Díky za každé vzteklé ráno

Nádech, výdech, klid a čistá hlava. Uvolnění. Mírnost. Přijetí. Úsměv. A pak vás něco naštve a vy v návalu vzteku začnete hlasitě nadávat, prásknete dveřmi, možná i něco rozbijete. Vaše vyrovnanost je ta tam.

Když tak přemýšlím nad vztekem jako nad jednou z veledůležitých emocí, vzpomenu si vždy na dobu, kdy jsem se dostávala z deprese. Depresi provází totální odevzdanost a nízké sebevědomí. Nevážíte si sami sebe, proto se nikdy neozvete, když se vám něco děje. Nechcete slavit svoje narozeniny. Máte dojem, že si nic nezasloužíte. O nic neusilujete, o nic se nesnažíte, jste úplně vyčerpaní. Nemoc zahalí váš mozek, takže postupem času nemůžete vyslovit delší slovo. Číst knihu. Zorientovat se v prostoru. Nemůžete poslouchat hudbu, protože vás každý zvuk bolí. Nemůžete se dívat, protože vás dráždí světlo. A tak ležíte v posteli s šátkem přes oči, cítíte se úplně zbyteční a napadá vás, že by bylo lepší nebýt.

V takovém stavu je vám jedno, co se bude dít. Litujete se. Kdyby vás někdo přejel kombajnem, ještě byste mu poděkovali. Moje terapeutka mě vedla k tomu, abych za sebe zase začala rozhodovat. Abych začala mít ráda vlastní já. Bojovala za sebe. Když jsem jí jednou vyprávěla, jak mě někdo naštval a já mu z ničeho nic práskla dveřmi před nosem, zatleskala mi. Udiveně jsem se na ní podívala. Já se totiž takové reakce lekla. Vyčítala jsem si to a pomalu se považovala za hysterickou. Ona ale říkala: „Výborně, konečně jste si taky trochu dupla! To je dobré znamení.“

Neříkám, že chci být ukřičená, za každou cenu se o všem hádat. Ale být pasivní, ani si neuvědomovat, že se k vám chová někdo ošklivě a nijak se nebránit, to je cesta do pekel. Ozvat se, postavit se sama za sebe a říct: „Hele, tohle se mi už nelíbí, tohle už nechci,“ znamená, že se máte rádi. To, že to občas přeženete, zbytečně vyvádíte, i když by to šlo vyřešit klidnější cestou, se stane. Vždy ale v takových situacích vidím touhu po tom bránit se nějakému příkoří, což je dobře! Nikdo není dokonalý a není třeba se kvůli tomu na sebe zlobit. Někdy je totiž mnohem lepší zakřičet. Něco rozbít. Udělat scénu. Vyplavit napětí a ulevit si. A dovolit si to taky tak trochu užít. Proč bychom nemohli vztek oslavovat jako jednu z emocí, která nám pomáhá poznat, co je pro nás dobré a co už ne? To, že vybuchneme, když něco není v pořádku, je známka toho, že jsme zdraví a záleží nám na tom, co se s námi děje. Nevyčítejme si to a dejme tomu průchod. Buďme rádi za každé vzteklé ráno.

P1340267

Stěhování

Blíží se stěhování z mého princeznovského pokojíčku do nového království. S každým takovým přesunem se pojí mnoho vzpomínek.

Před několika lety jsem bydlela na Žižkově s bývalým přítelem, odtamtud to byl nejtěžší odchod v životě. Nastěhovala jsem se tam pomalu, chtěli jsme spolu být víc a víc. Odstěhovala jsem se rychle, jak nejrychleji to šlo. Myslím, že druhý den po tom, co zemřel. Nejhorší bylo do toho bytu přijít a vidět, že byl ještě před pár dny na nákupu. V ledničce jídlo, v košíku čokoláda, sušenky. Když jsem tohle uviděla, začala jsem brečet a myslela jsem, že tam nevydržím ani minutu. Pak jsem se ale oklepala a začala řešit praktické věci. Sbalila jsem si oblečení, knížky, věci do školy. Přišli jeho kamarádi a já jim každému něco dala – jeho nejlepší kamarádce květinu, o kterou jsem věděla, že bych se sama nedokázala starat. Nechala bych jí asi uschnout, pořád by mi ho připomínala. Jeho kamarádovi knížky. Já si taky pár knih nechala. Myslela jsem si, že si je jednou přečtu, ale nikdy jsem to neudělala a troufám si říct, že už je ani nikdy neotevřu. Pak přišla jeho máma a hledala košili. Našla ji zmuchlanou na dně koše na oblečení a vynadala mi, že není vyžehlená. Chudák, musel na kremaci pomuchlanej.

Teď je stěhování radostnější. Nikdo neumřel, hurá! Teď se teprve bude žít! Vyhazuju tisíc věcí. Sešity ze školy, papíry, bloky. Oblečení, co nenosím. Zbavuju se všechno nepotřebného i tíživých vzpomínek. Zase jedna etapa za mnou. Když jsem se nastěhovala, svazovaly mě strašlivé úzkosti a trpěla jsem velkým strachem ze samoty. Bylo to moc těžké a bála jsem se, že už se to nikdy nezmění. Neuměla jsem si tenkrát už ani představit, že mě ještě někdy čeká lehčí, jednodušší období. A přece nastalo. Jsem za to moc ráda. Žiju obyčejný, klidný život. Raduju se. Jsem vděčná za to, že jsme všichni zdraví a máme se dobře. Nic víc není třeba. Už se nemůžu dočkat, až tady za sebou zavřu dveře a vydám se vstříc dalšímu životnímu příběhu, který právě začíná.

P1330639

Holky&kluci

Když jsou holky spolu na chatě, jedí chleby s řepovou pomazánkou, obědvaj zapečenou zeleninu, hrajou si s capartem a choděj na procházky. Spát jdou po půlnoci potom, co si zahrály pexeso a vypily dvě lahve vína a ráno je budí dětský žvatlání. U snídaně zkontrolujou složení hummusu z Lidlu, ukliděj, zametou a vytřou, vydaj se na vlak a začnou se bavit o tom, jakou maj chuť na párek v rohlíku a hranolky.

Na fast foodový jídlo je berou kluci. Samy by tam nešly, ale kluci maj rádi hamburgery a hot dogy se slaninou a karamelizovanou cibulí. A holky vlastně taky. Dvakrát do měsíce mi matka řekne: „Muži a ženy nejsou stejný, díky bohu.“ Je to většinou odpověď na můj monolog o vztazích. Co kdo udělal a neudělal a jaký to kdo má, kdo se s kym pohádal, kdo se rozešel a zase sešel. Vztahy. Vděčný téma. A uklízecí návyky. Máma sice říká, jak ráda uklízí a jak je touha po čistotě výsadou především žen, ale když jí řeknu, že jsem měla několik spolubydlících a ty největší prasata byly vždycky holky, nemá moc co dodat.

Když jsou holky spolu na chatě, bavěj se o cvičení a ráno vyrazej ven, vrátěj se odpoledne a nejedí maso, protože na něj nemaj chuť. Když jsou na chatě s klukama, kluci prahnou po pořádný pečínce a jdou koupit flákotu a libujou si, jak jí naložej a sbíhaj se jim sliny. Holky si pak daj taky a rády. Holky pijou víno a kluci pivo, kluci choděj každou chvíli ven na cigáro a holky maj chuť na trávu a všichni se pak potkaj na chodbě napůl v bundách a pantoflích a jsou všichni opilý a rozněžnělý. Holky toho hodně namluvěj a vypijou a rády se fotěj a smějou a taky rozebíraj druhý. Povídaj si jedna přes druhou, ale rozuměj si, nic jim neunikne a musej vždycky všechno probrat. Klukům stačí, když jsou holky spokojený.

P1340055-001