Začal nový rok a před námi leží náročný úkol – rekonstrukce bytu po babičce, kam se budeme stěhovat. Nutno říct, že o tom víme už od podzimu, ale řekli jsme si, že budeme postupovat popořadě. Nejprve se narodí dítě, pak začneme řešit obydlí. Můj muž byl opravdu důsledný, se všemi otázkami trpělivě počkal, dokud nebude dcera na světě a pak se dal do toho. A to hned na porodním sále. Pár minut po narození Medy se mě zeptal, zda bych v nové koupelně chtěla takové kachličky, jako jsou tady ve sprchovém koutě, kde jsem si ještě před chvílí pouštěla teplou vodu na břicho. Snažila jsem se poctivě zamyslet. Nic kloudného mě však nenapadlo, a tak jsem odpověděla něco neurčitého a dál se kochala právě narozeným miminkem. Františka to možná znervóznělo, protože dohoda zněla jasně – až se dítě narodí, budeme rekonstruovat, tak kde to vázne?

Přírodě a ženě v šestinedělí neporučíš. Veškerá rozhodnutí jsem o pár týdnů odložila a jakmile nabrala víc sil, začala o novém hnízdě rozmýšlet a snít. Třeba o výběru barev. Představovala jsem si, jak budu v ruce držet vzorník, přikládat ho ke stěnám, zkoumat, jak na něj dopadají paprsky ranního a pak odpoledního slunce, meditovat nad odstínem. Realita byla taková, že jsme zpocení vlítli s dětmi do obchodu, zabořila jsem prst do tří barev, které jsem nechala namíchat a během chvilky tak rozhodla o tónu našeho bytu na několik dalších let. Zatímco paní prodavačka zavírala plechovky, modlila jsem se, aby Meda ještě chvíli spala a Fáfa nezbořil oddělení světel. Dopadlo to dobře, zaplatili jsme a vyrazili domů.
Budoucí ložnice se přelila do blankytně modré a vypadá jak nebeská obloha. Už teď mám chuť se tam zavrtat do peřin a usnout tvrdým zimním spánkem. Ale jak řekla moje matka, teď nejsi v době útlumu, máš dvě malé děti! A tak jsem vzhůru i o půlnoci, ve tři ráno a v pět. Střídavě se raduji ze života a hroutím nad tím, jak nic nezvládám. Večer houpu v náručí Medu a nepřítomně koukám na syna, jak s šibalským úsměvem upíjí z mého hrnku kojící čaj. Nemám sílu mu říct, ať to nepije. Těch zákazů je za den tolik, že by se s nimi dal vytapetovat byt 4+1. Neházej to koření z okna. Nelej na knížky vodu. Neber Medě žirafu. Nechoď nahej z bytu. Kde, sakra, jsi?! Slyšel jsi mě? Koukej se vrátit! A tak podobně.
Povinností je hodně. Odškrtnu si jednu maličkost a vyrojí se tisíc dalších. Začala jsem se pomalu zbavovat věcí, které nepotřebuji, protože mě děsí vidina stěhování a balení. S těžkým srdcem jsem prodala růžovou kočičí čepici, se kterou jsem protancovala několik tekno karnevalů. Na zastávce dala bezdomovcovi lahev luxusního vína a vyřadila krabici hraček. Ve výsledku nemá moje skromné třídění žádný velký efekt, ale víc toho teď nezvládnu. Veškerou pozornost si uzurpují dvě malá stvoření, o která se s Fandou staráme. Děláme to, jak nejlíp umíme, občas se nám daří víc, někdy o něco méně.
Přistihnu se třeba, jak místo Fáfovi čistím zuby bezzubé Medě. František navléká Fandu do bodýčka pro Medu a zkoumá, jak to, že je tak těsné a nejde zapnout, než mu řeknu, že si spletl velikosti. Cestou z domu zjistíme, že jsme syna vypravili jen v mikině, nevzali mu bundu, ani čepici a venku je mínus pět. A tak se znovu vracíme do bytu. Neustále něco hledáme a nemůžeme najít. Kdybychom si vedli kroniku toho, co jsme v posledních dnech zapomněli, dal by se podle ní přehledně zrekonstruovat náš současný život.
Je to zkrátka pestrobarevné jak vzorník barev v OBI. Odstín našich dní akorát nevybíráme jen my sami. Svou kapku přihodí děti, okolnosti, počasí a milion dalších faktorů. A tak, i když si maluji vše narůžovo, je z toho někdy pěkná mazanice. Holt bych se s tím už měla naučit žít, nelamentovat nad tím, že štětec nedržím jen já a radovat se z toho, co můžu namixovat po svém. Třeba barvu na zeď v novém obýváku.