Domov

Domov je pocit. Chvíle, kdy stojím v noci v ložnici a dojímám se. Spíme všichni tři vedle sebe, postel s přisunutou dětskou postýlkou mi připomíná loď plavící se po moři. Občas zacpávám jednou rukou Fandovi nos, když pochrupuje (no, ano) a druhou šátrám po dudlíku a hledám v pološeru lapající pusu, která po něm dychtivě chňapne. Ležím veprostřed jako kormidelník, levá, pravá, řídím naší kocábku, která se plaví oceánem snů. Každou bouři ustojíme, ještě jsme se nepřevrhli. K ránu malý kapitán zavelí: „Vstávat!“, a není zbytí. Vylezu s ním pomalu na břeh a periferně vidím, jak se Fanda pokradmu převaluje přes můj kojící polštář a jako lenochod na větvi ještě dospává, co to jde. Spánek má cenu zlata.

Domov jsou vůně a chutě a taky tajné skrýše. Někdy si schovám čokoládu na nejvyšší poličku ve skříni a pak ji chodím uždibovat, to je taková moje malá neřest. Fanda už mě odhalil: „Ty veverko!“ volá na mě, když mě zahlédne, jak se nenápadně plížím do kuchyně na mls. Domov má vlastní řeč. Je oblečený do tisíce slov, narážek a vtipů, kterým rozumí jen jeho obyvatelé.

Je to místo, kde můžeme být přirození a ujíždět si na svých zvláštnostech. U nás to vypadá jako v laboratoři, Fanda pěstuje desítky rostlinek a mechů, chodí kolem s dlouhou pinzetou v ruce jako výzkumník a šťourá se v miskách připomínajících svým obsahem bažiny, dna řek, vzorky nebezpečných organismů.

Já se zas, když je čas, motám v jógových pozicích a už ani nevnímám, že mě František musí všemožně překračovat, když chce v našem malém bytě někam projít. Vařím si nejrůznější bylinky a připadám si jako mocná čarodějka, která v kotlíku míchá léčivé lektvary. A do toho všeho si tady brouká ten náš kulíšek, kterému jsou právě čtyři měsíce, a domov je pro něj celý vesmír.  

Točí se na bok, lítá na našich rukou od zrcadla k zrcadlu, s otevřenou pusou sleduje, jak vařím, a rozčiluje se, když jíme a nikdo ho zrovna nenosí. Domov je přístav a já tu teď už přes čtvrt roku kotvím. Možná i proto si víc než kdy jindy uvědomuji jeho význam. Je to nutnost, nutnost pro duši a nejen pro tu dětskou. Když máme kde bezpečně přistát, můžeme se rozvíjet, růst, v klidu žít. A taky se bezstarostně odrazit, vydat se na plavbu do neznáma, zakoušet všechna dobrodružství světa a nemít přitom strach, co bude. Uvnitř sebe máme totiž pevně zapsáno, že ať se stane cokoliv, máme se vždycky kam vracet.

Motýl

Vůně, fialová vůně. Ležím zamotaná do dek, nade mnou stojí Jogínka, našlapuje kolem mě se zapáleným santalovým dřevem a houpe mě v šátcích. Vracím se k sobě. Cítím prsty u nohou, lýtka, břicho, srdce. Obličej a vlasy. Už zase si patřím.

Poté, co ses narodil, jsem zavřela oči a v duchu tápala, kde mám nohy, kde ruce. Necítila jsem je. Kde jsou? Snažila jsem se vnímat svoje dlaně, ale cítila jen ty maličké tvoje. Devět měsíců jsme byli jedno tělo. Pak jsi přišel na svět a hranice se rozvlnily, byly neurčité, rozmazané. Místo vlastního hladu jsem cítila tvůj hlad, tvůj dech byl můj dech, bylo to strašidelné, ztratila jsem se v našich bytostech, v noci se mi zdály hrozné sny.  

Pupeční šňůru jsem přestřihla na sále jako Amazonka, placentu jsem zkoumala s největší úctou a zvědavostí, odpojili jsme se, ano, odpojili. Pár hodin po porodu jsem si v malé koupelně u zrcadla prohlížela břicho a měla dojem, že se na mě usmívá, vypadalo jako splasklý balonek, tak moc mě dojímalo, hladila jsem ho s obrovským vděkem, tak neskutečný dar!

Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat, tak silný zážitek, chtěla jsem to oslavovat, chtěla, ale zapíjejí muži. V přítmí porodnice jsem se tiše proměňovala, oblečená do prožitků jako do noční košile chodila pomalu po chodbě, tiše pozorovala, co se mnou dělá každý další krok. Obsypala bych se květy.

Tak dlouho jsem tě v sobě nosila, každá buňka v těle tě kolébala. Porod byl oheň, který vzplál z nepatrné jiskry a hořel, hořel, hořel, dokud jsi nebyl venku. Všechno moje teplo jsi vstřebal dětskou pokožkou a já teď potřebuju znovu nasát dým do vlastního těla, propnout se jako luk, stoupnout si na špičky, vytáhnut se vysoko vzhůru, naplnit plíce čerstvým vzduchem. Uzavřít naší dlouhou cestu, cítit pod nohama pevnou zem, obejmout nás oba do náruče. 

Celé dny se s tebou pohupuji a teď Jogínka houpe mě. Cítím, jak mnou koluje život, jak pánev odpočívá, tolik vděčnosti, tolik lásky. Nic víc nemám než tohle tělo a jednou nebudu mít ani to. Zavazuje mě pevně do šátků a já se opět dotýkám jasných hranic vlastního já, se zakrytýma očima se nořím hluboko do sebe a nechávám přicházet vjemy, šumy, tlukot vlastního srdce.

Gong tibetské mísy. Jogínka povoluje látky, rozvazuje poslední uzel. Vnímám každou svou část. Je to jako bych se vrátila z dlouhé cesty zpátky domů. Protahuju se a zívám, rozkoukávám se do denního světla. Usměju se na ni. Na sebe samu. Nádech a výdech. Jsem jiná, nová. Jsem máma. Z kukly vylétá motýl. 

Sýkorky

Sypeme sýkorkám krmení. Odjakživa věřím, že se duše mrtvých převtělují do ptáků. Když si na parapet sedne straka nebo kos, vím, že nás přiletěl pozdravit někdo blízký, kdo už nežije. Vzpomenu si na babičku, nebo na dědu. Plníme krmítko na parapetu drcenými oříšky, semínky, mákem. Chceme, aby k nám létali často.

Fascinuje mě genealogie, rodinné řetězce vinoucí se z dávných dob až do současnosti. Souzním s myšlenkou, že nás poznamenávají nejen geny, ale i životní zkušenosti našich předků vryté do letokruhů životních drah. Dědíme podle mě nejen rysy a predispozice k tělesnému stavu, ale i bytostně zakořeněné strategie přežití předávané nevědomě z generace na generaci.

Prý jsem po babičce z matčiny strany zdědila bojovnost a sílu. Když procházím těžkým obdobím, vzpomenu si na ni. Škoda jen, že zemřela tak brzo, bylo mi osm let. Pamatuju si ji mlhavě a kdykoli na ni teď pomyslím, jsou to částečně mé vlastní představy o ní jako o bytosti, která mě provází mým příběhem a odněkud seshora bedlivě sleduje mé kroky.

Mám v paměti, jak stojí u nás na balkoně, pomalu si češe vlasy a pak je vytahuje z kartáče a pouští dolů. Dodnes vidím stříbrné nitky letící vzduchem. Vybavuji si také silnou vůni tabáku, která ji všude provázela, byla náruživá kuřačka. Když odešla, zbyla nám po ní ve skříni krabička cigaret. Ještě teď slyším rodiče, oba nekuřáci, jak tlumeným hlasem přemítají o tom, kdo z jejich okolí kouří, komu je mohou dát.

Když jsme vyklízeli její byt, máma přede mě nastavila dlaň s pár drobnostmi. Měla jsem si vybrat, co si po ní chci nechat na památku. Vzala jsem do ruky malou sošku panenky Marie. Od té doby jsem ji měla schovanou pod polštářem a každý večer před spaním jsem se k ní modlila. Rodiče nás nevodili do kostela, ani nás nenechali pokřtít, říkali, ať si sami jednou vybereme směr. Přemýšlím, kde jsem k té své dětské modlitbě tenkrát přišla. Objevila se v mojí hlavě naprosto přirozeně, jako kdyby tam byla vepsaná od nepaměti.

Když jsem byla starší, oblíbila jsem si kulaté kapesní zrcátko, které leželo mezi maminčinými věcmi v koupelně. Po čase jsem zjistila, že i to je po babičce. Nenápadně jsem jí ho zabavila a mám ho dodnes. Nebojím se, že by se rozbilo, nebo že bych ho ztratila, tak jak se třeba strachovali děda s babičkou z tátovy strany o křehké a vzácné věci. Měli spoustu krásného porcelánu vystaveného v pokoji v prosklené skříni. Nikdy ho nepoužívali. Vzala jsem si po nich domů několik šálků a často z nich piju čaj. Slavnostní příležitost nalézám téměř v každém dni. Vždy se k nim přitom zatoulám v myšlenkách a mrzí mě, že oni je nepoužili snad ani jednou.

Když se dívám do zrcátka po babičce, hřeje mě, že ho i ona brávala do ruky. Představuji si, jak si malovala rty, upravovala obočí, prohlížela se v něm. Občas jako bych v něm zahlédla známý odraz. Snad její tmavě hnědé oči. „Babi, co jsi asi všechno v životě prožila? O čem jsi nikdy nikomu neřekla?“ ptám se přitom a marně čekám na odpověď, dokud se obraz nerozplyne, její pohled nezmizí a už v něm vidím zas jen sebe samu. S kaštanovými oči po ní.

Fascinuje mě dědičnost a tajemství, která v nás po věky přežívají. Někdy cítím, jak se náhodný impulz dotkne skryté struny rodinné paměti uvnitř mě a rozvibruje v duši melodii, kterou už jsem přeci někde slyšela, odkud se jen bere? Sedím ráno v kuchyni, piju čaj a dívám se oknem do sychravého dne. Co všechno mi předci odkázali? A co předám svým dětem já? Na parapet přilítne sýkorka a podívá se přímo na mě. 

Nejsilnější na světě

Jsme nejsilnější na světě. Přitisknou mi tě na hruď, sálá z tebe teplo a ohromná síla. Podíváš se na mě a v tom rozostřeném pohledu je úplně všechno. Kolem mě stojí jako sudičky sestry a doktorka, mluví na mě, ale jsou tak daleko, teď jsme jenom my dva. Do místnosti proudí oknem bílá záře, někdo prohodil, že už je po šesté, cože, je večer nebo ráno? Nevím, jsme kdesi v mezičase, v prostoru, kde není den ani noc, kde je jen začátek a konec. Zrození života.

Porod je uragán, pukání skal, tříštění vln oceánu o útesy. Na počátku možná bylo slovo, ale to slovo vycházelo z úst rodící ženy. Porod je animální cesta do hlubin, na úplnou dřeň. Celou dobu věřím, že to spolu zvládneme a o tu víru se opřu, když už mi nic jiného nezbyde. Jsem zvíře plazící se nocí v horách. Opouštím všechno, co jsem kdy měla, abych ti umožnila se narodit. Přicházím pro tebe ve tmě po čtyřech, vezmu tě do náruče a přináším s sebou na světlo.

Poprvé se nadechuješ a teď jsme spolu. Ty, já a muž. Chováme tě a pozorujeme, mazlíme se s tebou a sledujeme, jak se měníš. Nejdřív se tě bojíme vzít i do rukou, nevíme, jak tě vykoupat, jak tě přebalit. Všechno se učíme společně s tebou. Úzkost brzo mizí a jsme jistější a jistější. Obdivujeme každý tvůj pohyb, každý výraz ve tváři. Milujeme tě tak, že bychom se pro tebe rozpadli na tisíc kousků.

Kojení je láska v přímém přenosu. Přes den i v noci, kdy sídliště spí, jenom v domě naproti běží nonstop televize. Ani nerozvěsím, všechno probíhá přirozeně, téměř poslepu, automaticky, nerušeně. Dávám ti všechno, co potřebuješ a ty mě nabíjíš energií, že ani po přerušovaném spánku nejsem unavená. Příroda to dobře zařídila, mateřství je instinkt, který nejde potlačit.

O víkendu dlouze snídáme palačinky nebo bábovku a houpeme tě na stole v lehátku, jsi s námi v centru dění. Chodíme na procházky, barevný podzim, do kočárku ti sem tam spadne lístek. Spíš a nemůžeme od tebe odtrhnout oči.

Venku zuří korona, ale u nás doma je klid a bezpečí. Jsme zdraví a spolu, nic víc nepotřebujeme. Tohle je Život s velkým Ž. O tomhle jsem snila. Není žádné až a jednou. Jen tady a teď. Střežím naše hnízdo a mládě jako medvědice, nic a nikdo nás nemůže ohrozit. U nás, v malém bytě s krásnou kuchyní a kolíbkou, život překypuje tím, co je pro mě nejdůležitější. Není to uklizený obývák, navařený oběd, ani vyfoukané vlasy. Je to jen čistá radost a láska. Jsou to tepláky a podprsenky sušící se na kraji postele. Mlíko, plínky, dudlíky a babička, která není schopna slov, když tě vezme do náručí. Je to rodina. Jsme to my. Nejšťastnější, co jsme kdy byli.

Odtáhnutí k sobě

Odtáhli nám auto. Fanda odjíždí pryč, nestíhá pro něj zajet, dává mi do ruky klíčky. Nejdřív se mi nechce, ale nechávat ho tam další tři dny se taky nevyplácí. Doma na chvíli usnu, jsem unavená, neudržím víčka nahoře. Když se vzbudím, je už večer a klidnější provoz, rozhodnu se ho jít vyzvednout.

Je příjemně, obloha zbarvená do oranžova od zapadajícího slunce. Vezmu to pěšky přes Stromovku, vidím pokuřující hloučky u AVU, z dálky doléhá hudba, líbající se pár na lavičce, turisté nahlížející do mapy. Představuju si, jak jsme taky na cestách, třeba v Portugalsku, procházíme se uličkami, vnímáme naplno vůně, chutě, barvy, všechno je tak intenzivní, mysl nám neodlítá nikam jinam, jsme tady a teď. Hogenová napsala, že lidé cestují proto, aby se setkali s jinakostí, která je přivádí zpět k sobě. Dnes mám pocit, jako bych vycestovala do jiné země, jako bych tudy šla poprvé.

Vina a trest. Na odtahovém parkovišti stojí rozzlobený pán, v obličeji celý rudý, nadává, odtáhli mu auto ze stejné ulice jako nám. Modré zóny. Držím se od něj dál. Copak má cenu se rozčilovat? Už s tím nic nenaděláme. Ostraha je na mě milá, až mě to dojme. „Mladá pani, vám dovolíme si sednout tady dovnitř, pojďte,“ ukazuje zavalitý muž na dveře, kde stojí nápis nepovolaným vstup zakázán. „Spíš bych potřebovala na záchod, mohla bych, prosím?“ špitnu. Ochotně mi sdělí, kam jít, má hluboký uklidňující hlas.

Ostatně i pán za stolem, který vyplňuje  formuláře, působí vyrovnaným dojmem. S kolika rozhořčenými lidmi denně se asi tak setkává? Nevděčné povolání. O to víc jsem k němu milá a žertuju. Na obrazovce za ním běží Třicet případů majora Zemana. „To sou opravdu dobrý kriminální případy, pani. Samozřejmě, když odmyslíte kontext tý doby.“ Pracují tady nonstop. „Když někdo přijde v půl třetí ráno, to se vždycky raduju,“ směje se.

Stojím opřená o pult, v klidu čekám, až vyplní všechny papíry. Jak je příjemné nikam nespěchat. Jen tak být, nemuset na nic složitého odpovídat, nic vysvětlovat, plánovat ani popisovat. Jen pozorovat, co se kolem děje. Vidím přijíždět odtahový vůz s naloženým vozidlem dalšího hříšníka. Elegantně s ním vpluje na parkoviště a odloží ho do řady.

Zaplatím pokutu, jako bych si právě kupovala poukaz do wellness, poděkuju, usmívám se. „Hele, ono se jí tady snad i líbí!“ houkne pán od přepážky na ostrahu u plotu. „Tak přijďte zas,“ dodá, když mi podává vyplněné formuláře. Zasměju se. „Radši nechoďte,“ řekne ten druhý. „Je to drahý.“ Rozloučíme se, nasednu do auta a vyrazím otevřenou branou na cestu do stmívajícího se města.

Připadám si jak u moře, je teplo, v Crossu zrovna koncert, na silnicích minimum aut. Támhle za obzorem by mohla být pláž, úplně cítím sůl ve vzduchu, šumění vln. Chtěla bych se položit na hladinu, nechat se unášet. Cítím se svobodně a volně, mohla bych opravdu jen jet a jet, být na cestě. Ale nejsem snad na cestě celý život? Kam bych chtěla dojet, co objevit? Vnitřní vyrovnanost? Vždyť k ní můžu dojít kdekoliv. Všude, kde mám čas se nadechnout, na chvíli spočinout, kde to sama sobě dovolím. Umožním uvolňujícímu pocitu prostoupit celým mým tělem nehledě na to, kde zrovna jsem a co se kolem mě děje. Klid. Dostaví se. Opravdu. A to i tam, kde bych ho čekala ze všeho nejmíň. Třeba na odtahovém parkovišti za Crossem.

Stůj při mně

Sedíme v kruhu na nachových polštářích, ženy s vypouklými břichy, vedle nich jejich polovičky. Předporodní kurz. Představujeme se. Máme říct, kde budeme rodit, kdo nás doprovodí. Usměju se a bez váhání začnu: „Na Bulovce, manžel u porodu být nechce.“ Očekávám pokývání hlavami, opětování úsměvu. Místo toho ticho a soucit. „A to tam budeš sama?“ zeptá se mě žena ve čtvrtém měsíci.

Přítomné ženy v den D svého muže po boku vyžadují. „Musí mě chránit, mluvit s doktory, bojovat za mě. Neumím si vůbec představit, že by tam nebyl. Když přijde druhá vlna koronaviru a zakázali by to, budu radši rodit doma,“ řekne jedna a další přikyvují.

Když mě před lety zavolali na áro do kolínské nemocnice, kde umíral můj tehdejší přítel, přišla jsem na pokoj, sestry kolem něj pobíhaly a laškovaly a já jim záviděla. Byly tak svěží, plné humoru a optimismu, chválily jeho dlouhé vlasy rozprostřené po bílém polštáři, naoko se hádaly, že mu je přece nebudou stříhat, i když návrh tu takový byl, oholit ho dohola. Já tam stála a nemohla se hnout. Ty sestry jsem obdivovala, že si k němu umí zachovat pozitivní přístup, i když tady leží a už se ani nehne. Já toho samozřejmě nebyla schopna, měli jsme mezi sebou pouto. Ony ho neznaly, byl pro ně jeden z mnoha případů, jedna další smrt na sále, možná dokonce i příjemná smrt, hodnotily pak během pauzy u kafe, jedny další dlouhé vlasy.

Ve chvíli, kdy Fanda řekl, že nechce být u porodu, nevím proč, ale vzpomněla jsem si na tenhle moment a úplně jsem tomu rozuměla. Dokonce jsem měla pocit, že nemá chránit jen on mě, ale i já jeho – aby se nedostal do situace, kdy bude ztuhle stát a přihlížet, jak jsem ve stavu, ve kterém mi stejně nemůže pomoct, kterým musím projít sama.

Sama.

Nedávno jsem se v noci vzbudila a napadlo mě, co bych teď dělala, kdyby nebyl. Kam bych šla, s břichem, dítětem? Ať se jde emancipace bodnout, teď jsem na něm opravdu závislá. Došlo mi, jak jsem zranitelná. Při nakupování jdu uličkou, muž naproti s vozíkem se mi vyhýbá tak velkým obloukem, jako bych měla metrák a brzo měla zabrat celý supermarket. Břicho, které se téměř bojovně vzdouvá vpřed a už nejde zakrýt, vzbuzuje u ostatních nejrůznější emoce. Pouštějí mě sednout v tramvaji, někdy úsměv, jindy zvědavost. Ale taky zbožné přání: „Holka, doufám, že sis to stihla v životě dobře zařídit.“

Moje matka byla vždycky hrozně rozhořčená, když nějaká mladice odtáhla chlapa od rodiny. Já jí dávala za pravdu, ale dřív jsem se do toho nedokázala moc vcítit. Sama jsem v patnácti, osmnácti neřešila, jestli kluk někoho má, nebo nemá. Nebylo to nic proti těm holkám. Byly mi jedno. Říkala jsem si, když se rozhodne on, je to přece jeho rozhodnutí, co se jim do toho budu míchat. Kolikrát se stane, že chlapům něco přelítne přes nos. Mladý holky, hezký holky, šťavnatý holky. A vedle toho my, s břichama, dětma, jizvama…chci se líbit, pořád se chci líbit. Ale najednou se mi mění tělo, mění se všechno a lidi v obchodě mi vyklízejí celou uličku, když jdu proti nim.

Sedím na kurzu mezi budoucími maminkami, každá za sebou máme jiné zkušenosti, neseme si s sebou jiné obavy. Nejdřív jsem kroutila hlavou nad radikálním přáním žen rodit jedině v přítomnosti partnera, bez něj ani ránu. Ale možná v tom není jen touha mít ho u sebe na porodním sále. Možná vystihly modlitbu nás všech: mít vedle sebe muže, co se o nás postará, co nás podrží, ochrání, neuteče za jinou, bude s námi ve všem, co přijde.

Doteď jsme mohly štrádovat v podpatcích po barech, nechávat se obdivovat, vydělávat vlastní peníze a svobodně je utrácet za cokoliv. Teď se pro nás všechno mění a my se víc než kdy jindy odevzdáváme, věříme, spoléháme. Nemyslím si, že je nezvládnutelné být sama u porodu. Ale nechtěla bych, a jsem neskutečně vděčná, že nemusím být sama na život.

Narozeniny ve velkym stylu

Blíží se moje narozeniny, o důvod víc vyhodit si z kopejtka. Trochu prekérka v době karantény, kdy se nesmim k nikomu pořádně ani přiblížit a ještě v kombinaci s těhotenstvím, kdy nemůžu svoje tělo intoxikovat proseccem. Přitom to je to, co bych si teď fakt přála. Posedět s kámoškama někde venku na zahrádce, před sebou orosenou lahev suchýho šumivýho vína, po ultra dlouhý době (panebože už víc jak po měsíci!) se hezky namalovat, oblíknout si místo tepláků šaty, usmívat se opile na kolemjdoucí lidi, zanadávat si na život, ach bože, idyla.

Všechno se momentálně scvrklo na práci, která kvůli home-officu a nejasný pracovní době nebere konce, a manžela, kterej se každej den ráno budí, odchází do práce a zase přichází a tak stále dokola. Můj každodenní život je teď vážně desně počestnej. Všichni žijeme v takovym podivnym napětí, je potřeba upustit ventil, uvolnit se, prostě se ztřískat jak dogy, zatancovat si, udělat vostudu, poblejt tramvaj a celej druhej den mít nechutnou kocovinu. S dítětem v břiše to taková jízda už asi nebude. Vyhlídky jsou beznadějný. Můj život skončil.

Co se dá dělat, holt si musim hledat jiný povyražení. Třeba si užívat toho, že teď můžu hodně spát a jíst a nemusim se o nic moc starat. Nedávno jsem zalezla v pyžamu do postele už v šest hodin s tim, že si pustim nějakej nenáročnej film. Můj mozek by večer nepobral nic intelektuálního. Vlastně ani přes den. Nároky na sebe jsem naprosto snížila. Jsem líná a otupělá a vyhovuje mi to.

Do mikrovlnky jsem hodila pytlík s popcornem a do postele si odnesla sklenici vody. Postavila jsem ji na matraci hnedka vedle sebe, abych se nemusela sklánět k zemi. Určitě ji převrhnu. No a co. Za chvíli jsem ucejtila smrad. Vyběhla jsem do kuchyně, z mikrovlnky se valil černej dým. Vytáhla jsem doutnající papírovou kouli na linku, propíchla ji nožem, vyvalil se kouř, vysypala jsem černočernej popcorn do misky a nezaujatě hleděla na dílo zkázy.

Byla jsem enormně líná udělat si popcorn novej, i když jsme ho měli. Tak jsem prostě vyhodila obrovskej spálenej cucek do koše, vybrala pár ucházejících zrnek a ty chroupala. Vrátila jsem se do postele, rozlila skleničku s vodou na mužovu polovinu postele, mávla nad tim rukou, pustila film a takhle strávila zbytek večera, dokud jsem nešla spát.

Velká jízda ve velkym stylu. Vodvaz a nezapomenutelný zážitky. Předpokládám, že i narozeniny oslavim v podobnym duchu. Jako teď už asi každý narozky, dokud našim dětem nebude aspoň tolik, aby si zvládly po telefonu objednat k večeři pizzu. To je podle mě takovej milník, po kterym budu mít jako matka odmakáno a budu si moct dáchnout. Pokud je naučim tohle, budou umět pro život všechno důležitý.

Ještě bych ráda dodala, aby to nevyznělo úplně blbě, že takhle jsme to s Fandou chtěli – teda nechtěli jsme, aby se ze mě stala líná, zapšklá veš, ale to dítě, samozřejmě. Takže jsme rádi a těšíme se a já pro toho našeho uzlíčka vydržim cokoliv. To je jasný. Protože co jinýho mi teď asi tak zbejvá, že jo? Klidně potlačim svoje egoistický, přízemní choutky a budu se plně soustředit na potomstvo. I když to víno a večer strávenej v bezstarostnym opojení, hmm…To bych teda brala. Aspoň na ty narozeniny.

Vejdi do pralesa

V krbu plápolá oheň, polena praskají někdy tak nahlas, jako by se dožadovala větší pozornosti a říkala: „To je dost, že jste nás zažehli!“ Ležím zamuchlaná v péřovém spacáku, zavírám oči, za víčky se mi mihotají teplé oranžové odlesky. Ještě slyším, jak ohniště vychrstne žhavý popel na znamení své síly a dominance, a propadám se do nerušeného spánku.

Zdá se mi živý sen. Stojím před branami Boubínského pralesa a obdivně nahlížím dovnitř. Hlasitý zpěv ptáků, stromy proplétající se v divotvorném tanci, v křoviscích to tajuplně šustí. Toužebně si představuji, co všechno se v hlubinách magického hvozdu asi ukrývá. Hluboké tůně, kapradiny, neznámé plody a obrovské klobouky hub. Kvákající žáby, smečky vlků, plížící se lišky. Kdybych přelezla bránu a vkročila do nepoznané krajiny, narušila bych její řád. Přesto jsem děsně zvědavá. Závidím lesu, že roste zcela volně, bez zásahů. Barvy stromů začnou intenzivně sálat a celou mě pohlcovat. Přitahují mě blíž a blíž. Objevuje se ale jiná síla, která je rychlejší a odnáší mě pryč. Nemůžu ji přemoci. Odtrhne mě od bran divočiny. Prales zůstane ponechaný sám sobě, své nejčistší podstatě.

Ráno se budím a první, co spatřím, jsou holé koruny stromů proti bledě modrému nebi. Na větvích visí cáry ranní mlhy. Miluju časná rána. Mám pocit, jako bych přírodu načapala při něčem velmi intimním, co patří jenom jí – stejně jako ženě, která se ráno po probuzení nese v noční košili pomalu do koupelny, protahuje se a zívá, omývá si obličej vlažnou vodou a nechce být viděna, je příliš obyčejná, zranitelná. I příroda je ráno něžná, rozespalá, nevinná. Doznívají v ní noční dobrodružství, toulky divokých koček, vyhasínající uhlíky v ohništi, roje světlušek.

Přemýšlím nad tím, co se mi v noci zdálo a napadá mě jediný význam; mám v sobě šelmu, která chce ven. Všichni v sobě podle mě nosíme živoucí prales, ale přiznejme si to – dáváme mu veškerý prostor, aby se mohl naplno projevit a růst, nebo mu v tom bráníme? Děláme opravdu to, co chceme, nebo to, co po nás chtějí ostatní? Co na to divoká řeka v našem nitru?

S láskou vzpomínám na období puberty – dredy, vlastní rukou propíchané uši, víkendy strávené tancem v bahně na technoparty. Hudba byla pro mě a naší partu vším, vymezení se proti konvencím snadné, rebelie vůči autoritám samozřejmostí. Nejsem nostalgická, vývoj je přirozený, dospějeme. Nemám ale ráda, když moji vrstevníci říkají, že jsme teď staří a nudní. Ano, nehýřila jsem do rána už ani nepamatuju. Nikoho už asi nešokuje můj vzhled, nejezdím na černo, schovávání ve vlaku na záchodcích už by pro mě nebyl adrenalin, ale otrava. Většina z nás je něco klidnější, trávíme hodně času v práci, vstupujeme do manželství, zakládáme rodiny. A přirozeně to v nás otevírá otázku, jestli jsme se nestali přizpůsobivější zvyklostem, proti kterým jsme dřív s takovou odvahou a zápalem brojili? Jestli z nás náhodou nejsou přesně ti lidé, kterými jsme nikdy být nechtěli. Jsou? Nejsou?

Vnitřní svoboda už pro mě neznamená sebrat se a jen s tím, co mám v kapsách odjet vlakem přes půl republiky na festival. Můžu klidně sedět na lavičce a dívat se do krajiny a jsem stejně, možná ještě víc vnitřně volná, než jsem byla dřív. Pamatuju si na tehdejší nejistotu ohledně budoucnosti. Na nezralé vztahy. Na finanční závislost na rodičích. Bylo to snad tenkrát lepší? Byla jsem svobodnější? Neřekla bych a v čase bych se nevracela.

Co si myslím, že lidi kolem třicítky míní tím, že zestárli, ve skutečnosti znamená, že ztratili kontakt sami se sebou. Zapomněli cestu do svého pralesa, zůstávají bezradně stát před jeho branami a neodvažují se dovnitř. Povinnosti, zodpovědnost a často také těžké životní zkoušky je odtrhly od vlastního nitra a najednou nemají, kde brát energii a radost. Zjišťují, že dělají něco, co je nebaví. Jako by to nebyli oni. Řešení nikdy neleží mimo nás – v nové práci, v novém vztahu, v cestě na druhý konec světa. Klíčem je vždycky nejprve cesta dovnitř – do nespoutaných, často neklidných, někdy možná lehce strašidelných, ale ohromně živých a bohatých končin naší duše.

Sedím ve světnici na chatě, piju čaj a mezi psaním se občas podívám oknem ven. Krajina už se naplno probudila do jasného dne, slunce svítí, brzy půjdu nastavit tvář hřejivým paprskům. Jsem sama se sebou a přesně vím, co mám dělat, co ve mně je, co chci. Plameny v krbu dohasínají, oheň ve mně ale hoří. Láskou k vlastní přirozenosti, životu podle svých představ, vnitřní energii, které dávám průchod. Tady čerpám sílu – v klidu přírody, časem sama na sebe, poznáváním vlastního já. Spokojená a s úsměvem na rtech zaklapnu notebook a vcházím do svého pralesa.

Co si odnést z karantény

Od začátku mi připadalo pozoruhodné, že u nás karanténa nastala v době půstu. To, co jindy často ani nevnímáme, teď zažíváme naplno. Ticho, možnost být sami se sebou, srovnat si myšlenky. Chápu, že ne všichni mají podmínky takové, aby mohli v klidu zasednout do tureckého sedu a meditovat – s pobíhajícími dětmi po bytě, obavami ze ztracení práce, starostmi, jak zaplatit příští nájem a strachem o své zdraví a bližní.

Přesto zde ale náhle vznikl prostor, který nám je málokdy shůry dán. Být doma, zavřít se před světem, nenechat se rozptylovat. Překvapilo mě, kolik se na internetu okamžitě objevilo výzev, jak v karanténě nezahálet, cvičit, péct, učit se cizí jazyky, zůstat produktivní. Odraz naší doby. Jakmile hrozí, že budeme muset být nějakou dobu jen sami se sebou, zpanikaříme. Raději si zaplnit život tisíce věcmi a úkoly, než jen spočinout, dýchat, být.

Líbil se mi komentář jedné maminky, že se pro ni se zákazem pohybu nic nezměnilo. Karanténa je pro ni jinými slovy šestinedělím, anebo rodičovskou dovolenou. Musela jsem se usmát, protože sama nosím pod srdcem dítě a můj život se od prvních chvílí naprosto změnil.

V prvním trimestru mi bylo tak zle, že jsem se jen stěží dovlekla do práce a domů. Moudré ženy říkaly: „Uleví se ti po prvních třech měsících, uvidíš.“ V té době mě představa, že mi takhle bude ještě několik týdnů, vůbec neuklidňovala. Co se dalo dělat jiného než to vydržet? Ranní nevolnosti se objevovaly po celý den a často v naprosto nevhodných situacích, na poradě nebo na schůzkách. Nakonec jsem musela požádat o možnost práce z domova. Nikam jsem nechodila a jen čekala, než to přejde. Aniž bych věděla jak, sklouzla jsem přirozeně do karantény.

Když pak byl nařízen zákaz pohybu, moc změn jsem nezaregistrovala. Vlastně něco ano, opravdu mi začalo být po třech měsících lépe. Zatímco si jiní stěžovali, že nemůžou ven a jejich touha po čerstvém vzduchu byla natolik silná, že ignorovali vládní nařízení, já slavila, že je mi líp a mám zase chuť k jídlu. To, že musím být doma, mi tolik starostí nedělalo.

Myslím si, že nejsem jediná, kdo má s takovou karanténou zkušenosti. Vezměme si zmiňované čerstvé matky; postřehli jste snad iniciativy, které se jim snaží zpříjemnit první týdny po porodu? On-line psychology na příjmu, kteří by jim pomohli s poporodními depresemi? Hesla typu: společně to šestinedělí překonáme? V myslích všech je přirozené, že to žena musí nějak zvládnout. Žádná z nás se ale nenarodí s návodem na to, jak být matkou. Můžeme z toho být stejně vyplašené, jako právě teď každý, kdo musí poprvé v životě zůstat dva týdny v bytě a nikam nevycházet.

Obdivuji všechny, kteří v této době myslí na seniory. Nejsou však ohroženou skupinou jen teď, jsou zranitelnější po celou dobu. Někteří žijí v izolaci dlouhodobě a postrádají podpůrnou síť rodiny. Hodně lidí také řeší ošetřovné a jak se postarat o děti. Na podporu při ošetřování člena rodiny bychom ale neměli zapomínat ani po skončení stavu nouze. Kolik lidí musí na úkor práce pečovat doma o své rodiče nebo hendikepované dítě? Vycházíme jim náležitě vstříc? Zajišťuje je stát dostatečně finančně? Myslíme na psychické zdraví ošetřujících? Točíme pro ně videa a utvrzujeme je v tom, že jsme s nimi?

Řekla bych, že taková karanténa, podobná té, kterou teď zažívají všichni, ochromí v průběhu času nečekaně nejednoho z nás. Nyní jsem v tom společně. Brzy v tom můžeme být sami. Teď, když všichni víme, jaké to je, nezapomínejme na to. Podporujme se vzájemně tak, jako to děláme nyní. I po té, co se většině z nás zase vrátí život do normálu.

Krize nás vysvlékla do naha a odhalila naše slabá místa. Zároveň v nás probudila ohromnou touhu a schopnost bez váhání si pomáhat. Šijeme pro druhé roušky, nosíme seniorům domů nákupy, voláme svým blízkým, myslíme na druhé víc než kdy jindy. Stáváme se soudržnější, obětavější, chápající. Modlím se za to, aby šíření nákazy brzy pominulo a všem se nám ulevilo. Zároveň si ale přeji, aby to, co se teď v době postní učíme, ať už o sobě samých nebo o vlídném přístupu k druhým, v nás přetrvalo i nadále.

 

Chrám srdce

Byt kvílí. Za okny se prohání vítr, snaží se prodrat dovnitř. Lomcuje oknem ve světlíku, hučí na půdě. Obklopuje nás ze všech směrů. Cítím se jak v majáku uprostřed bouře, schovávám se pod peřinou. Topení syčí. Na střechu dopadá déšť.

Před očima vidím potemnělý kostel, kresby na stěnách v mihotavém světle svíček, jsem prohnutá krásou, padám na kolena. Před bohem? Ale před jakým? Historie mě ohromuje. Víra mě nenechává klidnou. Jaké to je oddávat se tomu nejvyššímu?

Dočetla jsem Váhu inkoustu od Rachel Kadishové, přes 600 stran dlouhý román odehrávající se částečně v současnosti a částí v 17. století v židovské komunitě v Londýně. Minulost a přítomnost propojují stovky let ukryté listiny a dopisy, které náhle objeví dva vědci. Celá kniha se věnuje židovství, mučednictví, lásce, ženám, kterým nebylo dovoleno studovat. Oddanosti židovské tradici, která vede člověka až za hranice sebe sama. Někdy přímo do náruče smrti.

Životem postav otřásá také Velký londýnský mor v letech 1665 až 1666. Dnes máme koronavirus a chřipku. Umyvadla zdobí kromě mýdla i dezinfekce a lidé schovávají nosy pod roušky. Dřív si před obličejem drželi kornoutky s bylinami. Koronaviru jsou plné noviny, o chřipce téměř ani zmínka. Proti chřipce máme očkování. Překvapuje mě, že když jsme nadhodila, že se proti ní jdu nechat očkovat, několik lidí vyhrklo, že to je bláznovství, rozjedou se mi nejrůznější choroby, závažně si oslabím imunitu. Podle románu si lidé původně mysleli, že mor přenášejí kočky, tak je všechny pomlátili. Tím se přemnožily krysy a blechy, které byly skutečným přenašečem nákazy. Dnes nad tím kroutíme hlavou. Mně ale bohužel někdy připadá, že i v dnešní době lidé často mlátí kočky, místo aby hubili blechy.

Vichr za okny neustává, přidávají se prudší a prudší lijavec skrápějící okenní tabulky. Moře pod námi se bouří, vlny se rozbíjejí o kamenné zdi našeho majáku. Ačkoli jsem racionální, někdy mi připadá, že příliš spoléháme na rozum. Duchovní krizi říkáme deprese, vytržení psychóza, truchlení chceme zahánět antidepresivy, místo toho abychom si přiznali, že smrt opravdu bolí. Nedokážeme vydržet nepohodlí. V utrpení nenalézáme význam. Už nejsme zvyklí na bolest. Chceme ji vymýtit tak snadno a lehce, jako když smažeme nepříjemného známého na Facebooku. Někdy nám všem, i těm, kteří si myslí, že v nic nevěří, chybí něco hlubšího, co by nám dodávalo odvahu.

Dodává věřícím sílu bůh? Jednou bych chtěla přijít na to velké tajemství. Odhrnout závěs, před kterým stojí řady modlících. Pokaždé mě dojme, když vstoupím do kostela a v lavicích vidím mlčky sedící postavy se skloněnou hlavou. To ticho. Zastavení času. Kouzlo kostelů a jejich posvátnost mě oslňuje.

Kéž bych se jednou dozvěděla víc. Nebo se alespoň přiblížila pravdě. Pod víčky si představuji, jak světlo naší ložnice září do daleka a vysílá jednoznačný signál – jsme tu, je tam někdo? Podobně jako člověk po staletí spíná ruce k nebi s toužebným přáním v očích a modlitbou na rtech. A celý život čeká na odpověď. My všichni čekáme.