboratoři, Fanda pěstuje desítky rostlinek a mechů, chodí kolem s dlouhou pinzetou v ruce jako výzkumník a šťourá se v miskách připomínajících svým obsahem bažiny, dna řek, vzorky nebezpečných organismů.

Já se zas, když je čas, motám v jógových pozicích a už ani nevnímám, že mě František musí všemožně překračovat, když chce v našem malém bytě někam projít. Vařím si nejrůznější bylinky a připadám si jako mocná čarodějka, která v kotlíku míchá léčivé lektvary. A do toho všeho si tady brouká ten náš kulíšek, kterému jsou právě čtyři měsíce, a domov je pro něj celý vesmír.  

Točí se na bok, lítá na našich rukou od zrcadla k zrcadlu, s otevřenou pusou sleduje, jak vařím, a rozčiluje se, když jíme a nikdo ho zrovna nenosí. Domov je přístav a já tu teď už přes čtvrt roku kotvím. Možná i proto si víc než kdy jindy uvědomuji jeho význam. Je to nutnost, nutnost pro duši a nejen pro tu dětskou. Když máme kde bezpečně přistát, můžeme se rozvíjet, růst, v klidu žít. A taky se bezstarostně odrazit, vydat se na plavbu do neznáma, zakoušet všechna dobrodružství světa a nemít přitom strach, co bude. Uvnitř sebe máme totiž pevně zapsáno, že ať se stane cokoliv, máme se vždycky kam vracet.

Motýl

Vůně, fialová vůně. Ležím zamotaná do dek, nade mnou stojí Jogínka, našlapuje kolem mě se zapáleným santalovým dřevem a houpe mě v šátcích. Vracím se k sobě. Cítím prsty u nohou, lýtka, břicho, srdce. Obličej a vlasy. Už zase si patřím.

Poté, co ses narodil, jsem zavřela oči a v duchu tápala, kde mám nohy, kde ruce. Necítila jsem je. Kde jsou? Snažila jsem se vnímat svoje dlaně, ale cítila jen ty maličké tvoje. Devět měsíců jsme byli jedno tělo. Pak jsi přišel na svět a hranice se rozvlnily, byly neurčité, rozmazané. Místo vlastního hladu jsem cítila tvůj hlad, tvůj dech byl můj dech, bylo to strašidelné, ztratila jsem se v našich bytostech, v noci se mi zdály hrozné sny.  

Pupeční šňůru jsem přestřihla na sále jako Amazonka, placentu jsem zkoumala s největší úctou a zvědavostí, odpojili jsme se, ano, odpojili. Pár hodin po porodu jsem si v malé koupelně u zrcadla prohlížela břicho a měla dojem, že se na mě usmívá, vypadalo jako splasklý balonek, tak moc mě dojímalo, hladila jsem ho s obrovským vděkem, tak neskutečný dar!

Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat, tak silný zážitek, chtěla jsem to oslavovat, chtěla, ale zapíjejí muži. V přítmí porodnice jsem se tiše proměňovala, oblečená do prožitků jako do noční košile chodila pomalu po chodbě, tiše pozorovala, co se mnou dělá každý další krok. Obsypala bych se květy.

Tak dlouho jsem tě v sobě nosila, každá buňka v těle tě kolébala. Porod byl oheň, který vzplál z nepatrné jiskry a hořel, hořel, hořel, dokud jsi nebyl venku. Všechno moje teplo jsi vstřebal dětskou pokožkou a já teď potřebuju znovu nasát dým do vlastního těla, propnout se jako luk, stoupnout si na špičky, vytáhnut se vysoko vzhůru, naplnit plíce čerstvým vzduchem. Uzavřít naší dlouhou cestu, cítit pod nohama pevnou zem, obejmout nás oba do náruče. 

Celé dny se s tebou pohupuji a teď Jogínka houpe mě. Cítím, jak mnou koluje život, jak pánev odpočívá, tolik vděčnosti, tolik lásky. Nic víc nemám než tohle tělo a jednou nebudu mít ani to. Zavazuje mě pevně do šátků a já se opět dotýkám jasných hranic vlastního já, se zakrytýma očima se nořím hluboko do sebe a nechávám přicházet vjemy, šumy, tlukot vlastního srdce.

Gong tibetské mísy. Jogínka povoluje látky, rozvazuje poslední uzel. Vnímám každou svou část. Je to jako bych se vrátila z dlouhé cesty zpátky domů. Protahuju se a zívám, rozkoukávám se do denního světla. Usměju se na ni. Na sebe samu. Nádech a výdech. Jsem jiná, nová. Jsem máma. Z kukly vylétá motýl. 

Sýkorky

Sypeme sýkorkám krmení. Odjakživa věřím, že se duše mrtvých převtělují do ptáků. Když si na parapet sedne straka nebo kos, vím, že nás přiletěl pozdravit někdo blízký, kdo už nežije. Vzpomenu si na babičku, nebo na dědu. Plníme krmítko na parapetu drcenými oříšky, semínky, mákem. Chceme, aby k nám létali často.

Fascinuje mě genealogie, rodinné řetězce vinoucí se z dávných dob až do současnosti. Souzním s myšlenkou, že nás poznamenávají nejen geny, ale i životní zkušenosti našich předků vryté do letokruhů životních drah. Dědíme podle mě nejen rysy a predispozice k tělesnému stavu, ale i bytostně zakořeněné strategie přežití předávané nevědomě z generace na generaci.

Prý jsem po babičce z matčiny strany zdědila bojovnost a sílu. Když procházím těžkým obdobím, vzpomenu si na ni. Škoda jen, že zemřela tak brzo, bylo mi osm let. Pamatuju si ji mlhavě a kdykoli na ni teď pomyslím, jsou to částečně mé vlastní představy o ní jako o bytosti, která mě provází mým příběhem a odněkud seshora bedlivě sleduje mé kroky.

Mám v paměti, jak stojí u nás na balkoně, pomalu si češe vlasy a pak je vytahuje z kartáče a pouští dolů. Dodnes vidím stříbrné nitky letící vzduchem. Vybavuji si také silnou vůni tabáku, která ji všude provázela, byla náruživá kuřačka. Když odešla, zbyla nám po ní ve skříni krabička cigaret. Ještě teď slyším rodiče, oba nekuřáci, jak tlumeným hlasem přemítají o tom, kdo z jejich okolí kouří, komu je mohou dát.

Když jsme vyklízeli její byt, máma přede mě nastavila dlaň s pár drobnostmi. Měla jsem si vybrat, co si po ní chci nechat na památku. Vzala jsem do ruky malou sošku panenky Marie. Od té doby jsem ji měla schovanou pod polštářem a každý večer před spaním jsem se k ní modlila. Rodiče nás nevodili do kostela, ani nás nenechali pokřtít, říkali, ať si sami jednou vybereme směr. Přemýšlím, kde jsem k té své dětské modlitbě tenkrát přišla. Objevila se v mojí hlavě naprosto přirozeně, jako kdyby tam byla vepsaná od nepaměti.

Když jsem byla starší, oblíbila jsem si kulaté kapesní zrcátko, které leželo mezi maminčinými věcmi v koupelně. Po čase jsem zjistila, že i to je po babičce. Nenápadně jsem jí ho zabavila a mám ho dodnes. Nebojím se, že by se rozbilo, nebo že bych ho ztratila, tak jak se třeba strachovali děda s babičkou z tátovy strany o křehké a vzácné věci. Měli spoustu krásného porcelánu vystaveného v pokoji v prosklené skříni. Nikdy ho nepoužívali. Vzala jsem si po nich domů několik šálků a často z nich piju čaj. Slavnostní příležitost nalézám téměř v každém dni. Vždy se k nim přitom zatoulám v myšlenkách a mrzí mě, že oni je nepoužili snad ani jednou.

Když se dívám do zrcátka po babičce, hřeje mě, že ho i ona brávala do ruky. Představuji si, jak si malovala rty, upravovala obočí, prohlížela se v něm. Občas jako bych v něm zahlédla známý odraz. Snad její tmavě hnědé oči. „Babi, co jsi asi všechno v životě prožila? O čem jsi nikdy nikomu neřekla?“ ptám se přitom a marně čekám na odpověď, dokud se obraz nerozplyne, její pohled nezmizí a už v něm vidím zas jen sebe samu. S kaštanovými oči po ní.

Fascinuje mě dědičnost a tajemství, která v nás po věky přežívají. Někdy cítím, jak se náhodný impulz dotkne skryté struny rodinné paměti uvnitř mě a rozvibruje v duši melodii, kterou už jsem přeci někde slyšela, odkud se jen bere? Sedím ráno v kuchyni, piju čaj a dívám se oknem do sychravého dne. Co všechno mi předci odkázali? A co předám svým dětem já? Na parapet přilítne sýkorka a podívá se přímo na mě. 

Nejsilnější na světě

Jsme nejsilnější na světě. Přitisknou mi tě na hruď, sálá z tebe teplo a ohromná síla. Podíváš se na mě a v tom rozostřeném pohledu je úplně všechno. Kolem mě stojí jako sudičky sestry a doktorka, mluví na mě, ale jsou tak daleko, teď jsme jenom my dva. Do místnosti proudí oknem bílá záře, někdo prohodil, že už je po šesté, cože, je večer nebo ráno? Nevím, jsme kdesi v mezičase, v prostoru, kde není den ani noc, kde je jen začátek a konec. Zrození života.

Porod je uragán, pukání skal, tříštění vln oceánu o útesy. Na počátku možná bylo slovo, ale to slovo vycházelo z úst rodící ženy. Porod je animální cesta do hlubin, na úplnou dřeň. Celou dobu věřím, že to spolu zvládneme a o tu víru se opřu, když už mi nic jiného nezbyde. Jsem zvíře plazící se nocí v horách. Opouštím všechno, co jsem kdy měla, abych ti umožnila se narodit. Přicházím pro tebe ve tmě po čtyřech, vezmu tě do náruče a přináším s sebou na světlo.

Poprvé se nadechuješ a teď jsme spolu. Ty, já a muž. Chováme tě a pozorujeme, mazlíme se s tebou a sledujeme, jak se měníš. Nejdřív se tě bojíme vzít i do rukou, nevíme, jak tě vykoupat, jak tě přebalit. Všechno se učíme společně s tebou. Úzkost brzo mizí a jsme jistější a jistější. Obdivujeme každý tvůj pohyb, každý výraz ve tváři. Milujeme tě tak, že bychom se pro tebe rozpadli na tisíc kousků.

Kojení je láska v přímém přenosu. Přes den i v noci, kdy sídliště spí, jenom v domě naproti běží nonstop televize. Ani nerozvěsím, všechno probíhá přirozeně, téměř poslepu, automaticky, nerušeně. Dávám ti všechno, co potřebuješ a ty mě nabíjíš energií, že ani po přerušovaném spánku nejsem unavená. Příroda to dobře zařídila, mateřství je instinkt, který nejde potlačit.

O víkendu dlouze snídáme palačinky nebo bábovku a houpeme tě na stole v lehátku, jsi s námi v centru dění. Chodíme na procházky, barevný podzim, do kočárku ti sem tam spadne lístek. Spíš a nemůžeme od tebe odtrhnout oči.

Venku zuří korona, ale u nás doma je klid a bezpečí. Jsme zdraví a spolu, nic víc nepotřebujeme. Tohle je Život s velkým Ž. O tomhle jsem snila. Není žádné až a jednou. Jen tady a teď. Střežím naše hnízdo a mládě jako medvědice, nic a nikdo nás nemůže ohrozit. U nás, v malém bytě s krásnou kuchyní a kolíbkou, život překypuje tím, co je pro mě nejdůležitější. Není to uklizený obývák, navařený oběd, ani vyfoukané vlasy. Je to jen čistá radost a láska. Jsou to tepláky a podprsenky sušící se na kraji postele. Mlíko, plínky, dudlíky a babička, která není schopna slov, když tě vezme do náručí. Je to rodina. Jsme to my. Nejšťastnější, co jsme kdy byli.