Nejsilnější na světě

Jsme nejsilnější na světě. Přitisknou mi tě na hruď, sálá z tebe teplo a ohromná síla. Podíváš se na mě a v tom rozostřeném pohledu je úplně všechno. Kolem mě stojí jako sudičky sestry a doktorka, mluví na mě, ale jsou tak daleko, teď jsme jenom my dva. Do místnosti proudí oknem bílá záře, někdo prohodil, že už je po šesté, cože, je večer nebo ráno? Nevím, jsme kdesi v mezičase, v prostoru, kde není den ani noc, kde je jen začátek a konec. Zrození života.

Porod je uragán, pukání skal, tříštění vln oceánu o útesy. Na počátku možná bylo slovo, ale to slovo vycházelo z úst rodící ženy. Porod je animální cesta do hlubin, na úplnou dřeň. Celou dobu věřím, že to spolu zvládneme a o tu víru se opřu, když už mi nic jiného nezbyde. Jsem zvíře plazící se nocí v horách. Opouštím všechno, co jsem kdy měla, abych ti umožnila se narodit. Přicházím pro tebe ve tmě po čtyřech, vezmu tě do náruče a přináším s sebou na světlo.

Poprvé se nadechuješ a teď jsme spolu. Ty, já a muž. Chováme tě a pozorujeme, mazlíme se s tebou a sledujeme, jak se měníš. Nejdřív se tě bojíme vzít i do rukou, nevíme, jak tě vykoupat, jak tě přebalit. Všechno se učíme společně s tebou. Úzkost brzo mizí a jsme jistější a jistější. Obdivujeme každý tvůj pohyb, každý výraz ve tváři. Milujeme tě tak, že bychom se pro tebe rozpadli na tisíc kousků.

Kojení je láska v přímém přenosu. Přes den i v noci, kdy sídliště spí, jenom v domě naproti běží nonstop televize. Ani nerozvěsím, všechno probíhá přirozeně, téměř poslepu, automaticky, nerušeně. Dávám ti všechno, co potřebuješ a ty mě nabíjíš energií, že ani po přerušovaném spánku nejsem unavená. Příroda to dobře zařídila, mateřství je instinkt, který nejde potlačit.

O víkendu dlouze snídáme palačinky nebo bábovku a houpeme tě na stole v lehátku, jsi s námi v centru dění. Chodíme na procházky, barevný podzim, do kočárku ti sem tam spadne lístek. Spíš a nemůžeme od tebe odtrhnout oči.

Venku zuří korona, ale u nás doma je klid a bezpečí. Jsme zdraví a spolu, nic víc nepotřebujeme. Tohle je Život s velkým Ž. O tomhle jsem snila. Není žádné až a jednou. Jen tady a teď. Střežím naše hnízdo a mládě jako medvědice, nic a nikdo nás nemůže ohrozit. U nás, v malém bytě s krásnou kuchyní a kolíbkou, život překypuje tím, co je pro mě nejdůležitější. Není to uklizený obývák, navařený oběd, ani vyfoukané vlasy. Je to jen čistá radost a láska. Jsou to tepláky a podprsenky sušící se na kraji postele. Mlíko, plínky, dudlíky a babička, která není schopna slov, když tě vezme do náručí. Je to rodina. Jsme to my. Nejšťastnější, co jsme kdy byli.

Odtáhnutí k sobě

Odtáhli nám auto. Fanda odjíždí pryč, nestíhá pro něj zajet, dává mi do ruky klíčky. Nejdřív se mi nechce, ale nechávat ho tam další tři dny se taky nevyplácí. Doma na chvíli usnu, jsem unavená, neudržím víčka nahoře. Když se vzbudím, je už večer a klidnější provoz, rozhodnu se ho jít vyzvednout.

P1070989

Je příjemně, obloha zbarvená do oranžova od zapadajícího slunce. Vezmu to pěšky přes Stromovku, vidím pokuřující hloučky u AVU, z dálky doléhá hudba, líbající se pár na lavičce, turisté nahlížející do mapy. Představuju si, jak jsme taky na cestách, třeba v Portugalsku, procházíme se uličkami, vnímáme naplno vůně, chutě, barvy, všechno je tak intenzivní, mysl nám neodlítá nikam jinam, jsme tady a teď. Hogenová napsala, že lidé cestují proto, aby se setkali s jinakostí, která je přivádí zpět k sobě. Dnes mám pocit, jako bych vycestovala do jiné země, jako bych tudy šla poprvé.

Vina a trest. Na odtahovém parkovišti stojí rozzlobený pán, v obličeji celý rudý, nadává, odtáhli mu auto ze stejné ulice jako nám. Modré zóny. Držím se od něj dál. Copak má cenu se rozčilovat? Už s tím nic nenaděláme. Ostraha je na mě milá, až mě to dojme. „Mladá pani, vám dovolíme si sednout tady dovnitř, pojďte,“ ukazuje zavalitý muž na dveře, kde stojí nápis nepovolaným vstup zakázán. „Spíš bych potřebovala na záchod, mohla bych, prosím?“ špitnu. Ochotně mi sdělí, kam jít, má hluboký uklidňující hlas.

Ostatně i pán za stolem, který vyplňuje  formuláře, působí vyrovnaným dojmem. S kolika rozhořčenými lidmi denně se asi tak setkává? Nevděčné povolání. O to víc jsem k němu milá a žertuju. Na obrazovce za ním běží Třicet případů majora Zemana. „To sou opravdu dobrý kriminální případy, pani. Samozřejmě, když odmyslíte kontext tý doby.“ Pracují tady nonstop. „Když někdo přijde v půl třetí ráno, to se vždycky raduju,“ směje se.

Stojím opřená o pult, v klidu čekám, až vyplní všechny papíry. Jak je příjemné nikam nespěchat. Jen tak být, nemuset na nic složitého odpovídat, nic vysvětlovat, plánovat ani popisovat. Jen pozorovat, co se kolem děje. Vidím přijíždět odtahový vůz s naloženým vozidlem dalšího hříšníka. Elegantně s ním vpluje na parkoviště a odloží ho do řady.

Zaplatím pokutu, jako bych si právě kupovala poukaz do wellness, poděkuju, usmívám se. „Hele, ono se jí tady snad i líbí!“ houkne pán od přepážky na ostrahu u plotu. „Tak přijďte zas,“ dodá, když mi podává vyplněné formuláře. Zasměju se. „Radši nechoďte,“ řekne ten druhý. „Je to drahý.“ Rozloučíme se, nasednu do auta a vyrazím otevřenou branou na cestu do stmívajícího se města.

DSC02151

Připadám si jak u moře, je teplo, v Crossu zrovna koncert, na silnicích minimum aut. Támhle za obzorem by mohla být pláž, úplně cítím sůl ve vzduchu, šumění vln. Chtěla bych se položit na hladinu, nechat se unášet. Cítím se svobodně a volně, mohla bych opravdu jen jet a jet, být na cestě. Ale nejsem snad na cestě celý život? Kam bych chtěla dojet, co objevit? Vnitřní vyrovnanost? Vždyť k ní můžu dojít kdekoliv. Všude, kde mám čas se nadechnout, na chvíli spočinout, kde to sama sobě dovolím. Umožním uvolňujícímu pocitu prostoupit celým mým tělem nehledě na to, kde zrovna jsem a co se kolem mě děje. Klid. Dostaví se. Opravdu. A to i tam, kde bych ho čekala ze všeho nejmíň. Třeba na odtahovém parkovišti za Crossem.

Stůj při mně

Sedíme v kruhu na nachových polštářích, ženy s vypouklými břichy, vedle nich jejich polovičky. Předporodní kurz. Představujeme se. Máme říct, kde budeme rodit, kdo nás doprovodí. Usměju se a bez váhání začnu: „Na Bulovce, manžel u porodu být nechce.“ Očekávám pokývání hlavami, opětování úsměvu. Místo toho ticho a soucit. „A to tam budeš sama?“ zeptá se mě žena ve čtvrtém měsíci.

2020 cerven

Přítomné ženy v den D svého muže po boku vyžadují. „Musí mě chránit, mluvit s doktory, bojovat za mě. Neumím si vůbec představit, že by tam nebyl. Když přijde druhá vlna koronaviru a zakázali by to, budu radši rodit doma,“ řekne jedna a další přikyvují.

Když mě před lety zavolali na áro do kolínské nemocnice, kde umíral můj tehdejší přítel, přišla jsem na pokoj, sestry kolem něj pobíhaly a laškovaly a já jim záviděla. Byly tak svěží, plné humoru a optimismu, chválily jeho dlouhé vlasy rozprostřené po bílém polštáři, naoko se hádaly, že mu je přece nebudou stříhat, i když návrh tu takový byl, oholit ho dohola. Já tam stála a nemohla se hnout. Ty sestry jsem obdivovala, že si k němu umí zachovat pozitivní přístup, i když tady leží a už se ani nehne. Já toho samozřejmě nebyla schopna, měli jsme mezi sebou pouto. Ony ho neznaly, byl pro ně jeden z mnoha případů, jedna další smrt na sále, možná dokonce i příjemná smrt, hodnotily pak během pauzy u kafe, jedny další dlouhé vlasy.

Ve chvíli, kdy Fanda řekl, že nechce být u porodu, nevím proč, ale vzpomněla jsem si na tenhle moment a úplně jsem tomu rozuměla. Dokonce jsem měla pocit, že nemá chránit jen on mě, ale i já jeho – aby se nedostal do situace, kdy bude ztuhle stát a přihlížet, jak jsem ve stavu, ve kterém mi stejně nemůže pomoct, kterým musím projít sama.

Sama.

Nedávno jsem se v noci vzbudila a napadlo mě, co bych teď dělala, kdyby nebyl. Kam bych šla, s břichem, dítětem? Ať se jde emancipace bodnout, teď jsem na něm opravdu závislá. Došlo mi, jak jsem zranitelná. Při nakupování jdu uličkou, muž naproti s vozíkem se mi vyhýbá tak velkým obloukem, jako bych měla metrák a brzo měla zabrat celý supermarket. Břicho, které se téměř bojovně vzdouvá vpřed a už nejde zakrýt, vzbuzuje u ostatních nejrůznější emoce. Pouštějí mě sednout v tramvaji, někdy úsměv, jindy zvědavost. Ale taky zbožné přání: „Holka, doufám, že sis to stihla v životě dobře zařídit.“

Moje matka byla vždycky hrozně rozhořčená, když nějaká mladice odtáhla chlapa od rodiny. Já jí dávala za pravdu, ale dřív jsem se do toho nedokázala moc vcítit. Sama jsem v patnácti, osmnácti neřešila, jestli kluk někoho má, nebo nemá. Nebylo to nic proti těm holkám. Byly mi jedno. Říkala jsem si, když se rozhodne on, je to přece jeho rozhodnutí, co se jim do toho budu míchat. Kolikrát se stane, že chlapům něco přelítne přes nos. Mladý holky, hezký holky, šťavnatý holky. A vedle toho my, s břichama, dětma, jizvama…chci se líbit, pořád se chci líbit. Ale najednou se mi mění tělo, mění se všechno a lidi v obchodě mi vyklízejí celou uličku, když jdu proti nim.

Sedím na kurzu mezi budoucími maminkami, každá za sebou máme jiné zkušenosti, neseme si s sebou jiné obavy. Nejdřív jsem kroutila hlavou nad radikálním přáním žen rodit jedině v přítomnosti partnera, bez něj ani ránu. Ale možná v tom není jen touha mít ho u sebe na porodním sále. Možná vystihly modlitbu nás všech: mít vedle sebe muže, co se o nás postará, co nás podrží, ochrání, neuteče za jinou, bude s námi ve všem, co přijde.

Doteď jsme mohly štrádovat v podpatcích po barech, nechávat se obdivovat, vydělávat vlastní peníze a svobodně je utrácet za cokoliv. Teď se pro nás všechno mění a my se víc než kdy jindy odevzdáváme, věříme, spoléháme. Nemyslím si, že je nezvládnutelné být sama u porodu. Ale nechtěla bych, a jsem neskutečně vděčná, že nemusím být sama na život.

P1070521

Narozeniny ve velkym stylu

Blíží se moje narozeniny, o důvod víc vyhodit si z kopejtka. Trochu prekérka v době karantény, kdy se nesmim k nikomu pořádně ani přiblížit a ještě v kombinaci s těhotenstvím, kdy nemůžu svoje tělo intoxikovat proseccem. Přitom to je to, co bych si teď fakt přála. Posedět s kámoškama někde venku na zahrádce, před sebou orosenou lahev suchýho šumivýho vína, po ultra dlouhý době (panebože už víc jak po měsíci!) se hezky namalovat, oblíknout si místo tepláků šaty, usmívat se opile na kolemjdoucí lidi, zanadávat si na život, ach bože, idyla.

narozeniny ve velkym stylu

Všechno se momentálně scvrklo na práci, která kvůli home-officu a nejasný pracovní době nebere konce, a manžela, kterej se každej den ráno budí, odchází do práce a zase přichází a tak stále dokola. Můj každodenní život je teď vážně desně počestnej. Všichni žijeme v takovym podivnym napětí, je potřeba upustit ventil, uvolnit se, prostě se ztřískat jak dogy, zatancovat si, udělat vostudu, poblejt tramvaj a celej druhej den mít nechutnou kocovinu. S dítětem v břiše to taková jízda už asi nebude. Vyhlídky jsou beznadějný. Můj život skončil.

Co se dá dělat, holt si musim hledat jiný povyražení. Třeba si užívat toho, že teď můžu hodně spát a jíst a nemusim se o nic moc starat. Nedávno jsem zalezla v pyžamu do postele už v šest hodin s tim, že si pustim nějakej nenáročnej film. Můj mozek by večer nepobral nic intelektuálního. Vlastně ani přes den. Nároky na sebe jsem naprosto snížila. Jsem líná a otupělá a vyhovuje mi to.

Do mikrovlnky jsem hodila pytlík s popcornem a do postele si odnesla sklenici vody. Postavila jsem ji na matraci hnedka vedle sebe, abych se nemusela sklánět k zemi. Určitě ji převrhnu. No a co. Za chvíli jsem ucejtila smrad. Vyběhla jsem do kuchyně, z mikrovlnky se valil černej dým. Vytáhla jsem doutnající papírovou kouli na linku, propíchla ji nožem, vyvalil se kouř, vysypala jsem černočernej popcorn do misky a nezaujatě hleděla na dílo zkázy.

Byla jsem enormně líná udělat si popcorn novej, i když jsme ho měli. Tak jsem prostě vyhodila obrovskej spálenej cucek do koše, vybrala pár ucházejících zrnek a ty chroupala. Vrátila jsem se do postele, rozlila skleničku s vodou na mužovu polovinu postele, mávla nad tim rukou, pustila film a takhle strávila zbytek večera, dokud jsem nešla spát.

Velká jízda ve velkym stylu. Vodvaz a nezapomenutelný zážitky. Předpokládám, že i narozeniny oslavim v podobnym duchu. Jako teď už asi každý narozky, dokud našim dětem nebude aspoň tolik, aby si zvládly po telefonu objednat k večeři pizzu. To je podle mě takovej milník, po kterym budu mít jako matka odmakáno a budu si moct dáchnout. Pokud je naučim tohle, budou umět pro život všechno důležitý.

Ještě bych ráda dodala, aby to nevyznělo úplně blbě, že takhle jsme to s Fandou chtěli – teda nechtěli jsme, aby se ze mě stala líná, zapšklá veš, ale to dítě, samozřejmě. Takže jsme rádi a těšíme se a já pro toho našeho uzlíčka vydržim cokoliv. To je jasný. Protože co jinýho mi teď asi tak zbejvá, že jo? Klidně potlačim svoje egoistický, přízemní choutky a budu se plně soustředit na potomstvo. I když to víno a večer strávenej v bezstarostnym opojení, hmm…To bych teda brala. Aspoň na ty narozeniny.

Vejdi do pralesa

V krbu plápolá oheň, polena praskají někdy tak nahlas, jako by se dožadovala větší pozornosti a říkala: „To je dost, že jste nás zažehli!“ Ležím zamuchlaná v péřovém spacáku, zavírám oči, za víčky se mi mihotají teplé oranžové odlesky. Ještě slyším, jak ohniště vychrstne žhavý popel na znamení své síly a dominance, a propadám se do nerušeného spánku.

DSC02992

Zdá se mi živý sen. Stojím před branami Boubínského pralesa a obdivně nahlížím dovnitř. Hlasitý zpěv ptáků, stromy proplétající se v divotvorném tanci, v křoviscích to tajuplně šustí. Toužebně si představuji, co všechno se v hlubinách magického hvozdu asi ukrývá. Hluboké tůně, kapradiny, neznámé plody a obrovské klobouky hub. Kvákající žáby, smečky vlků, plížící se lišky. Kdybych přelezla bránu a vkročila do nepoznané krajiny, narušila bych její řád. Přesto jsem děsně zvědavá. Závidím lesu, že roste zcela volně, bez zásahů. Barvy stromů začnou intenzivně sálat a celou mě pohlcovat. Přitahují mě blíž a blíž. Objevuje se ale jiná síla, která je rychlejší a odnáší mě pryč. Nemůžu ji přemoci. Odtrhne mě od bran divočiny. Prales zůstane ponechaný sám sobě, své nejčistší podstatě.

Ráno se budím a první, co spatřím, jsou holé koruny stromů proti bledě modrému nebi. Na větvích visí cáry ranní mlhy. Miluju časná rána. Mám pocit, jako bych přírodu načapala při něčem velmi intimním, co patří jenom jí – stejně jako ženě, která se ráno po probuzení nese v noční košili pomalu do koupelny, protahuje se a zívá, omývá si obličej vlažnou vodou a nechce být viděna, je příliš obyčejná, zranitelná. I příroda je ráno něžná, rozespalá, nevinná. Doznívají v ní noční dobrodružství, toulky divokých koček, vyhasínající uhlíky v ohništi, roje světlušek.

Přemýšlím nad tím, co se mi v noci zdálo a napadá mě jediný význam; mám v sobě šelmu, která chce ven. Všichni v sobě podle mě nosíme živoucí prales, ale přiznejme si to – dáváme mu veškerý prostor, aby se mohl naplno projevit a růst, nebo mu v tom bráníme? Děláme opravdu to, co chceme, nebo to, co po nás chtějí ostatní? Co na to divoká řeka v našem nitru?

S láskou vzpomínám na období puberty – dredy, vlastní rukou propíchané uši, víkendy strávené tancem v bahně na technoparty. Hudba byla pro mě a naší partu vším, vymezení se proti konvencím snadné, rebelie vůči autoritám samozřejmostí. Nejsem nostalgická, vývoj je přirozený, dospějeme. Nemám ale ráda, když moji vrstevníci říkají, že jsme teď staří a nudní. Ano, nehýřila jsem do rána už ani nepamatuju. Nikoho už asi nešokuje můj vzhled, nejezdím na černo, schovávání ve vlaku na záchodcích už by pro mě nebyl adrenalin, ale otrava. Většina z nás je něco klidnější, trávíme hodně času v práci, vstupujeme do manželství, zakládáme rodiny. A přirozeně to v nás otevírá otázku, jestli jsme se nestali přizpůsobivější zvyklostem, proti kterým jsme dřív s takovou odvahou a zápalem brojili? Jestli z nás náhodou nejsou přesně ti lidé, kterými jsme nikdy být nechtěli. Jsou? Nejsou?

Vnitřní svoboda už pro mě neznamená sebrat se a jen s tím, co mám v kapsách odjet vlakem přes půl republiky na festival. Můžu klidně sedět na lavičce a dívat se do krajiny a jsem stejně, možná ještě víc vnitřně volná, než jsem byla dřív. Pamatuju si na tehdejší nejistotu ohledně budoucnosti. Na nezralé vztahy. Na finanční závislost na rodičích. Bylo to snad tenkrát lepší? Byla jsem svobodnější? Neřekla bych a v čase bych se nevracela.

Co si myslím, že lidi kolem třicítky míní tím, že zestárli, ve skutečnosti znamená, že ztratili kontakt sami se sebou. Zapomněli cestu do svého pralesa, zůstávají bezradně stát před jeho branami a neodvažují se dovnitř. Povinnosti, zodpovědnost a často také těžké životní zkoušky je odtrhly od vlastního nitra a najednou nemají, kde brát energii a radost. Zjišťují, že dělají něco, co je nebaví. Jako by to nebyli oni. Řešení nikdy neleží mimo nás – v nové práci, v novém vztahu, v cestě na druhý konec světa. Klíčem je vždycky nejprve cesta dovnitř – do nespoutaných, často neklidných, někdy možná lehce strašidelných, ale ohromně živých a bohatých končin naší duše.

Sedím ve světnici na chatě, piju čaj a mezi psaním se občas podívám oknem ven. Krajina už se naplno probudila do jasného dne, slunce svítí, brzy půjdu nastavit tvář hřejivým paprskům. Jsem sama se sebou a přesně vím, co mám dělat, co ve mně je, co chci. Plameny v krbu dohasínají, oheň ve mně ale hoří. Láskou k vlastní přirozenosti, životu podle svých představ, vnitřní energii, které dávám průchod. Tady čerpám sílu – v klidu přírody, časem sama na sebe, poznáváním vlastního já. Spokojená a s úsměvem na rtech zaklapnu notebook a vcházím do svého pralesa.

Co si odnést z karantény

Od začátku mi připadalo pozoruhodné, že u nás karanténa nastala v době půstu. To, co jindy často ani nevnímáme, teď zažíváme naplno. Ticho, možnost být sami se sebou, srovnat si myšlenky. Chápu, že ne všichni mají podmínky takové, aby mohli v klidu zasednout do tureckého sedu a meditovat – s pobíhajícími dětmi po bytě, obavami ze ztracení práce, starostmi, jak zaplatit příští nájem a strachem o své zdraví a bližní.

DSC01282

Přesto zde ale náhle vznikl prostor, který nám je málokdy shůry dán. Být doma, zavřít se před světem, nenechat se rozptylovat. Překvapilo mě, kolik se na internetu okamžitě objevilo výzev, jak v karanténě nezahálet, cvičit, péct, učit se cizí jazyky, zůstat produktivní. Odraz naší doby. Jakmile hrozí, že budeme muset být nějakou dobu jen sami se sebou, zpanikaříme. Raději si zaplnit život tisíce věcmi a úkoly, než jen spočinout, dýchat, být.

Líbil se mi komentář jedné maminky, že se pro ni se zákazem pohybu nic nezměnilo. Karanténa je pro ni jinými slovy šestinedělím, anebo rodičovskou dovolenou. Musela jsem se usmát, protože sama nosím pod srdcem dítě a můj život se od prvních chvílí naprosto změnil.

V prvním trimestru mi bylo tak zle, že jsem se jen stěží dovlekla do práce a domů. Moudré ženy říkaly: „Uleví se ti po prvních třech měsících, uvidíš.“ V té době mě představa, že mi takhle bude ještě několik týdnů, vůbec neuklidňovala. Co se dalo dělat jiného než to vydržet? Ranní nevolnosti se objevovaly po celý den a často v naprosto nevhodných situacích, na poradě nebo na schůzkách. Nakonec jsem musela požádat o možnost práce z domova. Nikam jsem nechodila a jen čekala, než to přejde. Aniž bych věděla jak, sklouzla jsem přirozeně do karantény.

Když pak byl nařízen zákaz pohybu, moc změn jsem nezaregistrovala. Vlastně něco ano, opravdu mi začalo být po třech měsících lépe. Zatímco si jiní stěžovali, že nemůžou ven a jejich touha po čerstvém vzduchu byla natolik silná, že ignorovali vládní nařízení, já slavila, že je mi líp a mám zase chuť k jídlu. To, že musím být doma, mi tolik starostí nedělalo.

Myslím si, že nejsem jediná, kdo má s takovou karanténou zkušenosti. Vezměme si zmiňované čerstvé matky; postřehli jste snad iniciativy, které se jim snaží zpříjemnit první týdny po porodu? On-line psychology na příjmu, kteří by jim pomohli s poporodními depresemi? Hesla typu: společně to šestinedělí překonáme? V myslích všech je přirozené, že to žena musí nějak zvládnout. Žádná z nás se ale nenarodí s návodem na to, jak být matkou. Můžeme z toho být stejně vyplašené, jako právě teď každý, kdo musí poprvé v životě zůstat dva týdny v bytě a nikam nevycházet.

Obdivuji všechny, kteří v této době myslí na seniory. Nejsou však ohroženou skupinou jen teď, jsou zranitelnější po celou dobu. Někteří žijí v izolaci dlouhodobě a postrádají podpůrnou síť rodiny. Hodně lidí také řeší ošetřovné a jak se postarat o děti. Na podporu při ošetřování člena rodiny bychom ale neměli zapomínat ani po skončení stavu nouze. Kolik lidí musí na úkor práce pečovat doma o své rodiče nebo hendikepované dítě? Vycházíme jim náležitě vstříc? Zajišťuje je stát dostatečně finančně? Myslíme na psychické zdraví ošetřujících? Točíme pro ně videa a utvrzujeme je v tom, že jsme s nimi?

Řekla bych, že taková karanténa, podobná té, kterou teď zažívají všichni, ochromí v průběhu času nečekaně nejednoho z nás. Nyní jsem v tom společně. Brzy v tom můžeme být sami. Teď, když všichni víme, jaké to je, nezapomínejme na to. Podporujme se vzájemně tak, jako to děláme nyní. I po té, co se většině z nás zase vrátí život do normálu.

Krize nás vysvlékla do naha a odhalila naše slabá místa. Zároveň v nás probudila ohromnou touhu a schopnost bez váhání si pomáhat. Šijeme pro druhé roušky, nosíme seniorům domů nákupy, voláme svým blízkým, myslíme na druhé víc než kdy jindy. Stáváme se soudržnější, obětavější, chápající. Modlím se za to, aby šíření nákazy brzy pominulo a všem se nám ulevilo. Zároveň si ale přeji, aby to, co se teď v době postní učíme, ať už o sobě samých nebo o vlídném přístupu k druhým, v nás přetrvalo i nadále.

 

Chrám srdce

Byt kvílí. Za okny se prohání vítr, snaží se prodrat dovnitř. Lomcuje oknem ve světlíku, hučí na půdě. Obklopuje nás ze všech směrů. Cítím se jak v majáku uprostřed bouře, schovávám se pod peřinou. Topení syčí. Na střechu dopadá déšť.

DSC02280

Před očima vidím potemnělý kostel, kresby na stěnách v mihotavém světle svíček, jsem prohnutá krásou, padám na kolena. Před bohem? Ale před jakým? Historie mě ohromuje. Víra mě nenechává klidnou. Jaké to je oddávat se tomu nejvyššímu?

Dočetla jsem Váhu inkoustu od Rachel Kadishové, přes 600 stran dlouhý román odehrávající se částečně v současnosti a částí v 17. století v židovské komunitě v Londýně. Minulost a přítomnost propojují stovky let ukryté listiny a dopisy, které náhle objeví dva vědci. Celá kniha se věnuje židovství, mučednictví, lásce, ženám, kterým nebylo dovoleno studovat. Oddanosti židovské tradici, která vede člověka až za hranice sebe sama. Někdy přímo do náruče smrti.

Životem postav otřásá také Velký londýnský mor v letech 1665 až 1666. Dnes máme koronavirus a chřipku. Umyvadla zdobí kromě mýdla i dezinfekce a lidé schovávají nosy pod roušky. Dřív si před obličejem drželi kornoutky s bylinami. Koronaviru jsou plné noviny, o chřipce téměř ani zmínka. Proti chřipce máme očkování. Překvapuje mě, že když jsme nadhodila, že se proti ní jdu nechat očkovat, několik lidí vyhrklo, že to je bláznovství, rozjedou se mi nejrůznější choroby, závažně si oslabím imunitu. Podle románu si lidé původně mysleli, že mor přenášejí kočky, tak je všechny pomlátili. Tím se přemnožily krysy a blechy, které byly skutečným přenašečem nákazy. Dnes nad tím kroutíme hlavou. Mně ale bohužel někdy připadá, že i v dnešní době lidé často mlátí kočky, místo aby hubili blechy.

Vichr za okny neustává, přidávají se prudší a prudší lijavec skrápějící okenní tabulky. Moře pod námi se bouří, vlny se rozbíjejí o kamenné zdi našeho majáku. Ačkoli jsem racionální, někdy mi připadá, že příliš spoléháme na rozum. Duchovní krizi říkáme deprese, vytržení psychóza, truchlení chceme zahánět antidepresivy, místo toho abychom si přiznali, že smrt opravdu bolí. Nedokážeme vydržet nepohodlí. V utrpení nenalézáme význam. Už nejsme zvyklí na bolest. Chceme ji vymýtit tak snadno a lehce, jako když smažeme nepříjemného známého na Facebooku. Někdy nám všem, i těm, kteří si myslí, že v nic nevěří, chybí něco hlubšího, co by nám dodávalo odvahu.

Dodává věřícím sílu bůh? Jednou bych chtěla přijít na to velké tajemství. Odhrnout závěs, před kterým stojí řady modlících. Pokaždé mě dojme, když vstoupím do kostela a v lavicích vidím mlčky sedící postavy se skloněnou hlavou. To ticho. Zastavení času. Kouzlo kostelů a jejich posvátnost mě oslňuje.

Kéž bych se jednou dozvěděla víc. Nebo se alespoň přiblížila pravdě. Pod víčky si představuji, jak světlo naší ložnice září do daleka a vysílá jednoznačný signál – jsme tu, je tam někdo? Podobně jako člověk po staletí spíná ruce k nebi s toužebným přáním v očích a modlitbou na rtech. A celý život čeká na odpověď. My všichni čekáme.

Pod kola

20191006_191352 (2)Jo, jsem zpovykaná holčička, která dostává od táty spousty peněz jako náhradu za to, že se kdysi rozešel s matkou, která mě taky zaplavuje drahejma botama, šatama, kabelkama a prachama, aby se zbavila černýho svědomí za to, že se mi v dětství moc nevěnovala. Randila s milencema, opíjela se šampaňskym, nechávala si upravovat poprsí, vyhlazovat vrásky a obarvovat vlasy ve snaze zakrejt to, že stárne, což se jí stejně nepodařilo a mě mezitím vychovávaly chůvy. A teď jsem tady, projekce snů o tom, čeho všeho jednou dosáhnu a jak budu úspěšná. Měla jsem všechno, špičkový vzdělání, kroužky, doučování, psychology, nejlepší hadry a mobily, cokoliv, na co jsem si vzpomněla. Projekt, kterej se nezdařil, spratek, co neví, co chce.

S Petrem už jsem se nenamáhala ani slovně rozejít, prostě jsem z jeho loftovýho bytu v centru města jednoho rána odešla, zatímco ještě spal. Po cestě ze schodů jsem si blokla jeho číslo a dělala jako že nic. Protože ono vážně skoro nic nebylo. Jen pár společnejch večerů, pár čár koksu vyšňupanejch z pozlacenýho podnosu u něj na bytě, pár večírků u mě několik milostnejch pokusů o něco, co by se snad dalo nazývat láska, kdyby to bylo tak o sto procent lepší. Jenže nebylo. Smůla.

Loučení mě nebaví, stejně tak vysvětlování toho, proč to zřejmě nepoklape, natož pak nějaký poplácávání po rameni s tím, že budeme přece kamarádi, tak nebuď smutnej. Ne nebudeme, sorry.

Jo, jsem zlá, sadistická svině, která si hraje s druhejma. Táhne mi na třicet a nevim, co se životem, jednoduše všechno mám a zároveň nemám do čeho píchnout. Studovala jsem dálkově na soukromý škole psychologii, ale nebavilo mě to. Odjela jsem na jazykovej pobyt do Anglie, ale nudila jsem se tam. Pracovala jsem v jedný PR agentuře, docela fajn kolektiv, i peníze, ale nenaplňovalo mě to. Randila jsem asi s desítkama zazobanejch kluků, ale stačilo je získat, svést, vyspat se s nima a už mě nevzrušovali.

Takže tady stojim, čekám na tramvaj, právě jsem opustila dalšího adepta na dlouhodobej vztah, choulim se do kabátu, v puse pachuť včerejší divoký noci, rozmazaný oči, těšim se domů, až se trochu vyspim, jestli to vůbec půjde po tom, co jsme do sebe všechno naprali a pak se budu dál bezvýznamně potloukat životem.

A v tom okamžiku se všechno změní. Někdy stačí jedna vteřina, jedna osudová chvíle, po který už nikdy nebude nic jako dřív. Ne, neodjedu do Indie, abych v ašrámu začala cvičit jógu, dosáhla osvícení a poznala konečně hloubku života. Nestanu se spasitelkou, která zachrání tucet africkejch dětí a pár bezdomovců k tomu. Ani se náhle nezamiluju do toho pravýho, kterej mi změní život. Něčí ruce mě strčej pod tramvaj.


Jestli si myslíte, že tahle nehoda způsobí, že ochrnu, budu na vozíku a náhle si opravdu uvědomim vzácnost zdraví, pletete se. Možná by sice bylo na čase, aby mi došlo, že to co mám, není samozřejmost, trochu se uskromnila a přestala si furt stěžovat. Jenže tak jednoduchý to není. Mám rozbitou hlavu, pár modřin a hlavně jsem totálně nasraná.

Slyšim rozrušený hlasy, lidi se kolem mě semknou, někdo mi chce pomoct se zvednout a někdo jinej říká, ať se mnou nikdo nehejbe, musíme zavolat sanitku, ale já je neposlouchám, už se drápu na nohy, nadávám a chci vyrazit za tim, kdo do mě vrazil. „Co to bylo za debila?!“ vykřiknu rozrušeně, jakmile se mi podaří se nadechnout. Tramvaj naštěstí právě dobrzďovala do zastávky a nejela rychle, ale i tak mi teče po čele čůrek krve a jsem celá potlučená.

Něčí ruce mě držej při zemi. „Můžete mít otřes mozku,“ říká mi nějakej chlapík. „Radši vydržte sedět, než přijede sanitka,“ radí mi.

„Na to seru! Viděli jste, kdo to byl? Volejte policii. Vždyť mě mohl zabít!“ řvu jako pomatená. Lidi se rozhlížej, nejistě po sobě koukaj a nikdo nic k věci neřiká, jen samý rady o tom, co mám dělat a co nedělat, což mě naprosto vytáčí.

Kypí ve mně zlost a bolest, ale taky o dost nepříjemnější pocit, kterej už jsem dlouho necejtila. Slizce se mi omotává kolem krku jako prsty vraha, tiskne mě a dusí. Strach.


Jako malá jsem se bála, že nás opustí táta. Věděla jsem moc dobře, že to mezi rodičema neklape. Samý hádky, táta prchal pryč a máma doma zapíjela samotu a vztek. I když se otec choval jak zmetek, toužebně jsem si přála, aby s náma zůstal a měl nás rád. Říká se, že děti nerozuměj tomu, když se jejich rodiče rozváděj, ale to je kec. Mohlo mi bejt pět let a chápala jsem to všechno až moc dobře. Když se definitivně sbalil a odešel, uzavřela se světem dohodu. Už nikdy nikomu nedovolim, aby mi tak ublížil.

Dařilo se mi to plnit. Všechny kluky jsem opustila dřív, než by oni snad mohli opustit mě. Ubližovala jsem jako první, s předstihem. Nikoho jsem nedokázala milovat, odevzdat se mu a důvěřovat. Nebyla jsem schopná fungujícího vztahu. Stále se bojim kudly vražený do zad. Hluboko v sobě si nesu strach z bolesti, opuštění a bezmoci. A najednou je tu zákeřná postava stojící za mnou. Někdo, kdo do mě, když to absolutně nečekám a nemůžu se bránit, prudce strčí.

Přiřítěj se blikající modrý světla, sanitka a sexy záchranáři. Přistihnu se, že si je vteřinu prohlížim jako objekt touhy a přemejšlim, jaký by to bylo rozdat si to s nima rovnou v sanitce. To je jen důkaz toho, že se mi nic tak vážnýho nestalo. A nebo toho, že jsem nemravná za každý situace. Hlouček lidí kolem mě se náhle rozprchne. Vidí, že jsem v péči záchranářů, jejich úloha splněna, představení skončilo.

Saniťáci mi pomáhaj dovnitř jejich vozu. Pořád opakuju, že do mě někdo vrazil, že musíme zavolat policii. Čistej mi čelo a měřej tep. A taky kontrolujou zornice. Mluvim překotně, srdce mi buší, potim se.

„Slečno, tak povídejte, čim jste se nám to posilnila,“ ptá se jeden z nich rozverně.

„Jak posilnila?!“ vyštěknu. Co je jim po tom, že jsem si ještě před odchodem od Petra dala menší čáru a kopla do sebe panáka? Ať mě nechaj bejt a radši řešej, co se tu kolem potuluje za magora, kterej strká lidi pod kola.

„Vy fakt chcete řešit moje posilnění a ne to, kdo do mě strčil?!“ pokračuju naštvaně a hned je mi jasný, že jsem to přehnala. Oni přece za nic nemůžou a jsou to sympaťáci. Tenhle můj agresivní styl ničemu nepomůže. Dochází mi, že ve mně viděj sjetou zlatokopku, která se po propařený noci vyřítila ven na ulici, přerazila se a spadla pod tramvaj.

Suše odvětí, že mě teď vezmou do nemocnice na rentgen a prej, ať pak hodně piju. Vodu. Jsem jim u prdele, za chvíli mě vysaděj ven a tim to pro ně skončí, což mě najednou v tom mym amoku a šoku z celý situace štve ještě víc. Chci, aby se mi do háje věnovali. Aby mi věnovali tu svoji pitomou pozornost! Jsou přece záchranáři ne? Měli by mi pomoct. Něco na ně vykřiknu a pak se přistihnu, že brečim, tečou mi slzy, bulim jak děcko, nechci bejt tak pitomá, ale bohužel jsem. To všechno ten chlast a koks, jsem po něm někdy fakt nevypočitatelná. Je mi jasný, že mi v tomhle stavu vážně nikdo neuvěří, že jsem nespadla sama. Už vidim, jak budou policajti s vervou řešit problémy namyšlený slečinky v krásnejch hadrech, pro kterou je největší problémem to, že ji po prošňupaný noci bolí ten její malej roztomilej frňáček, chudinka malá.

Jenže to je přesně to, co mě štve. Všichni si snad odjakživa myslej, že mám šťastnej život.  Mám bohatý rodiče, peníze, na instagramu stovky fotek z dovolenejch po celym světě. Vypadám ultra spokojená a bezstarostná. Můžu si dělat, co chci. Nikoho by ani nenapadlo, že i já dokážu bejt vážná a zachmuřená a cejtit bolest. Nikdo nic neví o prázdnotě, která mě děsí, když jsem sama. O úzkosti, která mě dusí, protože si nejsem ničim a nikym pořádně jistá. Ani sama sebou.

Záchranáři se mnou už nic nekonzultujou, jsem prej zmatená, odvezou mě do nemocnice a já už přestávám protestovat. Jsem unavená a všechno mi začíná bejt zase úspěšně u prdele.


V nemocnici čekám asi půl hodiny, než jdu na řadu. Doktor mě prohlídne, udělá mi rentgen a pak mě pustí s tím, ať si jdu domů odpočinout. Vyjdu ven, zapálim si cigáro a volám to celý Noře, kamarádce ze střední. Je patřičně v šoku a chce za mnou přijet.

„Ne, v pohodě, zajdu na policii a dám ti vědět, jak to dopadlo,“ říkám jí.

„Oukej, hned mi zavolej,“ ona na to. Rozloučíme se a já si vygooglim, kde je nejbližší policejní stanice. Zkontroluju obsah kabelky, jestli mám všechno. Vytáhnu peněženku. Doklady, dojde mi hned. Do prdele, nechala jsem u Petra občanku! Rýsovali jsme s ní ten pitomej koks. Prohledávám ještě jednou všechny kapsy, ale je jasný, že zůstala u Petra v obýváku na stole.

Nikdy nechoď na policii bez dokladů, poučka číslo jedna. Budu se k němu muset vrátit. Bože můj. Dobře, tak jo, vzhledem k tomu, že jsem mu o rozchodu ani neřekla, můžu dál hrát, že se mezi náma zatím nic nestalo. Prostě tam přijdu, povim mu, co se mi přihodilo, mohl by mě podpořit, zajít se mnou za bengama, nakonec to třeba nebude tak špatný mít v něm oporu a doprovod. Nasedám zpátky do tramvaje a s lehkou nervozitou mířim zpět k němu. Když se bude ptát, proč jsem ráno tak náhle zmizela, nějak to okecám, prostě jsem potřebovala jet domů a on ještě spal, nechtěla jsem ho budit.

Vystoupim na zastávce, kde jsem ještě před chvílí ležela rozplácnutá jak vorvaň. Stáhne se mi žaludek. Přijdu k jeho baráku a zazvonim. Nic. Zvonim znovu. Asi ještě spí. Držim prst na zvonku, dokud se neozve jeho hlas.

„Haló?“

„Čau Petře, to jsem já, pustíš mě nahoru?“ snažim se, abych zněla co nejvíc sebejistě.

„Ahoj,“ pronese a udělá dlouhou pauzu. „Oukej. Pojď,“ dodá pak. Něco tuší, sakra. Vycejtil to.

Cejtim se jako školačka, která jde pozdě na hodinu. Stoupám tmavym činžákem nahoru do třetího patra. Zazvonim. Otevře mi rozcuchaná mžourající postava.

„Co se ti proboha stalo?“ zeptá se unaveně. Zarazí mě, že to zní, jako kdyby se ptal jen ze slušnosti a ne z opravdovýho zájmu. Poodstoupí od dveří a pustí mě dál. Chvíli váhám, jestli mu dát pusu. Nakonec ho letmo políbím na rty, polibek neopětuje, vyzařuje z něj odstup a chlad.

„Nějakej idiot do mě na zastávce vrazil a já spadla pod tramvaj,“ vysvětluju a hned přejdu do obýváku k oknu, kde tuším, že bude ležet moje občanka. Opravdu tam je, olíznu ji, hořká pachuť zbytků koksu na jazyku. Strčim si ji do kabelky. Sednu si na chvíli na křeslo k oknu a otočím se k Petrovi.

Stojí nehnutě ve dveřích obýváku. Pokusím se na něj usmát. Úsměv neopětuje. „Co je?“ zeptám se. Snažím se chovat přirozeně, ale cejtim, že mezi námi vyrostla zeď.

Pomalu přejde ke mně a sedne si do křesla naproti. Dívá se mi do očí, nic neříká a já najednou ucejtim v žaludku zvláštní pocit. Strach a impulz v mojí hlavě, kterej mi říká: Uteč!

„Jsi nějakej nasranej,“ podotknu. Dál mlčí a propichuje mě pohledem.

„Dobře, fajn, jak chceš,“ nadechnu se. Zřejmě nemá cenu hrát tu nějaký divadlo. „Asi jsi vytušil, že to mezi náma nebude fungovat. Je mi to líto, promiň,“ řeknu.

Dál mlčí a pak pomalu pronese: „Jo, to jsem vytušil.“

„Omlouvám se,“ dodám ještě a už se zvedám k odchodu. Nemá cenu tu bejt dýl, než je vyloženě nutný. Nemusí se na mě aspoň tvářit takhle nasupeně, proboha. To pro to nemá pochopení? Vždyť mezi náma skoro nic nebylo.

„Seď,“ přikáže mi náhle. Přejede mi mráz po zádech. Co to s nim sakra je?

„Hele, jestli dovolíš, ráda bych šla na policii. Tebe zřejmě neudivuje, že mám moncla a rozbitou hlavu, ale mě to dost sere a chci to řešit,“ prudce vstanu a vydám se ke dveřím.

Vystřelí na nohy jako šíp a chytne mě za zápěstí.

„Co to děláš, ty magore?!“ vyjeknu. Je blízko u mě, táhne mu z pusy a drtí mi ruku. „Pusť mě!“ zaječim.

„Ty si myslíš, že si můžeš dělat, co chceš?!“ cedí skrz zuby. „Že si se mnou prostě užiješ a pak mě pošleš bez vysvětlení do háje? To ti přijde normální?“

„Co blbneš, proboha?“ nechápu, kde se to v něm bere. Pevně mě drží a pak se mnou praští o pohovku. Ty ruce. Jeho ruce. To on mě strčil.

„Petře, ty ses úplně zbláznil, co to do tebe do prdele vjelo?“ ječím na něj a drápu se na nohy. Je rychlejší, zalehne mě a chytne mě za ruce. Tyčí se nade mnou jako věž, obličej zkřivenej zlomyslnou radostí.

„Ne, holčičko, se mnou vyjebávat nebudeš,“ skřípe zubama a chladnokrevně se usmívá. V mžiku mě chytí za krk. V panice kopu a zmítám se. Nemám absolutně šanci. Z úst mi vychází skřek a sípání, zatímco on mě s ledovým klidem škrtí.


Pocit neuvěření. Po celou dobu mám pocit, že to, co se děje, není pravda, že je to nějaká pitomá hra. To není on, něčeho takovýho není schopen. Čekám, kdy ze mě stáhne pracky, rozesměje se a řekne, že to je celý jenom divadlo. Připadá mi to tak absurdní a jsem v takovym šoku a vystrašená, že se opravdu nezmůžu vůbec na nic, než na popírání celý situace.

A pak jeho stisk vážně povolí. Odtáhne ruce, sesune se ze mě. Odejde pryč z místnosti. Posadím se, držím se za krk, zhluboka se snažím nadechnout, celá se klepu a nemůžu se hnout. Vrátí se zpátky se sklenicí vody. Podává mi ji. Když si ji nevezmu, s povzdechem ji položí na zem přede mě. Přejde do křesla k oknu a zapálí si cigaretu.

„Došlo mi to hned, co jsi ráno beze slova odešla. Jo, vyběhnul jsem za tebou. Chtěl jsem tě zastavit,“ pronese tiše.

„Zastavit?!“ chrchlám zděšeně.

„Jo, chtěl jsem tě zastavit, ale tys byla rychlejší, vrazil jsem do tebe omylem, spadla jsi,“ dodává klidně.

Nezmůžu se ani na slovo.

Přiblíží se ke mně, chce mě obejmout. Odstrčím ho. „Proboha, co to meleš?!“

Neodpovídá, jen se na mě soucitně dívá. Všechno vnímám odněkud z dálky, jsem jako v mlze.

„Chci, abys zůstala,“ dodá a položí mi ruce na ramena. Pevně mi je stiskne, až to zabolí.

Nedokážu nic říct, natož mu odporovat. Jsem podělaná strachy.

Úplně obrátí. Zabalí mě do deky, pohladí mě po vlasech. Usmívá se na mě. Je mi z toho na blití. Bojím se ho jakkoliv vyprovokovat, jsem naprosto ochromená, nedaří se mi dát dohromady souvislou větu. Sedím tam, klepu se strachy. Nastane noc a já nezamhouřím oka. Ráno se sbalí a odjede do práce. Vypadnu z jeho bytu co nejrychleji, jak to jde a jedu okamžitě domů. Paranoidně se otáčím, jestli není za mnou.

Neustále mi zvoní telefon. Nora. Nemůžu jí to vzít. Co jí mám jako říct? Cejtim se tak poníženě. Hrozně se stydim. Chci na to zapomenout, vymazat to z hlavy.

Doma v koupelně se na sebe podívám do zrcadla. Po tváři se mi začnou kutálet slzy. Rychle je setřu, svlíknu se, vlezu si do sprchovýho koutu a pustim na sebe horkou vodu. Chci ze sebe smejt všechno, co se stalo. Všechen ten hnus. Sprchuju se asi hodinu. Osušim se a oblíknu, přejdu do kuchyně, vytáhnu z lednice láhev bílýho a naklopim do sebe několik dlouhejch loků.

Sednu si na gauč a jsem naprosto utlumená. Cejtim se jak vykotlanej pařez, prázdná, dutá. Najednou někdo zazvoní. Nadskočim hrůzou. Přišel mě zkontrolovat. Blokla jsem si přece jeho číslo, mohl mi tisíckrát volat a já mu neodpovídám, je jasný, že je nasranej. Bože můj. Co mám dělat? Budu předstírat, že tu nejsem. Sevřu pevně lahev, jedinou zbraň. Bušení na dveře.

„Haló, jsi tam?“ ozve se dívčí hlas. Nora! Vyskočim a přejdu ke dveřím. Opatrně vykouknu ven.

„Proboha,“ neskrývá úlek.

„Čau Noro,“ odvětím.

„Ahoj, můžu dál?“ zeptá se nejistě.

„Jo, pojď,“ otevřu jí dveře.

„Volala jsem ti asi milionkrát, měla jsem o tebe vážně strach. Co se stalo?“ ptá se.

„Hele nic, promiň, byla jsem unavená, přišla jsem domů a usnula jsem,“ zalžu a podávám jí lahev vína: „Chceš?“

Bezmyšlenkovitě ji ode mě vezme a položí ji na stůl. Prohlíží si mě zkoumavým pohledem.

„Bylas na tý policii?“

„Ne, hele nakonec ne,“ řeknu rozmrzele. „Nemám na to náladu. Stejně na nic nepřijdou,“ dodám úsečně. Vůbec nemám chuť se s ní o tom bavit. Selhala jsem. Sesunula jsem se ze svý pozice, ve který jsem měla vždycky navrch, do role ubohý oběti, a to mě děsí. Nora mlčí, neví, co říct. Já na ni nezúčastněně mžourám a mám chuť jí poprosit, ať odejde.

„Včera jsi působila odhodlaně, že to budeš řešit. Co se stalo?“ vyptává se.

„Odhodlanost mě přešla,“ pokusím se o úsměv. „Co ty, jak se máš?“ snažím se převést řeč jinam.

Zvonek u dveří. Celá se napnu, Nora zpozorní. Nehýbu se.

„Mám jít otevřít?“ zeptá se.

„Ne, ne, už tam jdu,“ rychle vstanu. Kukátkem se podívám, kdo tam je. Petr. Na okamžik zaváhám. A pak mu pomalu otevřu. V první chvíli vidím, jak se mu v očích zrcadlí vztek. Otevřu dveře dokořán, aby v pokoji zahlídnul Noru. Jeho výraz se rázem promění.

„Ahoj, zlato,“ řekne a políbí mě do vlasů. Jsem celá jak z kamene. „Ahoj!“ houkne na Noru a ta mu opětuje pozdrav.

„Přišel jsem se jenom podívat, jak ti je. Doufám, že ti bude brzo líp,“ řekne dostatečně nahlas, aby to Nora slyšela.

„Díky,“ syknu. Stojí dál ve dveřích a ve mně se hromadí nenávist. Nora se zvedne a přejde do chodby. „Mám jít?“ zeptá se. „Nechci vás rušit.“

„Ne!“ vykřiknu zprudka, až mě to samotnou překvapí. „Ne, ještě to musíme všechno probrat,“ dodám mírněji. Zahlídnu, jak Petr svraští čelo. Nora po nás těká očima. Petr kývne. „Uvidíme se později,“ řekne nakonec. Zavřu za ním beze slova dveře a zamknu na všechny západy. Přejdu do kuchyně, opřu se o linku a zhluboka se nadechnu.

„To byl ten Petr, o kterym jsi mi říkala?“ zeptá se zvědavě Nora.

Neodpovídám. V hlavě mi šrotuje. Začínám mít vztek. Ohromnej vztek. Jak mi mohl něco takovýho udělat? Jak mě mohl dostat do takový situace? Jak mohl způsobit, že mlčim? Že to neřešim? Chce se mi křičet, ale nemůžu. Nevnímám, co Nora říká. Na co se ptá. V hlavě mi pulzuje tep, zatínám pěsti. Přerývavě dýchám. Zvítězil na plný čáře. Jsem na jeho straně. Chránim ho. Chránim násilníka! Jak se tohle mohlo do prdele stát?

Náhle vidím samu sebe, jak stojim jako malá v kuchyni a pozoruju, jak za sebou táta zavírá dveře. Ochromuje mě bezmoc. Nejhorší pocit na světě, se kterym si neumim poradit. Beznaděj je jako bejt na dně studny a vidět, jak někdo nahoře zavírá poklop. Poslední paprsky světla se ztrácejí. Zůstane jenom tma a vlhký kluzký stěny. Pozoruju, jak nám otec mizí ze života a máma hledí nepřítomně před sebe. Jsem slabá, malá a nikdo mě neposlouchá. A teď tu stojim v kuchyni, o mnoho let později a cejtim se podobně mizerně jako tenkrát. Nechápu, že jsem tehdy nekřičela. Že neřvu teď. Pětiletá holka a já, stojíme tu obě a dusíme v sobě vztek, máme strach, cejtíme bolest a mlčíme. Ničíme se, necháváme se ničit.

V tu ránu mi dojde, že nejde jenom o Petra a jeho ruce. Všechen nevyřčenej vztek jsem od mala obracela do sebe. Trápila se. V ničem nenacházela radost. Nedokázala jsem bejt spokojená. Studium psychologie, výjezdy do zahraničí, všechny ty moje zoufalý pokusy o nalezení práce snů. Nic mě nedokázalo udělat šťastnou. Protože jsem prostě a jednoduše rezignovala. Vnitřně jsem odporovala světu, ve kterym mě nikdo neposlouchá, nikdo mi nedal najevo, že na mně a mym hlasu záleží. A nakonec se ještě nechám týrat a budu zticha?!

Projede mnou vlna zhnusení a odporu. Konečně začínám přicházet k sobě. Teď se můžu bránit. Můžu zařvat mnohem silněji, než když mi bylo pět.

„Doprdele!“ bouchnu pěstí do kuchyňský linky a z očí mi vytrysknou slzy. „Kurva!“ řvu a nadávám. Nora stojí opodál, celá ztuhlá. Chodím po kuchyni, držím se za hlavu, padaj ze mě nadávky a překotně opakuju, že musíme okamžitě něco udělat. Jít na policii. Promluvit. Rychle, okamžitě. „Noro, pojď se mnou,“ řeknu naléhavě. Pětiletá holka zakřičela, třicetiletá se konečně začala bránit.


Nora mě doprovodila na stanici. Místo úlevy mě čekalo kolečko vysvětlování. Policajti nechápali, proč jsem se neozvala hned. Proč jsem se vracela do bytu k Petrovi a proč jsem po jeho útoku zůstala do rána. Chtěli důkazy. Sepsali protokol, ale mně bylo jasný, že můj případ rozhodně není na prvním místě a že se jím budou zabývat až bůhví za jak dlouho. Byla jsem z toho rozlícená a zklamaná. Ten den jsem přespala u Nory. To, že Petr nebude za svoji hrubost a násilí okamžitě potrestanej, mě naplňovalo neuvěřitelnym hněvem. Nedokázala jsem pochopit, že mu to prostě prochází.

Bylo mi smutno a chvílema jsem pochybovala o tom, že se něco změní. A tak jsem druhej den, zatímco Nora odešla do práce za neustálýho ujišťování, že zvládnu být sama, vytočila nakonec číslo člověka, kterýmu jsem se do tý doby snad nikdy otevřeně nesvěřila a neřekla mu o pomoc. Táta.

Nevkládala jsem do toho mnoho nadějí. Už jen proto, že jsem o něm od mala neměla příliš valný mínění. Životně mě zklamal, proč by teď měl zafungovat? V jeho hlase ale znělo upřímný zděšení. Prý pro mě okamžitě jede a odveze mě k sobě. Kontaktuje právníky. Došlápne na policii. Zajistí pro mě všechno, jen ať jsem v pořádku. Poprvé za tu dobu, co za sebou práskl dveřmi, jsem měla pocit, že mu můžu zase trochu věřit a uvolnit se.

Když dorazil, pevně mě objal a starostlivě si mě prohlížel. S úlevou jsem se svalila na sedadlo spolujezdce a zapnula si pás. Celou cestu autem nadával a rozčiloval se. Bál se. A mně to dělalo zatraceně dobře. Jo, jsem rozmazlená holčička, která ale nikdy od rodičů nechtěla peníze, ale pozornost a lásku. Zatímco jel po dálnici jako o život a na hlasitej odposlech kontaktoval právníky s tím, co se mi stalo a že se musí okamžitě začít jednat, jsem se nechala ukolíbat vlnou jeho hlasu a pomalu se propadala do konejšivýho spánku.

Možná je to hraniční zkušenost, která se neměla stát. Ale spustila ve mně něco důležitýho. I když jsem se nechala zastrašit a zahnat do kouta, nakonec jsem nalezla svůj hlas. Zavolala o pomoc. Nezůstala sama. Dala tátovi druhou šanci. Postupně se ve mně všechno převracelo, skládalo a pootáčelo jiným, novým směrem. Já vím, ještě zdaleka není vyhráno. Vnitřní hlas mi ale šeptá: teď jsi konečně v bezpečí.

Dvojí princip

Je to on. Sedí na baru a oči má jen pro ni. Poleje mě horko. Vezme pramen jejích vlasů a dá jí ho za ucho. Samý úsměv. Před sebou má sklenku whiskey. Ona pije víno. Krátké šaty, dlouhé vlasy, vidím ji zezadu, ale dokážu si domyslet, že má krásný výstřih, jemný obličej, všechno, co já ne.

390292_2759435071906_1667671304_n

Poleje mě horko. Svět se ve vteřině zastaví. Zatmí se mi před očima. Ani nedýchám, celá ztuhnu. Zezadu do mě vrazí nějaký člověk. Prý ať jdu buď dovnitř, nebo ven. Stojím u vchodu klubu, bar a je dva mám přímo před sebou. V místnosti napravo se tančí, barevná světla ozařují uvolněné obličeje lidí vlnících se na elektro, barman zrovna obsluhuje nějakého zrzka a dívku s dredy až po zadek a já tam stojím jako zkamenělá. Náhle se rychle otočím na patě a vyběhnu kolem šatny a vyhazovače ven. Málem vrazím do partičky lidí vcházející dovnitř, připraveni se bavit, užít si dnešní noc.

Venku se dám do běhu, po pár metrech se zastavím, chytnu se za hlavu a z plných plic ze sebe sypu nadávky. Skupinka lidí shluklá kolem lavičky pod stromem se po mně otočí. Dopíjejí lahev tvrdého a pouští si z mobilu písničky. Z ruky do ruky jim putuje brko, jsou tak mladí, tak spokojení, tak bezstarostní, že mám chuť vrhnout se i na ně. Zuřím, pění ve mně krev, cítím, jak mi do obličeje stoupá horkost. Ne, takhle to nenechám, to tedy ne. Nadechnu se. Popojdu ještě pár kroků, v hlavě mi šrotuje. Co mám udělat? Co mám do háje udělat? Konsternovat ho. Ano. Stoupnout si k nim, poklepat tý děvce na rameno, chytnout jí za vlasy, praštit jí obličejem o barový pult.

Zeptám se skupinky na cigáro. Všichni ztichnou, týpek s kapucí na hlavě mi jedno podává a připaluje mi. Jen co popojdu pár kroků, slyším, jak si dvě holky něco šuškají. Je mi to jedno. Ať si myslí, co chtějí. Pomalu se zklidňuju a vymýšlím plán.

Jakmile se vracím úzkou táhlou chodbou zpět do klubu, jsem jiná. Chladnokrevně klidná. Vyhazovač po mně střelí pohledem a krátce pokyne, že můžu vejít dovnitř. Jsem jako gladiátor vstupující do arény. Vidím je tam, zrovna ji lehce políbil na krk, rukou ji hladí po stehně, něčemu se smějí. Všimnu si tenkého náramku na její paži, něco jí šeptá, flirtuje s ní, laškovně ji popichuje. Užívá si to a ona je v sedmém nebi. Nenávidím je.

Pamatuju, jak jsme se setkali poprvé, byla horká letní noc a já vyrazila na venkovní párty u řeky. Dost jsem toho vypila a pak jsem ho zahlédla, jak se pohupuje do rytmu, v jedné ruce pivo, v druhé cigaretu, trochu shrbený, nemotorný. Neoslovila jsem ho hned, pozorovala jsem ho zpovzdálí, každý jeho pohyb, gesta, mimiku. Věděla jsem, že bude můj. Všechno ostatní pro mě přestalo existovat, byl jen on a pro něj bych udělala všechno.

Vlastně se těším na jeho reakci, šok, který mu způsobím, až ho načapám při činu. Na to, jak se od ní hned odtáhne, začne zmatkovat, překotně vysvětlovat a já nad ním budu mít moc. Ten jeho prosebný pohled, snahu mi všechno vysvětlit, popřít, zamaskovat.

Nadechnu se a rázně vykročím přímo k nim. S bušícím srdcem mu poklepu na rameno. Otočí se na mě. Dál se usmívá od ucha k uchu. „Přejete si?“ zeptá se mě.

Strnu. Dívám se mu do očí. Znám ho dokonale, je můj. A on si mě prohlíží, jako by mě viděl poprvé v životě. Co to na mě hraje? Mlčím. Nechápu.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptá se mě a trochu nervózně střelí pohledem po své společnici. Ta vyprskne smíchy, vezme do ruky sklenku vína a vypije jí do dna. Pohrdavě na mě pohlédne, modré oči, husté obočí. Žertovně se ptá, jestli jsem si je prý s někým nespletla. Vysmívají se mi. Oba dva. Smějí se mi do očí. Nemůžu uvěřit.

Z obličeje mi vyprchá všechna barva, něco zamumlám, už nevím co, otočím se a mizím od nich. Slyším ještě, jak oba propuknou smíchy, pak se políbí, hlasitě, nemravně se líbají, nesnáším je oba, motá se mi hlava, klepou se mi ruce, dívám se do země, odcházím úzkou chodbou ven, stěny se přibližují k sobě, svírají mi plíce, nemůžu dýchat, slyším jen, jak mi v hlavě pulzuje krev, potím se a mám strach, velký strach. Dám se do běhu, utíkám, rychle vpřed, nic nevidím, neslyším, jen zdrhám, sama před sebou, před nimi, před svými představami, před zlostí, kterou cítím k dvěma neznámým lidem, před všemi city, které jsem chovala po celou dobu k němu.

Vzpomínám, jak jsem ho tenkrát viděla na nábřeží, jak se otočil a zasmál se na mě, ale teď mi začíná být jasné, že neviděl mě, ale někoho vedle, možná jí. Šla jsem pak za ním celou cestu domů, sledovala jeho kroky, ale on si mě nevšiml, ani jednou se mnou nepromluvil. Nemůžu se nadechnout, zakopávám o patník, padám na zem, rozbiju si hlavu o chodník, teče mi krev.

Celé to byl výplod mojí fantazie. Na malý okamžik prohlédnu, sedím na zemi, držím se za hlavu, někdo cizí se mě ptá, jestli jsem v pořádku a pomáhá mi na nohy. Nesouvisle odpovídám. Ztrácím se sama sobě, chci zmizet, nebýt. Jak mám poznat, co je pravda a co lež? Co si vymyslela moje popletená mysl a co je realita? Myšlenky mi chaoticky víří v hlavě. Cítím se bezmocná, nevím, čemu věřit. Jsem plná děsu, chci křičet, ale nemůžu.

Nevím, jak dlouho tam stojím, otřesená a zmatená. Čas neexistuje. Pak se nadechnu, zavřu oči, opřu se o pouliční lampu. Dýchám. Toužebně si přeju, aby se mi přestaly klepat ruce a všechno to byl sen. Napětí povoluje. Zklidňuje se mi tep. Všechno odplouvá. Otevřu oči, zvlněná noční ulice získává zase jasné obrysy. Opráším si bundu, přejedu si rukama po vlasech, narovnám se. Dám se pomalu do kroku. Všechno je v pořádku. Nic se nestalo. Není třeba panikařit. Hlavně klid. Já jsem pánem svého světa. Já a nikdo jiný!

Když míjím hospodu na rohu, dostanu pořádnou chuť se napít. Vejdu dovnitř, sednu si ke stolu v rohu, objednám si pivo. Jsem vyčerpaná a žíznivá, vypiju ho skoro na ex. Propíjím sklenici pohledem, stále v lehkém šoku, nicméně už přicházím k sobě. Dokonce se začínám lehce usmívat. Směju se sama sobě, své prudkosti. Rozesměju se nahlas z plných plic, lámu se smíchy, až se na mě lidi otáčejí. Náhle je mi skvěle, zaplavuje mě blaženost a silná euforie, cítím se jako královna.

Na druhém konci hospody sedí nějaký muž. Nejprve ho nepoznám, ale když zvedne hlavu a podívá se mým směrem, rozbuší se mi srdce. Kamarád z dětství! Jak je hezké někoho potkat. Mám neuvěřitelnou radost. Chci ho pozdravit. Jak se asi má? Tak dlouho jsme se neviděli. Vstanu, vezmu půllitr, jdu si k němu přisednout.

V očích se mu zračí překvapení. Zřejmě jsem se za tu dobu hodně změnila. Ale ani on není takový, jaký býval. Lidé se mění, že? Sednu si k němu a objednám si ještě jedno pivo. Otáčí hlavou, rozhlíží se, chce si odsednout. Prudce ho chytnu za ruku a strhnu ho zpátky na židli. „Budeme si povídat! O dětství. O tom jak jsme vyrůstali,“ procedím skrz zuby. Zamrká. Povolím sevření a mile se na něj usměju. Je mi fuk, co se mu honí hlavou. „Tohle jsem já a můj šílený život. A nikdo mi nemůže tvrdit, že žiju ve lži!“ zakřičím vítězoslavně na celou hospodu.

Silvestr a porno

Přemíra alkoholu, jídla, cukru, návštěv, bujarejch oslav (předevčírem jsem při jedný málem vypadla z okna našeho bytu, a ještě teď mě bolí za krkem, jak jsme se sestřenkou házely hlavou na System of Down, Offspringy a Gorillaz), to všechno jsou Vánoce, svátky klidu a míru, po kterejch budu minimálně dva tejdny střízlivět.

Četla jsem, že nedostatek světla v kombinaci s cukrovím a chlastem ohrožuje zdraví. Měli pravdu. Je mi blivno.  „Teto, ty jsi opilá jen trochu, viď?“ ujišťovala se tenkým hláskem malá Johanka, zatímco jsem rozbila skleničku, převrhla květináč, nasadila si na hlavu modrofialovou paruku a vtiskla jí na tvář pusu se slovy: „To víš, že jo, kočičko.“

DSC02666

Jsem mistryní popírání. Ještě v noci po večírku přiměju manžela, aby vyhodil všechny vypitý lahve. Budeme dělat, že se to nestalo, zapomeneme, kolik jich bylo, nic neproběhlo. Hlavně, ať není armáda prázdnejch flašek to první, co ráno uvidim. Možná, že když zahraju sama před sebou divadlo, že to zas tak divoký nebylo, nebudu mít kocovinu. Rychle zametu střepy pod koberec a dělám, jako že nic. Tůdle. Před následky svejch činů neuteču. Ráno se držim za hlavu a mžourám do denního světla. Nepoučitelná.

Nic není růžový a nikdo není perfektní. Já teda rozhodně ne. Občas to ale myslim i dobře. Volám Fandovýmu dědovi, kterej je nemocnej, abych se ho zeptala, jak mu je. Od jiný příbuzný, zřejmě od tchýně, ví, že pro něj máme něco k Vánocům. Ne nadarmo se říká, ať lidi nemluvěj v hádankách. Fantazie je mocná. „Jéé, já myslel, že to překvapení je, že čekáte dítě!“ vyhrkne rozčarovaně, když zjistí, že pro něj máme jen obyčejnej vánoční dárek. Hm. Sorry, dědo.

Všichni holt čekaj, že budeme lepší, plodnější, úspěšnější, bohatší, než jsme teď. A my nejsme. Smůla, co? Škodolibě se směju. Miluju, když můžu někoho zklamat. Pravidlem je, že čím vzdálenější příbuznej, tím větší bezostyšnost při strkání nosu do našeho intimního života. Naopak matky nic takovýho nedělaj, jen třeba dávaj Fandovi k Vánocům pyžamo se sobem s nápisem „Daddy deer,“ a podobně. Jo, podprahový rodinný signály jsou top.

Silvestr je jako laciný porno a já ho jednoduše nemám v lásce. Vždycky mám beznadějně blbou náladu. Cejtim se ztracená. Ať dělám cokoliv, dostaví se osudovej pocit marnosti. Vyplouvaj na mě stíny, zvrácený myšlenky a úzkost. Přelom roku je pro mě strašidelnej jako klauni a opice v kleci.

Děsej mě petardy, blikající světla, všechno je nasáklý perverznim smradem. Je to, jako bych se uprostřed zimy vydala v minisukni do zaplivanýno poloprázdnýho nonstopu na předměstí, zpocenej pupkatej štamgast mi položil svou těžkou tlapu na stehno, objednal mi panáka božkova a řekl mi: „Jen se napij, holčičko.“

20191224_153315

Když nevim, co dělat, nedělám nic. Sedim a čekám. U blbejch nálad funguje jedno takový pravidlo. Když se jim nebráníme a dáme jim čas, vždycky se z nich nakonec nějakym zázrakem vyklubou docela fajn chvíle. I po šílenym Silvestru nastane zase klidný ráno. Po kocovině střízlivost. A po mrzutosti lehkej pocit na duši, uvolnění, úsměv.

Do příštího roku vám přeju spoustu inspirace. Často ji najdete i tam, kde byste ji nečekali. Třeba i v mrzutosti. Prožijte ty zatracený chvíle naplno. Malujte, pište, tančete, zpívejte nahý ve sprše, skákejte, křičte, rozbíjejte věci, oslovte cizího člověka na ulici. Smějte se, šílejte. Jen se proboha ničemu nebraňte. Buďte s tím, co přichází, ať je to jakýkoliv. Po svým. Opravdově. Prostě jenom buďte.