V rytmu barev

Začal nový rok a před námi leží náročný úkol – rekonstrukce bytu po babičce, kam se budeme stěhovat. Nutno říct, že o tom víme už od podzimu, ale řekli jsme si, že budeme postupovat popořadě. Nejprve se narodí dítě, pak začneme řešit obydlí. Můj muž byl opravdu důsledný, se všemi otázkami trpělivě počkal, dokud nebude dcera na světě a pak se dal do toho. A to hned na porodním sále. Pár minut po narození Medy se mě zeptal, zda bych v nové koupelně chtěla takové kachličky, jako jsou tady ve sprchovém koutě, kde jsem si ještě před chvílí pouštěla teplou vodu na břicho. Snažila jsem se poctivě zamyslet. Nic kloudného mě však nenapadlo, a tak jsem odpověděla něco neurčitého a dál se kochala právě narozeným miminkem. Františka to možná znervóznělo, protože dohoda zněla jasně – až se dítě narodí, budeme rekonstruovat, tak kde to vázne?

Přírodě a ženě v šestinedělí neporučíš. Veškerá rozhodnutí jsem o pár týdnů odložila a jakmile nabrala víc sil, začala o novém hnízdě rozmýšlet a snít. Třeba o výběru barev. Představovala jsem si, jak budu v ruce držet vzorník, přikládat ho ke stěnám, zkoumat, jak na něj dopadají paprsky ranního a pak odpoledního slunce, meditovat nad odstínem. Realita byla taková, že jsme zpocení vlítli s dětmi do obchodu, zabořila jsem prst do tří barev, které jsem nechala namíchat a během chvilky tak rozhodla o tónu našeho bytu na několik dalších let. Zatímco paní prodavačka zavírala plechovky, modlila jsem se, aby Meda ještě chvíli spala a Fáfa nezbořil oddělení světel. Dopadlo to dobře, zaplatili jsme a vyrazili domů.

Budoucí ložnice se přelila do blankytně modré a vypadá jak nebeská obloha. Už teď mám chuť se tam zavrtat do peřin a usnout tvrdým zimním spánkem. Ale jak řekla moje matka, teď nejsi v době útlumu, máš dvě malé děti! A tak jsem vzhůru i o půlnoci, ve tři ráno a v pět. Střídavě se raduji ze života a hroutím nad tím, jak nic nezvládám. Večer houpu v náručí Medu a nepřítomně koukám na syna, jak s šibalským úsměvem upíjí z mého hrnku kojící čaj. Nemám sílu mu říct, ať to nepije. Těch zákazů je za den tolik, že by se s nimi dal vytapetovat byt 4+1. Neházej to koření z okna. Nelej na knížky vodu. Neber Medě žirafu. Nechoď nahej z bytu. Kde, sakra, jsi?! Slyšel jsi mě? Koukej se vrátit! A tak podobně.  

Povinností je hodně. Odškrtnu si jednu maličkost a vyrojí se tisíc dalších. Začala jsem se pomalu zbavovat věcí, které nepotřebuji, protože mě děsí vidina stěhování a balení. S těžkým srdcem jsem prodala růžovou kočičí čepici, se kterou jsem protancovala několik tekno karnevalů. Na zastávce dala bezdomovcovi lahev luxusního vína a vyřadila krabici hraček. Ve výsledku nemá moje skromné třídění žádný velký efekt, ale víc toho teď nezvládnu. Veškerou pozornost si uzurpují dvě malá stvoření, o která se s Fandou staráme. Děláme to, jak nejlíp umíme, občas se nám daří víc, někdy o něco méně.

Přistihnu se třeba, jak místo Fáfovi čistím zuby bezzubé Medě. František navléká Fandu do bodýčka pro Medu a zkoumá, jak to, že je tak těsné a nejde zapnout, než mu řeknu, že si spletl velikosti. Cestou z domu zjistíme, že jsme syna vypravili jen v mikině, nevzali mu bundu, ani čepici a venku je mínus pět. A tak se znovu vracíme do bytu. Neustále něco hledáme a nemůžeme najít. Kdybychom si vedli kroniku toho, co jsme v posledních dnech zapomněli, dal by se podle ní přehledně zrekonstruovat náš současný život.

Je to zkrátka pestrobarevné jak vzorník barev v OBI. Odstín našich dní akorát nevybíráme jen my sami. Svou kapku přihodí děti, okolnosti, počasí a milion dalších faktorů. A tak, i když si maluji vše narůžovo, je z toho někdy pěkná mazanice. Holt bych se s tím už měla naučit žít, nelamentovat nad tím, že štětec nedržím jen já a radovat se z toho, co můžu namixovat po svém. Třeba barvu na zeď v novém obýváku.   

Můj nezřízený rok 2022

Být těhotná a do toho se starat o akční batole je jako řídit v rozbahněném poli traktor. Na který nemáte řidičák. Snad byste šli radši pěšky, ale ono to nejde. Jste tam napevno připoutaní a musíte se s tím popasovat. Tak a teď jeďte.

Většinu roku 2022 jsem prožila v očekávání. Bylo to mnohdy náročné. Lomcovaly mnou hormony, bylo mi špatně od žaludku, zmáhala mě nadměrná únava, často jsem byla podrážděná, vzteklá, hysterická. Zkrátka se mnou nebylo k vydržení. Jak řekl můj muž: „Tohle nejsi ty, tohle ne.“

Bylo toho na mě hodně, nebudu zapírat. Nosit v břiše dalšího člena rodiny a do toho lítat za bezhlavým torpédem mě stálo mnoho sil. Přestát ohromná letní vedra, přežít v tomto stavu nákazu covidem, řešit logistiku hlídání, když jsem musela na prohlídky k doktorům, to bylo něco. Do gynekologické ordinace jsem se mohla rovnou nastěhovat, tak moc jsem tam strávila času. Absolvovala jsem tolik odběrů krve, až jsem se začala obávat, že mi budou muset dát transfuzi.

Těšila jsem se na porod jako na smilování a on jako na potvoru ne a ne přijít. Závěr těhotenství mi dal velkou lekci: Nic dopředu neočekávej. A taky: Pokud dostaneš drogy zadarmo, rozděl se se svým manželem. Nebo se o to alespoň pokus. Když se totiž konečně porodním sálem roznesl křik našeho dítěte, extrémně se mi ulevilo a byla jsem šťastná, že to mám za sebou. „Tak je to teda holka, nebo kluk?“ zeptala jsem se zmoženě a nechápala, že to není první informace, kterou mi arzenál sester a doktorek, které se kolem motaly, podají. „Holka!“ řekla některá z nich. Zavřela jsem slastně oči a byla nejšťastnější na světě.

Dokud mi doktorka nezačala šít poranění. V ten moment jsem si řekla: „A dost!“ Celý porod jsem zvládla bez analgetik, ale teď už mi dejte pokoj. A sáhla jsem po náustku s rajským plynem. To vám byla paráda! Lačně jsem nadechovala, hlava se mi motala, strop se oddaloval, na rtech se mi vykouzlil úsměv a já ztratila zábrany. „Jéé já jsem sjetá, hahaha!“ volala jsem vesele. Všechno mi najednou připadalo báječné. Doktorka vyšívala barevnými nitěmi, pediatrička ošetřovala malou, můj muž tomu všemu v mírném šoku přihlížel. Hotový ráj, stačilo otevřít šampáňo.

A protože to pro mě byl za poslední dva roky abstinence z důvodu těhotenství, kojení a hned dalšího těhotenství první pořádnej vodvaz, chtěla jsem si to užít s tím, kdo se mnou všechny ty chvíle přestál. „Můžu dát dejchnout taky manželovi?“ zeptala jsem se nadšená z nápadu, že si společně vorazíme. „Víte co, radši už toho nechte,“ naklonila se ke mně sestra, vzala mi dejchátko z ruky a zatrhla mi tipec.

A takhle jsme se měli. Náš rok 2022 byl zábavný, veselý, chvílema obtížný, ale především významný v tom, že k nám přibyla dcera, o které jsme si celou dobu mysleli, že je to kluk a říkali jí Ludvíku, a tak se ani nedivím, že se jí za námi moc nechtělo. Nenechali jsme si říct pohlaví a chovali se nekorektně. Promiň, Medo! Asi sis už všimla, že s tvými rodiči je to občas přes čáru.

Omlouvám se ti za všechny moje výlevy, které jsi musela z břicha poslouchat. Za to, jak jsem se hádala s revizory. Nebo nadávala na všechny ty formuláře, které jsem musela vyplnit do porodnice, a pak se mi v tašce vylilo pití a já mohla vyplňovat znovu. Věř mi, že být rodičem není vždycky sranda. Ale někdy se zas směješ, když to nejmíň čekáš. Třeba když ti na porodním sále zašívají intimní partie.

Nutno říct, že když vedle v postýlce leží právě narozené zdravé miminko, je to obrovské požehnání a důvod k nekonečné radosti i bez těkavých látek. To vytoužené, nádherné, dokonalé dítě je nejkouzelnějším lékem na všechnu bolest. Stačí ho vzít do náručí a celý svět je v zenu. Tedy pokud zrovna nejsou čtyři ráno, dítě se nekroutí jak klubko hadů, a ne a ne spát. Ale o tom zase příště…

V bílém šumu dní

Za měsíc jsou Vánoce, vzduch je prosycen slavnostní atmosférou a moje dítě vybírá z kaluže vajgly. Se dvěma potomky holt neuhlídám všechno, na to přicházím velice rychle.

Doma zpívám falešně koledy, moc se těším na Štědrý den. Náš malý byt je zaplaven hračkami a dětskými knížkami, po zemi se jako sněhová pokrývka válí perlan a plínky. Nevím, kam dáme stromeček. Za to máme skvělou zábavu na dlouhé zimní večery – chůzi po bublinkové folii. Skrývala se v obrovském balíčku s jedinou vánoční ozdobou s nápisem Meda.

Všichni oslavují příchod Ježíška a já myslím na Panenku Marii, jaký asi měla porod a odpočinula si v šestinedělí? Ježíškovi nosili lidé dary, berany, žežuličky, ale přinesl někdo Marii slepičí vývar a rizoto tak jako mně?

Porod je zvláštní záležitost. Vzpomínám, jak jsem v porodnici chodila dlouhou chodbou k várnici s čajem, tu cestu jsem za ten týden absolvovala snad stokrát. Nejdřív odhodlaně s velkým břichem, to první den, kdy začalo vyvolávání. Poté jsem se belhala, když mě po různých vyšetřeních a procedurách všechno bolelo. Pak jsem se zoufale vlekla, když nic nezabíralo. A další den už před sebou hrdě vezla v pojízdné postýlce miminko. Opatrně jsem našlapovala a s každým krokem cítila, jak se široká pánev po namáhavém životním výkonu pomalu vrací na své místo.

Zahleděla jsem se na jinou rodičku na konci chodby, jak se v bílé košili s drdolem na hlavě kolébá ze strany na stranu a napadlo mě, té ženě by měla narůst křídla. Všem nám, co jsme tady, vždyť jsme porodily děti, takový vzácný okamžik, takový zázrak! Porodnice jsou svatá místa, po porodu by měl přijít duchovní a opečovat kromě těla taky duši, provést nás přechodovým rituálem. Místo toho nám zdravotní sestry přidělí tabulku, do které máme zaznamenávat, jak často jsme kojily a zápisky kontrolují na vizitách v šest ráno.

V hlavě si dokola a dokola přehráváme naše porodní příběhy, dokud je po pár dnech neobalí mlha a nezmizí v bílém šumu dní. Všechnu pozornost věnujeme dítěti. My samotné ustupujeme do pozadí i s tím, co jsme dokázaly. Jak se o sebe po porodu starala Panna Marie, nevíme, ale na sebe bychom zapomínat neměly. Oslavujme samy sebe a naše těla za to, čím prošla! Děkujme si a buďme náležitě pyšné. Radujme se, veselme se!

Na adventním věnci vzplanula první svíce a mně skončilo šestinedělí. Už si troufnu na krátkou cestu MHD, jedu vyzvednout vánoční ozdobu se jménem dcery. Na stromku přibude vedle sněhově bílé koule se jménem prvorozeného. S jinou maminkou na hřišti si potvrdíme, že jsme prvotní sžívání s druhým potomkem čekaly horší. Možná je to tím, že už nejsme tak vyplašené jako poprvé. Anebo tím, že je to opravdu jen začátek a náročnější období teprve přijde.

Jedno je jisté, víc si věříme a míň lpíme na detailech. Třeba nad tím, když mi syn s čirou zvědavostí, jako by to bylo betlémské světlo, nese ukázat nedopalek cigarety. A já si uvědomím, že i když toho mám někdy nad hlavu, je to obrovské štěstí a dar, že jsem na svět přivedla dvě děti. A teď s nimi můžu tenhle bláznivě divoký tanec zažívat.

Dinosaurus s vejcem v břiše

Balím masové kuličky, zeleninu, kapsičky, oříšky, rozinky, švestky, pití, oblečení na převlečení, plínky, knížku, vlhčené ubrousky. Mám toho s sebou víc než na dvoutýdenní výpravu do hor v Kyrgyzstánu. Vyrážíme se synem ven, pryč z Krče až do dalekých Střešovic.

Oblíknout, namazat krémem na opalování, obout, klobouk na hlavu, zamknout, jdeme. Na chodbě zjistím, že jsem zapomněla aplikovat deodorant. To nelze. Znovu odemykám, vběhnu do koupelny a zpět. Otočím klíčem v zámku, beru syna za ruku, pojďme. U schodů mi dojde, že nemám telefon. Opět se vracím. Když konečně vyjedeme s kočárem ven, vzpomenu si, že jsem doma nechala glukometr na měření cukru v krvi. Už mě zpátky nikdo nedostane!

Po cestě ještě kupujeme housky a loupáky. V lékárně železo. V knihkupectví sbírku haiku pro mámu k narozeninám. Dostanu hlad, zastavíme se v lahůdkách pro briošku se šunkou. Paní před námi si s mlsným úsměvem vybírá pět chlebíčků, všechny pro sebe. Ještě salát. A džus. A navrch další chlebíček. Valím oči, jak toho může tolik sníst. Dost se mi ale líbí, s jakou radostí a spokojeností si poroučí jedno za druhým.

Život je taky taková návštěva lahůdkářství, člověk si může zvolit, na co ten den má chuť, a to si vychutnat, že? Já pro dnešek volím pohodu. Klid. Trpělivost. A to všechno obložené plným vychutnáváním přítomného okamžiku. Nemám pro tento den žádné přehnané požadavky a jen jediné sobecké přání: dát si v klidu dobré kafe. Těším se na něj od rána.

Cestou na hřiště se proto zastavíme v hipsterské kavárně na Letné, je tam dvorek, malý se tam jistě chvíli zabaví, říkám si. Jasně. Ihned se začne věšet na kliku u dveří, tahat mě za ruku sem tam, lézt po stolech. Kopnu do sebe cappuccino jako v šestnácti panáka zelené a stejně během těch tří vteřin stihne Fanda spadnout ze židle, tak tak ho zbrzdím nohou. Usměvavá kurátorka, která tu chystá výstavu, na něj začne povzbudivě mluvit, hipstr s jedním copánkem, náušnicí a košilí v barvě dijonské hořčice mezitím s nenucenou elegancí popíjí svojí ranní matchu a já už už nasazuji batoh na ramena, umisťuji dítě do kočáru a mizíme pryč. Hlavně pohoda.

V tramvaji se při pohledu na mě jedna paní hned zvedne, pouští mě sednout a soucitně přitom pronese: „Já když vás vidím…“ Nutno říct, že oproti prvnímu těhotenství, kdy moje břicho nechávalo většinu lidí chladnou (i od záchranářů v sanitce, co mě vezli do porodnice, jsem zaslechla, jak si špitali: „Fakt už má rodit? Nějak se mi to nezdá.“), můj aktuální vzhled a stav vyvolává poměrně víc reakcí.

Seděli jsme třeba s malým Fandou na lavičce před hřištěm, dvě děvčátka si kreslila křídami na chodník a najednou ke mně jedna z nich přišla, ukázala na svůj výtvor a slavnostně pronesla: „To je dinosaurus s vejcem v břiše a je celej udejchanej. To jste Vy.“ Od souseda se dočkám obdivného: „Téda, ty rosteš!“ A prodavačka v lékárně na mě šibalsky mrkne: „Už to máte za pár, že jo?“ Zvýšená pozornost vůči mému tělu mi nevadí. Dokud mi břicho zajistí výhody, jako místo v tramvaji, předbíhání ve frontě, nebo třeba preclík zdarma (to se ještě nestalo, ale mohlo by!), budu ráda.

V parku konečně zpomalíme, věnuji se s malým pozorovatelem prozkoumávání vody, chození po pohyblivé lávce a pak obědu na lavičce ve stínu stromů. Ještě se mi povede nenápadně ztopit jednu osiřelou bábovičku, která leží opodál, protože hračky jsem samozřejmě nechala doma, a co když se na zpáteční cestě zastavíme na pískovišti a můj syn bude ten, který nebude nic mít a bude si brát věci ostatních, což povede k mnohým nedorozuměním ze strany vlastníků nablýskaných bagrů a kyblíčků a povzbuzování jejich matek: „Tak mu přece půjč tu lopatičku, Nelinko.“ U nás na sídláku máme hřiště plné sdílených propriet ke hraní a vždycky zapomenu, že tady to tak není. Jak jen můžeš, matko?!

Myslím, že pro úspěšné přežití v městské džungli bych potřebovala celý karavan věcí. Všechny šaty by měly mít spoustu kapes stejně jako krteček, o jehož kalhotkách teď čteme pořád dokola a dokola (jak to že dětem nevadí, že ten příběh slyší už po třicáté za sebou a chtějí to znova a znova? Ptám se, jak to?!). A i tak bych jistě zapomněla něco tak zásadního, jako třeba křupky, nepostradatelný úplatek na dlouhých cestách.

Můžu vám říct, že teď mám výpadky paměti často, to asi ty hormony. Nedávno jsem si při platbě v asijské restauraci nemohla vybavit pin, ale nechtěla jsem si to připustit. Zkoušela jsem proto všemožné kombinace stále dokola, až jsem si úspěšně zablokovala kartu a musela volat manželovi, aby za mě přišel zaplatit.

Při vyplňování anamnézy u doktorky jsem si zase nemohla vzpomenout, v jakém se zrovna nacházím týdnu těhotenství (bože, kdo to má furt sledovat?), což u ní vedlo k pozdviženému obočí. Následně jsem si nemohla rozpomenout na číslo domu, kde bydlím, což už jsem nemohla přiznat nahlas, protože bych v ní zcela jistě vyvolala podezření, že jsem nesvéprávná a zavolala by na nás sociálku. Rychle jsem si proto něco vymyslela, tvářila se u toho co nejvíc přesvědčivě a naštěstí to prošlo. Jak se mi ulevilo! V duchu jsem se ale proklínala, jak se mi tohle může stát?

Asi bych vážně měla trochu ubrat. Míň výletů, míň výprav, míň věcí. Klid doma na lůžku s pohádkou o krtečkovi v ruce. Jediná věc mě uklidňuje, to nejdůležitější jsem ještě nikde nezapomněla. Moje milované dítě. To, pro které všechny tyhle lapálie stojí za to, a i náročná výprava přes půl města je sice náročné, ale senzační dobrodružství. Zrovna spokojeně spí po dlouhém dni plném zážitků v pokoji v postýlce a určitě se mu něco moc hezkého zdá. Tedy aspoň doufám, že tam je. Radši to půjdu zkontrolovat.

Ať se rodí hrdinové!

Foto: Michal Šviga

Podruhé v očekávání. První syn se narodil v době, kdy vypukl covid. Druhé dítě se narodí v roce, kdy začala válka. Často mě napadá, do jakého světa to děti přivádím. Nejvíc to na mě dolehlo, když jsem byla na začátku druhého těhotenství, Rusko vpadlo na Ukrajinu a mě přepadla tíseň. Šla jsem se synem po ulici, držel mě za ruku, vesele ukazoval na projíždějící auta a já měla před očima tanky.

Na hřišti jsem začala potkávat víc ukrajinských maminek, s jednou jsem se dala do řeči. Byla o něco mladší než já a měla podobně starého synka. Její muž tu už delší dobu pracoval, tak přijela za ním. Říkala, že se dřív vracel na Ukrajinu třeba jen dvakrát do roka. Neumím si to představit. Já, které se uleví pokaždé, když přijde František z práce domů a převezme štafetu rodičovské péče. Poprvé mi také bylo úzko z představy, že by naši muži museli jít do války. A co teprve synové. Je možné, že k sobě tiskneme malé kloučky, kteří budou muset jednoho dne vzít do ruky zbraně a jít bránit vlast?

Gynekolog je pragmatik a říká, co už dávno vím: „Za války se rodí víc kluků.“ Když jsem na vysoké chodila na přednášky o demografii, nesmírně mě fascinovalo, jak příroda dokonale reaguje na šílené chování lidí a opravdu se v dobách válek rodí víc chlapců, aby zastoupili muže, kteří padli v boji. Udivují mě procesy, které se dějí na podvědomé úrovni, věci, které myslíme, že máme pod kontrolou, ale jsme na ně krátcí. A co všechno ovlivňuje naše jednání, aniž bychom to tušili.

Dočetla jsem se, že jedna těhotná Ukrajinka, která v Praze porodila dítě, pojmenovala holčičku Mira od slova mír. Nám se s Františkem líbí jméno pro kluka, jehož význam jsem si později dohledala a zjistila, že znamená vládce domu. Ať chceme nebo ne, současná situace nás proměňuje víc, než si možná přiznáváme. Vybíráme velká jména pro naše malé děti, budoucnost národa, naši naději.

Je parné léto, teploty dosahují 35 stupňů a my se schováváme přes den v bytě se zataženými závěsy. Země hoří a ceny energií stoupají. Využívám toho, že je takové teplo, po dlouhé době vytahuji sušák, věším na něj prádlo a nezapínám sušičku. Alespoň k něčemu je to dobré. Jinak mám ale vztek. Planeta se otepluje a my nejsme schopni to zastavit. Žijeme v iluzi udržitelnosti, kupujeme zelené bio výrobky pro dobrý pocit, ale to nestačí. Musíme jít dál a mířit výš, k těm, kteří jsou u moci a mají v rukou karty. Do schránky mi přijde e-mail o zdražení cen plynu. Tak fajn, teď se budu i rozmýšlet nad tím, co a jak budu vařit. Ano, tohle je svět, do kterého se, děti, rodíte. Promiňte nám, že vám ho přenecháváme v tak chaotickém stavu.

Po celém dni v úkrytu vyjdeme konečně v půl sedmé večer na chvíli ven. Malému Františkovi se okamžitě rozpálí tváře do ruda, požírá ho večerní slunce. Jak moc bych pro tebe a tvého mladšího sourozence, který se brzo narodí, chtěla lepší podmínky. Jsem podruhé těhotná a víc, než kdy jindy mi dochází, jaká je to odpovědnost. Čeká nás s Fandou velký úkol, nejen jak děti vychovat, aby byly slušné, uměly pozdravit, poděkovat, rozdělit se, ale především, jak je připravit na to, co je za zdmi domova čeká. Dá se to vůbec, když sama nevím, co s tím?

Napadá mě jediná možnost, jak se k tomu postavit, abych neměla pocit, že jen nečinně přihlížím. Vést je k mírné formě aktivismu už od mala. Podporovat je v tom, aby se zajímaly, co se kolem nich děje, ptaly se, otevíraly citlivá témata. Zajímaly se o okolí, druhé, přírodu. Braly věci do vlastních rukou a uměly se postavit za správnou věc. Doba si zkrátka žádá svoje hrdiny, čekat už nelze. Takže kdy začít? Snad hned po příchodu z porodnice.

Až se narodíš

Milé dítě,

píšu ti dopis. Sedím právě na zahrádce v kavárně v Mariánkách u motýlího keře, tvůj starší bratříček si hraje s hračkami, co vytahal z dětského koutku, piju cappuccino nevalné chuti a mám tak tři minuty na přemýšlení, dokud mě z něj nevytrhne František dožadující se pozornosti.

Za chatou na naší svatební louce

Všechno je tak intenzivní a rychlé, že to ani nestíhám vstřebávat. Pluješ mi břiše už sedmý měsíc a kopeš s čím dál tím větší silou. Doktor na poslední prohlídce poznamenal, že už jsi přetočené hlavou dolů, tvou připravenost velmi oceňuji. Těšíš se na svět? Je tu hezky. Čeká tu na tebe bráška, kluk, co miluje popeláře, autobusy a vůbec všechna auta. Taky ho fascinuje voda, dokáže si s ní hrát dlouhé hodiny, přelívá ji z kyblíku do hrnečku, zalévá kytky a trávu, hraje si na kavárnu a vaří mi kafe. Mnohem lepší, než které mi teď naservírovali tady. Však uvidíš, rád tě do svého baristického umění zasvětí.

Tvůj táta je kutil a s nadšením plánuje, kde vám na chatě udělá pískoviště, klouzačku a domek na hraní. Pěstuje ve skleníku šťavnaté okurky, o kterých už taky něco víš, neboť pojídám jednu za druhou. Celá zahrada je díky němu poseta malinami, jahodami, borůvkami, rybízem. Stačí se jen projít a uzobávat.

Jsou teď velká vedra, to nemám ráda. Podle toho, jak se přes den jen lenivě převaluješ sem a tam, soudím, že tě to taky zrovna moc nebaví. Potulujeme se s Fáfou po rozpálených hřištích, přes největší pařáky se schováváme doma. Teď se nám naštěstí podařilo odjet do Mariánek, kde je příjemně. Včera po dešti jsem s tebou dokonce vylezla na rozhlednu Hameliku uprostřed hlubokých lesů a cítila se po dlouhé době plná sil. Ten vlahý vzduch! To bylo něco.

Výhled na Mariánky z Hameliky

Jinak je to ale docela námaha. Nosit tě v břiše a do toho se celý den starat o malého sviště není jen tak, a to navíc ještě v parném létě. František se ke mně často radostně rozeběhne, chce na mě skočit a já tě musím chránit před jeho neposednými končetinami, kterými vykopává jak koník. V noci chce spát u mě, a tak mám ruce obmotané kolem břicha jako štít. Snažím se v klidu spát, a to hned ožíváš. Nožkami a pěstičkami dáváš najevo: „Mámo, dělej něco, je tu nuda.“ Ty mě kopeš v břiše a tvůj brácha zvenku. Jste to teda pěkná dvojka.

Nepochybuju o tom, že budete skvělí parťáci. Mít sourozence je obrovský dar. Budete se provázet životem, zažijete spolu spoustu legrace. František už teď trénuje na to, jak se o tebe bude starat. V dětské herně našel kočárek s panenkou a brázdil to s ním sem a tam. Sice pak v nepozorovaném okamžiku zmizel do domečku, začal miminko vyhazovat z okna a skákat za ním, ale tím se nestresuj, to bylo jen tak pro srandu. Cítíš občas jeho malou ručku a slyšíš, jak vysokým hláskem říká: „Mimi, mimi“? To je on.

S tátou se na tebe tak moc těšíme! Nemůžu se dočkat, až tě poprvé uvidím a přivinu tě k sobě. Už ani nevím, jaké to je mít v náručí tak malé miminko. Za to ale vím, jak nádherné je být máma.

Tři minuty uběhly a je to tady. František se sápe po sušence, kterou mi přinesli ke kávě. Jelikož mám prý těhotenskou cukrovku (moc tomu sice nevěřím, podle mě si spletli výsledky, ale budiž), tak nemůžu sladké. Dávám ji tedy Fanouškovi, spokojeně se s ní posadí na židli naproti mně a pochutnává si. Až se narodíš a povyrosteš, budu vám ji dělit napůl. Velká škola rozdělování, půjčování a sdílení začne. A nejen to. Bude to nádherná jízda!

Zatím však času dost, hezky si u mě ještě užívej. Posílám spoustu lásky.

Tvoje máma

Skupenství času

Dítě v kuchyni vysypalo mouku na zem, maluje v ní prsty, přendává ji z misky na váhu. Pak si do sněhových kupiček stoupne nohama a dup dup, obalí nás bílý mrak. Vypadá jako pekař, který celé dopoledne pekl chleba. Sleduji, jak si užívá přítomnost. Poklad nerušeného dětství.

Za to já spěchám, i když jedu zpomalit. Uháním cestou na jógu a pak zase jako střela letím domů. Čas mi teď připomíná malé zabalené čokolády. Jednu rozbalím a sním, zmuchlám papírek, je pryč. Často ani nevím, jakou měla chuť, můžu rovnou načít druhou. „Protože vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte,“ zní mi v uších hláška ze Samotářů. Nepřipadá mi, že bych nežila, ale že jsem občas jak řezník, který sekáčkem s vervou porcuje jednotlivé denní úseky, to ano.

Občas pobíhám sem a tam ve zběsilém rytmu. Brázdím s kočárkem ulice, pospíchám do metra, v autobuse přejedu pánovi nohu, jsem unavená, nevrlá. Když se pak naskytne příležitost být jen sama se sebou, chci ji využít naplno. Promarnit hodinu volna je hřích. A tak vybíhám na cvičení nebo masáž, dokonce i dentální hygiena, nebo pobyt v čekárně u obvodní doktorky je pro mě příjemný relax a odcházím odtamtud spokojená, jak kdybych navštívila vyhlášený kosmetický salon. 

Dříve bylo moje životní tempo mnohem tekutější. Hodiny se přelévaly jako voda, neměly tak pevné hranice. Vybavuji si víkendové párty na louce, rozevlátý tanec. Světla a hudba se slévaly v řeku, která mnou proudila a já se nechávala nést. Meandry a jezy i klidná hladina. Byla půlnoc, mrknutí oka a najednou pět ráno. Teď má každá část dne svůj význam. Svačina, hřiště, večeře, koupání, uspávání. Řád a odpovědnost. Metronom, na který málokdy zapomenu. Častěji, než dřív nosím hodinky a mám ponětí, kolik je. Hodiny se neztrácejí, nehledám, kam se poděly, jsem s nimi v souladu, stejně jako dítě, které se budí každé ráno téměř ve stejnou dobu.

Intuitivně vezmu syna tam, kde se čas zastavil. Na hřbitov. Je po dešti, hladí mokré náhrobky, líbí se mu voda. Bere do ruky jeden z kamínků, jezdí s ním po něčím hrobě a hraje si, že je to auto. Jdeme uctít památku prarodičů, ale než dojdeme k místu jejich odpočinku, zastavíme se u několika neznámých zesnulých. Malé dítě na hřbitově je pro mě nezvyklá kombinace, až jsem z toho života, který tam vnášíme, trochu nesvá. Otáčím se, jestli nás někdo nevidí, chytám ho za ruku, nech paní odpočívat, už už by se chtěl posadit na jejím náhrobku a pozorovat svět z jejího místa.  

Ujít pár metrů trvá klidně i tři čtvrtě hodiny. Pozorujeme mravence, klackem se šťouráme v hlíně, tolik zajímavých věcí na světě! Jindy bych si nevšimla tolika detailů, kdyby vedle mě nešel malý průvodce a neupozorňoval mě na šišky, uschlé špendlíky a každou mouchu, která proletí kolem. Tohle je pro mě jeden z paradoxů rodičovství; na jednu stranu mám pocit, že je všechno hrozně rychlé a nic nestíhám a na druhou zase mnohem pomalejší než kdysi, plné vnímavých zastavení.

Zametám mouku a přemítám, jak v tom najít balanc. Jsou dny, kdy všechno hezky plyne, jindy to zadrhává už od rána. Když teď už nezáleží jen na tom, co potřebuji já, ale hlavně v jakém rozpoložení je dítě, je každý den loterie. Pořád se učím s tím vším sladit. Čas je pro mě jako sluncem vyhřátý písek a já ho přesypávám v dlaních. Někdy ho mám plné hrsti, jindy z ničeho nic zafouká prudký vítr a v rukou mi zbude pár zrnek. Už nechci stát s nataženými dlaněmi a bezradně sledovat, jak poletuje kolem. Stejně ho nechytím. Chci se prostě pustit. A letět spolu s ním.

30 let ve 30 bodech

Vím, jaké je to je:

1. přivést na svět dítě
2. vidět umírat blízkého člověka
3. plánovat svatbu
4. chystat pohřeb
5. sypat popel do země
6. schovávat první ostříhané vlasy
7. truchlit
8. smát se na celé kolo
9. být vzhůru celou noc
10. usnout při porodu
11. každý víkend pařit
12. dva roky nepít
13. rozejít se 
14. slíbit si lásku na celý život
15. bát se bolesti z trhání zubů
16. porodit bez epidurálu
17. toulat se sama ulicemi Šanghaje
18. zdolat s partou vrcholky gruzínských hor
19. být vyhozená od státnic i z práce
20. dokončit školu i uspět na pohovoru
21. dorozumět se čínsky
22. neporozumět si doma
23. propíchat si sama uši
24. nechat dírky zarůst
25. bydlet s bandou hipíků
26. zařizovat vlastní domov
27. milovat a být milována
28. ublížit i být zraněná
29. v 15 letech trávit ráno dvě hodiny v koupelně, než jsem byla spokojená
30. ve 30 dát po probuzení pusu oběma Františkům, v županu a rozcuchaných vlasech si vychutnávat společnou snídani, cítit radost a lehkost a být ohromně vděčná za každý obyčejný den.

❤

Děkuju za vše!

Velikonoční jízda

Tak co, hospodyňky, jak se chystáte na Velikonoce? Máte umytá okna, vymazané formy na beránky, barvíte vajíčka? Mojí dnešní výzvou je zbavit byt, dítě a sebe lososího odéru poté, co můj syn i přes všechny pobídky tipu: „Jez už sakra tou vidličkou,“ pojídal rybu vesele rukama a následně opatlal půl bytu, než jsem ho odvlekla do koupelny. I po důkladném umytí končetin, jídelní židličky a přilehlého okolí lososa stále intenzivně cítím. Nevadí, časem to jistě vyčichne.

Dny jsou teď jak malované, těším se hned ráno ven, a tak vyrážíme do přírody. Před barákem se na půl hodiny zasekneme na ulici a koukáme na popeláře. Nejvíc se synovi líbí dopravní tepny, autobusy, auta. V lese se nudí. Rozhazuje rukama, když ho vyndám z kočárku, otráveně cape. Chtěl by na pískoviště. Vytahuje kyblíček a chodí s ním po mechové půdě se zakaboněnou tváří, jak kdybych ho vzala na vyprahlé betonové parkoviště. I když tam by byl možná šťastnější, kdo ví. „Tak pojď, uvaříme polívčičku,“ povzbuzuji ho a házím do kyblíku listy a kamínky, míchám směs klacíkem, ochutnávám. Dívá se na mě jak na blázna. Fajn. Jakmile opustíme hvozd a dostaneme se opět k prašné silnici, hned je zase líp. Městské dítě.

Příchod domů před obědem je vždycky stres. Únava a hlad tvoří děsivou kombinaci. František si sedne na chodbě v domě na zem a odmítá se hnout. Naštěstí jako na zavolanou ze dveří právě vybíhá tříletá Žofka, které se od včerejška bojí. Proháněla se kolem něj rychle na kole, zvonila na zvonek, byla hlučná a jemu se to nelíbilo. Jakmile ji spatří, s děsem v očích vyskočí na nohy a už peláší po schodech nahoru. K nám nebudou muset chodit čerti. Stačí děti sousedů.

V kuchyni u vaření klasické scény a snahy o sebedestrukci, když se sápe k plotně, strašně moc chce ten nůž, kterým krájím zeleninu, tak moc touží po tom hrnci s vařící vodou, ve kterém plavou brambory, a máma mu nic z toho nedá, ach svět je tak nespravedlivý, hroutí se na zem. Stojí mě to vždycky spoustu nervů, které přetékají jako voda z hrnců, a tak občas vybuchnu jak papiňák. Věty typu: „Už ztrácím trpělivost!“ samozřejmě nepomáhají. Pomůže jídlo. Hned. Okamžitě. Jak to mám asi udělat, když nechci servírovat instantní polívky, nevím.

Možná by mě potrava z plechovek zachránila. Jenže to bych přece nesměla být bio matka, kupovat drahé maso z českých farem, číst složení na potravinách a zjišťovat, jestli jsou vejce od slepic z volného chovu. Zdravé stravování vyvážila nedávno moje máma, která nabídla vnoučkovi hranolky z KFC. „Přece mu to nezakážu, vždyť to jsou v podstatě jen brambory,“ pokrčila rameny.

To víte, já malému nedopřeji ani moc cukru, taková já jsem. Včera jsme šli do cukrárny pro kopeček malinové zmrzliny. Paní prodavačka už už podávala kornoutek Františkovi a vyslala ke mně milý úsměv se slovy: „A nechcete taky jednu pro sebe?“ „No, vždyť ta je pro mě,“ zabručela jsem a shrábla zmrzku synovi před nosem.

Vyrazili jsme na pískoviště, kde na lavičce seděla skupina sympatických matek popíjejících pivo z plechovky. Jedna paní nabídla Františkovi sušenky, ukrajinský chlapeček pobíhal kolem se samopalem v ruce a krásná vietnamská holčička mi vyprávěla, jak se učitelce nelíbilo, že jí při hodině nahlas cinkají náušnice.

Ach, hřiště. Místo, kde vidím podobně unavené rodiče srkající Red Bull, nenamalované mámy v teplákách, upatlané řvoucí děti. Místo, kde se ve svých legínách se skvrnami od jogurtu cítím tak nějak v normě. V tomhle světě na uklizeném domově moc nezáleží, vlasy v culíku nemusíš mýt i několik dní a že tvoje dítě právě dostalo záchvat vzteku? No a co, známe to všichni. Vždycky mi pomůže, když vidím, že v tom nejsem sama.  

Tak vám přeju veselé Velikonoce, od babiček spoustu čokolády nejen pro vaše ratolesti, ale taky pro vás, a nějaký mastný rybí flek na pohovce? Nad tím s klidem mávněte rukou.

Jak jsem si v patnácti představovala svůj budoucí život

V patnácti mě máma posadila ke stolu a přiměla mě napsat, jak bude vypadat můj život za pět let. Otázka jak na pohovoru. Nevím, kde to vzala, zkoušela na mě všechny možný metody. Měla pocit, že nikam nesměřuju, že se flákám, že ze mě nic nebude. Byla ze mě na prášky.

Teď si to čtu a bavím se. Nejradši bych to svoje drzý patnáctiletý já objala a řekla mu: „Holka, buď přesně taková, jaká jsi a na všechny se vykašli!“ Bylo by to ale asi zbytečný. To už jsem tenkrát moc dobře věděla.

Dneska jsem na prahu třicítky. Do minulosti se moc nevracim, ale když na mě vyskočí nějakej můj dřívější text, na rtech mi zahraje pobavený úsměv a s radostí si přečtu, co se mi tehdy honilo hlavou. Hřeje mě to. Mám se ráda.

Tak tedy:

„Bude mi 20 let a doufám, že budu bydlet sama. Budu chodit na vysokou, i když při představě dalších 4 let na škole se mi zvedá žaludek, ale od mala mi vtloukáte do hlavy, že bez vejšky nebudu nic, tak na tom asi něco bude a možná vás v tomhle poslechnu.

Večer si budu přivydělávat v malym baru přímo naproti mýmu bytu. Budu se tam setkávat s přáteli, hrát kulečník a bavit se. Bude to taková moje klasička, pokaždý tam na někoho narazim.

Ráno si nakoupim hodně rohlíků a bílou čokoládu. Až se nasnídám, pudu do školy. Tam se budu učit. Až se doučim, pudu do františkánský zahrady a budu si číst a učit se nějaký ty vysokoškolský bláboly. Přijdu domů, sednu si k netu a přečtu si novinky ve světě. Zavolám ti a oznámim, že žiju. Pudu se projít na Žofín a koukat se na Vltavu…

…budu mít načteno spoustu knih o výrobě jahodovejch lízátek, protože jednoho dne je budu vyrábět svejm dětem a nebudu používat žádný chemický barviva.

Jednou tejdně si koupim nějakou kytku a vyrobim denně 8 kusů origami. Budu si kupovat belgický pralinky, prodavač mě už bude znát a vždycky mi přibalí nějakou tu specialitu navíc. Občas u mě bude přespávat moje francouzská kamarádka, která bude studovat v Praze. Nakoupíme spoustu popcornu a stáhneme si filmy a budem je sledovat až do rána.

Když se mi nebude chtít vařit, skočim do pizzerie, objednám si M17, což je ta nejlepší pizza s kari a pórkem a odnesu si ji domů.

Ve dvaceti a kousek. Všechno ještě barevnější než v představách.

Koupim si digitální foťák a budu neustále fotit věci kolem sebe. Jednou za čas udělám album a pošlu ti ho.

Budu chodit na plesy, večírky, akce. Občas zajdu do Modrý Vopice na koncert a taky se stavim v Pekle pozdravit starý známý.

V létě s kámošema projedeme celej svět. Sbalíme pár potřebnejch věcí a vyrazíme pryč. Kdo přežije a koho zahubí anakonda? Boj na život a na smrt taky nesmí chybět.

Pojedeme do Paříže, Londýna, Bruselu, New Yorku…budu fotit street art, pak to dám všechno dohromady, vytisknu nejlepší úlovky a vyzdobim tim svůj byt.

Společně s kamarádama si koupíme malou chatu u rybníka. Budeme mít vlastní loďku a projíždět se po vodě sem a tam. Budeme tam jezdit relaxovat a odpočívat od rušný Prahy.

Budu šťastná a spokojená, občas zajdu pokecat s místním rybářem, kterej za svůj život ulovil maximálně dvě ryby, ale furt věří, že jednoho dne chytne obrovskýho sumce. Prohodim něco na povzbuzení, přinesu mu domácí slívku na nervy a budu sledovat, jak vytrvale čeká, že se jednoho dne splní jeho sen.

A budu věřit, že toho sumce přece jenom někdy chytí.“

Hanka, rok 2007