Jo, jsem zpovykaná holčička, která dostává od táty spousty peněz jako náhradu za to, že se kdysi rozešel s matkou, která mě taky zaplavuje drahejma botama, šatama, kabelkama a prachama, aby se zbavila černýho svědomí za to, že se mi v dětství moc nevěnovala. Randila s milencema, opíjela se šampaňskym, nechávala si upravovat poprsí, vyhlazovat vrásky a obarvovat vlasy ve snaze zakrejt to, že stárne, což se jí stejně nepodařilo a mě mezitím vychovávaly chůvy. A teď jsem tady, projekce snů o tom, čeho všeho jednou dosáhnu a jak budu úspěšná. Měla jsem všechno, špičkový vzdělání, kroužky, doučování, psychology, nejlepší hadry a mobily, cokoliv, na co jsem si vzpomněla. Projekt, kterej se nezdařil, spratek, co neví, co chce.
S Petrem už jsem se nenamáhala ani slovně rozejít, prostě jsem z jeho loftovýho bytu v centru města jednoho rána odešla, zatímco ještě spal. Po cestě ze schodů jsem si blokla jeho číslo a dělala jako že nic. Protože ono vážně skoro nic nebylo. Jen pár společnejch večerů, pár čár koksu vyšňupanejch z pozlacenýho podnosu u něj na bytě, pár večírků u mě několik milostnejch pokusů o něco, co by se snad dalo nazývat láska, kdyby to bylo tak o sto procent lepší. Jenže nebylo. Smůla.
Loučení mě nebaví, stejně tak vysvětlování toho, proč to zřejmě nepoklape, natož pak nějaký poplácávání po rameni s tím, že budeme přece kamarádi, tak nebuď smutnej. Ne nebudeme, sorry.
Jo, jsem zlá, sadistická svině, která si hraje s druhejma. Táhne mi na třicet a nevim, co se životem, jednoduše všechno mám a zároveň nemám do čeho píchnout. Studovala jsem dálkově na soukromý škole psychologii, ale nebavilo mě to. Odjela jsem na jazykovej pobyt do Anglie, ale nudila jsem se tam. Pracovala jsem v jedný PR agentuře, docela fajn kolektiv, i peníze, ale nenaplňovalo mě to. Randila jsem asi s desítkama zazobanejch kluků, ale stačilo je získat, svést, vyspat se s nima a už mě nevzrušovali.
Takže tady stojim, čekám na tramvaj, právě jsem opustila dalšího adepta na dlouhodobej vztah, choulim se do kabátu, v puse pachuť včerejší divoký noci, rozmazaný oči, těšim se domů, až se trochu vyspim, jestli to vůbec půjde po tom, co jsme do sebe všechno naprali a pak se budu dál bezvýznamně potloukat životem.
A v tom okamžiku se všechno změní. Někdy stačí jedna vteřina, jedna osudová chvíle, po který už nikdy nebude nic jako dřív. Ne, neodjedu do Indie, abych v ašrámu začala cvičit jógu, dosáhla osvícení a poznala konečně hloubku života. Nestanu se spasitelkou, která zachrání tucet africkejch dětí a pár bezdomovců k tomu. Ani se náhle nezamiluju do toho pravýho, kterej mi změní život. Něčí ruce mě strčej pod tramvaj.
Jestli si myslíte, že tahle nehoda způsobí, že ochrnu, budu na vozíku a náhle si opravdu uvědomim vzácnost zdraví, pletete se. Možná by sice bylo na čase, aby mi došlo, že to co mám, není samozřejmost, trochu se uskromnila a přestala si furt stěžovat. Jenže tak jednoduchý to není. Mám rozbitou hlavu, pár modřin a hlavně jsem totálně nasraná.
Slyšim rozrušený hlasy, lidi se kolem mě semknou, někdo mi chce pomoct se zvednout a někdo jinej říká, ať se mnou nikdo nehejbe, musíme zavolat sanitku, ale já je neposlouchám, už se drápu na nohy, nadávám a chci vyrazit za tim, kdo do mě vrazil. „Co to bylo za debila?!“ vykřiknu rozrušeně, jakmile se mi podaří se nadechnout. Tramvaj naštěstí právě dobrzďovala do zastávky a nejela rychle, ale i tak mi teče po čele čůrek krve a jsem celá potlučená.
Něčí ruce mě držej při zemi. „Můžete mít otřes mozku,“ říká mi nějakej chlapík. „Radši vydržte sedět, než přijede sanitka,“ radí mi.
„Na to seru! Viděli jste, kdo to byl? Volejte policii. Vždyť mě mohl zabít!“ řvu jako pomatená. Lidi se rozhlížej, nejistě po sobě koukaj a nikdo nic k věci neřiká, jen samý rady o tom, co mám dělat a co nedělat, což mě naprosto vytáčí.
Kypí ve mně zlost a bolest, ale taky o dost nepříjemnější pocit, kterej už jsem dlouho necejtila. Slizce se mi omotává kolem krku jako prsty vraha, tiskne mě a dusí. Strach.
Jako malá jsem se bála, že nás opustí táta. Věděla jsem moc dobře, že to mezi rodičema neklape. Samý hádky, táta prchal pryč a máma doma zapíjela samotu a vztek. I když se otec choval jak zmetek, toužebně jsem si přála, aby s náma zůstal a měl nás rád. Říká se, že děti nerozuměj tomu, když se jejich rodiče rozváděj, ale to je kec. Mohlo mi bejt pět let a chápala jsem to všechno až moc dobře. Když se definitivně sbalil a odešel, uzavřela se světem dohodu. Už nikdy nikomu nedovolim, aby mi tak ublížil.
Dařilo se mi to plnit. Všechny kluky jsem opustila dřív, než by oni snad mohli opustit mě. Ubližovala jsem jako první, s předstihem. Nikoho jsem nedokázala milovat, odevzdat se mu a důvěřovat. Nebyla jsem schopná fungujícího vztahu. Stále se bojim kudly vražený do zad. Hluboko v sobě si nesu strach z bolesti, opuštění a bezmoci. A najednou je tu zákeřná postava stojící za mnou. Někdo, kdo do mě, když to absolutně nečekám a nemůžu se bránit, prudce strčí.
Přiřítěj se blikající modrý světla, sanitka a sexy záchranáři. Přistihnu se, že si je vteřinu prohlížim jako objekt touhy a přemejšlim, jaký by to bylo rozdat si to s nima rovnou v sanitce. To je jen důkaz toho, že se mi nic tak vážnýho nestalo. A nebo toho, že jsem nemravná za každý situace. Hlouček lidí kolem mě se náhle rozprchne. Vidí, že jsem v péči záchranářů, jejich úloha splněna, představení skončilo.
Saniťáci mi pomáhaj dovnitř jejich vozu. Pořád opakuju, že do mě někdo vrazil, že musíme zavolat policii. Čistej mi čelo a měřej tep. A taky kontrolujou zornice. Mluvim překotně, srdce mi buší, potim se.
„Slečno, tak povídejte, čim jste se nám to posilnila,“ ptá se jeden z nich rozverně.
„Jak posilnila?!“ vyštěknu. Co je jim po tom, že jsem si ještě před odchodem od Petra dala menší čáru a kopla do sebe panáka? Ať mě nechaj bejt a radši řešej, co se tu kolem potuluje za magora, kterej strká lidi pod kola.
„Vy fakt chcete řešit moje posilnění a ne to, kdo do mě strčil?!“ pokračuju naštvaně a hned je mi jasný, že jsem to přehnala. Oni přece za nic nemůžou a jsou to sympaťáci. Tenhle můj agresivní styl ničemu nepomůže. Dochází mi, že ve mně viděj sjetou zlatokopku, která se po propařený noci vyřítila ven na ulici, přerazila se a spadla pod tramvaj.
Suše odvětí, že mě teď vezmou do nemocnice na rentgen a prej, ať pak hodně piju. Vodu. Jsem jim u prdele, za chvíli mě vysaděj ven a tim to pro ně skončí, což mě najednou v tom mym amoku a šoku z celý situace štve ještě víc. Chci, aby se mi do háje věnovali. Aby mi věnovali tu svoji pitomou pozornost! Jsou přece záchranáři ne? Měli by mi pomoct. Něco na ně vykřiknu a pak se přistihnu, že brečim, tečou mi slzy, bulim jak děcko, nechci bejt tak pitomá, ale bohužel jsem. To všechno ten chlast a koks, jsem po něm někdy fakt nevypočitatelná. Je mi jasný, že mi v tomhle stavu vážně nikdo neuvěří, že jsem nespadla sama. Už vidim, jak budou policajti s vervou řešit problémy namyšlený slečinky v krásnejch hadrech, pro kterou je největší problémem to, že ji po prošňupaný noci bolí ten její malej roztomilej frňáček, chudinka malá.
Jenže to je přesně to, co mě štve. Všichni si snad odjakživa myslej, že mám šťastnej život. Mám bohatý rodiče, peníze, na instagramu stovky fotek z dovolenejch po celym světě. Vypadám ultra spokojená a bezstarostná. Můžu si dělat, co chci. Nikoho by ani nenapadlo, že i já dokážu bejt vážná a zachmuřená a cejtit bolest. Nikdo nic neví o prázdnotě, která mě děsí, když jsem sama. O úzkosti, která mě dusí, protože si nejsem ničim a nikym pořádně jistá. Ani sama sebou.
Záchranáři se mnou už nic nekonzultujou, jsem prej zmatená, odvezou mě do nemocnice a já už přestávám protestovat. Jsem unavená a všechno mi začíná bejt zase úspěšně u prdele.
V nemocnici čekám asi půl hodiny, než jdu na řadu. Doktor mě prohlídne, udělá mi rentgen a pak mě pustí s tím, ať si jdu domů odpočinout. Vyjdu ven, zapálim si cigáro a volám to celý Noře, kamarádce ze střední. Je patřičně v šoku a chce za mnou přijet.
„Ne, v pohodě, zajdu na policii a dám ti vědět, jak to dopadlo,“ říkám jí.
„Oukej, hned mi zavolej,“ ona na to. Rozloučíme se a já si vygooglim, kde je nejbližší policejní stanice. Zkontroluju obsah kabelky, jestli mám všechno. Vytáhnu peněženku. Doklady, dojde mi hned. Do prdele, nechala jsem u Petra občanku! Rýsovali jsme s ní ten pitomej koks. Prohledávám ještě jednou všechny kapsy, ale je jasný, že zůstala u Petra v obýváku na stole.
Nikdy nechoď na policii bez dokladů, poučka číslo jedna. Budu se k němu muset vrátit. Bože můj. Dobře, tak jo, vzhledem k tomu, že jsem mu o rozchodu ani neřekla, můžu dál hrát, že se mezi náma zatím nic nestalo. Prostě tam přijdu, povim mu, co se mi přihodilo, mohl by mě podpořit, zajít se mnou za bengama, nakonec to třeba nebude tak špatný mít v něm oporu a doprovod. Nasedám zpátky do tramvaje a s lehkou nervozitou mířim zpět k němu. Když se bude ptát, proč jsem ráno tak náhle zmizela, nějak to okecám, prostě jsem potřebovala jet domů a on ještě spal, nechtěla jsem ho budit.
Vystoupim na zastávce, kde jsem ještě před chvílí ležela rozplácnutá jak vorvaň. Stáhne se mi žaludek. Přijdu k jeho baráku a zazvonim. Nic. Zvonim znovu. Asi ještě spí. Držim prst na zvonku, dokud se neozve jeho hlas.
„Haló?“
„Čau Petře, to jsem já, pustíš mě nahoru?“ snažim se, abych zněla co nejvíc sebejistě.
„Ahoj,“ pronese a udělá dlouhou pauzu. „Oukej. Pojď,“ dodá pak. Něco tuší, sakra. Vycejtil to.
Cejtim se jako školačka, která jde pozdě na hodinu. Stoupám tmavym činžákem nahoru do třetího patra. Zazvonim. Otevře mi rozcuchaná mžourající postava.
„Co se ti proboha stalo?“ zeptá se unaveně. Zarazí mě, že to zní, jako kdyby se ptal jen ze slušnosti a ne z opravdovýho zájmu. Poodstoupí od dveří a pustí mě dál. Chvíli váhám, jestli mu dát pusu. Nakonec ho letmo políbím na rty, polibek neopětuje, vyzařuje z něj odstup a chlad.
„Nějakej idiot do mě na zastávce vrazil a já spadla pod tramvaj,“ vysvětluju a hned přejdu do obýváku k oknu, kde tuším, že bude ležet moje občanka. Opravdu tam je, olíznu ji, hořká pachuť zbytků koksu na jazyku. Strčim si ji do kabelky. Sednu si na chvíli na křeslo k oknu a otočím se k Petrovi.
Stojí nehnutě ve dveřích obýváku. Pokusím se na něj usmát. Úsměv neopětuje. „Co je?“ zeptám se. Snažím se chovat přirozeně, ale cejtim, že mezi námi vyrostla zeď.
Pomalu přejde ke mně a sedne si do křesla naproti. Dívá se mi do očí, nic neříká a já najednou ucejtim v žaludku zvláštní pocit. Strach a impulz v mojí hlavě, kterej mi říká: Uteč!
„Jsi nějakej nasranej,“ podotknu. Dál mlčí a propichuje mě pohledem.
„Dobře, fajn, jak chceš,“ nadechnu se. Zřejmě nemá cenu hrát tu nějaký divadlo. „Asi jsi vytušil, že to mezi náma nebude fungovat. Je mi to líto, promiň,“ řeknu.
Dál mlčí a pak pomalu pronese: „Jo, to jsem vytušil.“
„Omlouvám se,“ dodám ještě a už se zvedám k odchodu. Nemá cenu tu bejt dýl, než je vyloženě nutný. Nemusí se na mě aspoň tvářit takhle nasupeně, proboha. To pro to nemá pochopení? Vždyť mezi náma skoro nic nebylo.
„Seď,“ přikáže mi náhle. Přejede mi mráz po zádech. Co to s nim sakra je?
„Hele, jestli dovolíš, ráda bych šla na policii. Tebe zřejmě neudivuje, že mám moncla a rozbitou hlavu, ale mě to dost sere a chci to řešit,“ prudce vstanu a vydám se ke dveřím.
Vystřelí na nohy jako šíp a chytne mě za zápěstí.
„Co to děláš, ty magore?!“ vyjeknu. Je blízko u mě, táhne mu z pusy a drtí mi ruku. „Pusť mě!“ zaječim.
„Ty si myslíš, že si můžeš dělat, co chceš?!“ cedí skrz zuby. „Že si se mnou prostě užiješ a pak mě pošleš bez vysvětlení do háje? To ti přijde normální?“
„Co blbneš, proboha?“ nechápu, kde se to v něm bere. Pevně mě drží a pak se mnou praští o pohovku. Ty ruce. Jeho ruce. To on mě strčil.
„Petře, ty ses úplně zbláznil, co to do tebe do prdele vjelo?“ ječím na něj a drápu se na nohy. Je rychlejší, zalehne mě a chytne mě za ruce. Tyčí se nade mnou jako věž, obličej zkřivenej zlomyslnou radostí.
„Ne, holčičko, se mnou vyjebávat nebudeš,“ skřípe zubama a chladnokrevně se usmívá. V mžiku mě chytí za krk. V panice kopu a zmítám se. Nemám absolutně šanci. Z úst mi vychází skřek a sípání, zatímco on mě s ledovým klidem škrtí.
Pocit neuvěření. Po celou dobu mám pocit, že to, co se děje, není pravda, že je to nějaká pitomá hra. To není on, něčeho takovýho není schopen. Čekám, kdy ze mě stáhne pracky, rozesměje se a řekne, že to je celý jenom divadlo. Připadá mi to tak absurdní a jsem v takovym šoku a vystrašená, že se opravdu nezmůžu vůbec na nic, než na popírání celý situace.
A pak jeho stisk vážně povolí. Odtáhne ruce, sesune se ze mě. Odejde pryč z místnosti. Posadím se, držím se za krk, zhluboka se snažím nadechnout, celá se klepu a nemůžu se hnout. Vrátí se zpátky se sklenicí vody. Podává mi ji. Když si ji nevezmu, s povzdechem ji položí na zem přede mě. Přejde do křesla k oknu a zapálí si cigaretu.
„Došlo mi to hned, co jsi ráno beze slova odešla. Jo, vyběhnul jsem za tebou. Chtěl jsem tě zastavit,“ pronese tiše.
„Zastavit?!“ chrchlám zděšeně.
„Jo, chtěl jsem tě zastavit, ale tys byla rychlejší, vrazil jsem do tebe omylem, spadla jsi,“ dodává klidně.
Nezmůžu se ani na slovo.
Přiblíží se ke mně, chce mě obejmout. Odstrčím ho. „Proboha, co to meleš?!“
Neodpovídá, jen se na mě soucitně dívá. Všechno vnímám odněkud z dálky, jsem jako v mlze.
„Chci, abys zůstala,“ dodá a položí mi ruce na ramena. Pevně mi je stiskne, až to zabolí.
Nedokážu nic říct, natož mu odporovat. Jsem podělaná strachy.
Úplně obrátí. Zabalí mě do deky, pohladí mě po vlasech. Usmívá se na mě. Je mi z toho na blití. Bojím se ho jakkoliv vyprovokovat, jsem naprosto ochromená, nedaří se mi dát dohromady souvislou větu. Sedím tam, klepu se strachy. Nastane noc a já nezamhouřím oka. Ráno se sbalí a odjede do práce. Vypadnu z jeho bytu co nejrychleji, jak to jde a jedu okamžitě domů. Paranoidně se otáčím, jestli není za mnou.
Neustále mi zvoní telefon. Nora. Nemůžu jí to vzít. Co jí mám jako říct? Cejtim se tak poníženě. Hrozně se stydim. Chci na to zapomenout, vymazat to z hlavy.
Doma v koupelně se na sebe podívám do zrcadla. Po tváři se mi začnou kutálet slzy. Rychle je setřu, svlíknu se, vlezu si do sprchovýho koutu a pustim na sebe horkou vodu. Chci ze sebe smejt všechno, co se stalo. Všechen ten hnus. Sprchuju se asi hodinu. Osušim se a oblíknu, přejdu do kuchyně, vytáhnu z lednice láhev bílýho a naklopim do sebe několik dlouhejch loků.
Sednu si na gauč a jsem naprosto utlumená. Cejtim se jak vykotlanej pařez, prázdná, dutá. Najednou někdo zazvoní. Nadskočim hrůzou. Přišel mě zkontrolovat. Blokla jsem si přece jeho číslo, mohl mi tisíckrát volat a já mu neodpovídám, je jasný, že je nasranej. Bože můj. Co mám dělat? Budu předstírat, že tu nejsem. Sevřu pevně lahev, jedinou zbraň. Bušení na dveře.
„Haló, jsi tam?“ ozve se dívčí hlas. Nora! Vyskočim a přejdu ke dveřím. Opatrně vykouknu ven.
„Proboha,“ neskrývá úlek.
„Čau Noro,“ odvětím.
„Ahoj, můžu dál?“ zeptá se nejistě.
„Jo, pojď,“ otevřu jí dveře.
„Volala jsem ti asi milionkrát, měla jsem o tebe vážně strach. Co se stalo?“ ptá se.
„Hele nic, promiň, byla jsem unavená, přišla jsem domů a usnula jsem,“ zalžu a podávám jí lahev vína: „Chceš?“
Bezmyšlenkovitě ji ode mě vezme a položí ji na stůl. Prohlíží si mě zkoumavým pohledem.
„Bylas na tý policii?“
„Ne, hele nakonec ne,“ řeknu rozmrzele. „Nemám na to náladu. Stejně na nic nepřijdou,“ dodám úsečně. Vůbec nemám chuť se s ní o tom bavit. Selhala jsem. Sesunula jsem se ze svý pozice, ve který jsem měla vždycky navrch, do role ubohý oběti, a to mě děsí. Nora mlčí, neví, co říct. Já na ni nezúčastněně mžourám a mám chuť jí poprosit, ať odejde.
„Včera jsi působila odhodlaně, že to budeš řešit. Co se stalo?“ vyptává se.
„Odhodlanost mě přešla,“ pokusím se o úsměv. „Co ty, jak se máš?“ snažím se převést řeč jinam.
Zvonek u dveří. Celá se napnu, Nora zpozorní. Nehýbu se.
„Mám jít otevřít?“ zeptá se.
„Ne, ne, už tam jdu,“ rychle vstanu. Kukátkem se podívám, kdo tam je. Petr. Na okamžik zaváhám. A pak mu pomalu otevřu. V první chvíli vidím, jak se mu v očích zrcadlí vztek. Otevřu dveře dokořán, aby v pokoji zahlídnul Noru. Jeho výraz se rázem promění.
„Ahoj, zlato,“ řekne a políbí mě do vlasů. Jsem celá jak z kamene. „Ahoj!“ houkne na Noru a ta mu opětuje pozdrav.
„Přišel jsem se jenom podívat, jak ti je. Doufám, že ti bude brzo líp,“ řekne dostatečně nahlas, aby to Nora slyšela.
„Díky,“ syknu. Stojí dál ve dveřích a ve mně se hromadí nenávist. Nora se zvedne a přejde do chodby. „Mám jít?“ zeptá se. „Nechci vás rušit.“
„Ne!“ vykřiknu zprudka, až mě to samotnou překvapí. „Ne, ještě to musíme všechno probrat,“ dodám mírněji. Zahlídnu, jak Petr svraští čelo. Nora po nás těká očima. Petr kývne. „Uvidíme se později,“ řekne nakonec. Zavřu za ním beze slova dveře a zamknu na všechny západy. Přejdu do kuchyně, opřu se o linku a zhluboka se nadechnu.
„To byl ten Petr, o kterym jsi mi říkala?“ zeptá se zvědavě Nora.
Neodpovídám. V hlavě mi šrotuje. Začínám mít vztek. Ohromnej vztek. Jak mi mohl něco takovýho udělat? Jak mě mohl dostat do takový situace? Jak mohl způsobit, že mlčim? Že to neřešim? Chce se mi křičet, ale nemůžu. Nevnímám, co Nora říká. Na co se ptá. V hlavě mi pulzuje tep, zatínám pěsti. Přerývavě dýchám. Zvítězil na plný čáře. Jsem na jeho straně. Chránim ho. Chránim násilníka! Jak se tohle mohlo do prdele stát?
Náhle vidím samu sebe, jak stojim jako malá v kuchyni a pozoruju, jak za sebou táta zavírá dveře. Ochromuje mě bezmoc. Nejhorší pocit na světě, se kterym si neumim poradit. Beznaděj je jako bejt na dně studny a vidět, jak někdo nahoře zavírá poklop. Poslední paprsky světla se ztrácejí. Zůstane jenom tma a vlhký kluzký stěny. Pozoruju, jak nám otec mizí ze života a máma hledí nepřítomně před sebe. Jsem slabá, malá a nikdo mě neposlouchá. A teď tu stojim v kuchyni, o mnoho let později a cejtim se podobně mizerně jako tenkrát. Nechápu, že jsem tehdy nekřičela. Že neřvu teď. Pětiletá holka a já, stojíme tu obě a dusíme v sobě vztek, máme strach, cejtíme bolest a mlčíme. Ničíme se, necháváme se ničit.
V tu ránu mi dojde, že nejde jenom o Petra a jeho ruce. Všechen nevyřčenej vztek jsem od mala obracela do sebe. Trápila se. V ničem nenacházela radost. Nedokázala jsem bejt spokojená. Studium psychologie, výjezdy do zahraničí, všechny ty moje zoufalý pokusy o nalezení práce snů. Nic mě nedokázalo udělat šťastnou. Protože jsem prostě a jednoduše rezignovala. Vnitřně jsem odporovala světu, ve kterym mě nikdo neposlouchá, nikdo mi nedal najevo, že na mně a mym hlasu záleží. A nakonec se ještě nechám týrat a budu zticha?!
Projede mnou vlna zhnusení a odporu. Konečně začínám přicházet k sobě. Teď se můžu bránit. Můžu zařvat mnohem silněji, než když mi bylo pět.
„Doprdele!“ bouchnu pěstí do kuchyňský linky a z očí mi vytrysknou slzy. „Kurva!“ řvu a nadávám. Nora stojí opodál, celá ztuhlá. Chodím po kuchyni, držím se za hlavu, padaj ze mě nadávky a překotně opakuju, že musíme okamžitě něco udělat. Jít na policii. Promluvit. Rychle, okamžitě. „Noro, pojď se mnou,“ řeknu naléhavě. Pětiletá holka zakřičela, třicetiletá se konečně začala bránit.
Nora mě doprovodila na stanici. Místo úlevy mě čekalo kolečko vysvětlování. Policajti nechápali, proč jsem se neozvala hned. Proč jsem se vracela do bytu k Petrovi a proč jsem po jeho útoku zůstala do rána. Chtěli důkazy. Sepsali protokol, ale mně bylo jasný, že můj případ rozhodně není na prvním místě a že se jím budou zabývat až bůhví za jak dlouho. Byla jsem z toho rozlícená a zklamaná. Ten den jsem přespala u Nory. To, že Petr nebude za svoji hrubost a násilí okamžitě potrestanej, mě naplňovalo neuvěřitelnym hněvem. Nedokázala jsem pochopit, že mu to prostě prochází.
Bylo mi smutno a chvílema jsem pochybovala o tom, že se něco změní. A tak jsem druhej den, zatímco Nora odešla do práce za neustálýho ujišťování, že zvládnu být sama, vytočila nakonec číslo člověka, kterýmu jsem se do tý doby snad nikdy otevřeně nesvěřila a neřekla mu o pomoc. Táta.
Nevkládala jsem do toho mnoho nadějí. Už jen proto, že jsem o něm od mala neměla příliš valný mínění. Životně mě zklamal, proč by teď měl zafungovat? V jeho hlase ale znělo upřímný zděšení. Prý pro mě okamžitě jede a odveze mě k sobě. Kontaktuje právníky. Došlápne na policii. Zajistí pro mě všechno, jen ať jsem v pořádku. Poprvé za tu dobu, co za sebou práskl dveřmi, jsem měla pocit, že mu můžu zase trochu věřit a uvolnit se.
Když dorazil, pevně mě objal a starostlivě si mě prohlížel. S úlevou jsem se svalila na sedadlo spolujezdce a zapnula si pás. Celou cestu autem nadával a rozčiloval se. Bál se. A mně to dělalo zatraceně dobře. Jo, jsem rozmazlená holčička, která ale nikdy od rodičů nechtěla peníze, ale pozornost a lásku. Zatímco jel po dálnici jako o život a na hlasitej odposlech kontaktoval právníky s tím, co se mi stalo a že se musí okamžitě začít jednat, jsem se nechala ukolíbat vlnou jeho hlasu a pomalu se propadala do konejšivýho spánku.
Možná je to hraniční zkušenost, která se neměla stát. Ale spustila ve mně něco důležitýho. I když jsem se nechala zastrašit a zahnat do kouta, nakonec jsem nalezla svůj hlas. Zavolala o pomoc. Nezůstala sama. Dala tátovi druhou šanci. Postupně se ve mně všechno převracelo, skládalo a pootáčelo jiným, novým směrem. Já vím, ještě zdaleka není vyhráno. Vnitřní hlas mi ale šeptá: teď jsi konečně v bezpečí.
