Matka v zenu

Život se nám narozením syna přetočil vzhůru nohama, ve kterém panuje úplně jiný čas. Když malý přes den usne, nikdy nevím, jestli bude spát pět, deset, nebo dvacet minut. Poté, co ho úspěšně položím do postýlky a bez dechu vyjdu po špičkách z pokoje, v hlavě mi vyskočí několik věcí, které můžu udělat. Dojít si na záchod, najíst se, pustit pračku? Je jasné, že všechno nestihnu, co je priorita? Když se mi podaří zvládnout i dvě věci, raduju se. Někdy nestihnu ani jednu. A jindy se zase přihodí, že Fanoušek spí nečekaně déle, já stihnu obhospodařit základní potřeby a najednou nevím, co s neplánovaně vzniklým časem dělat.

Jsem neustále ve střehu, kdykoliv připravena přiskočit k postýlce a být tu pro něho. Když spí a spí, chodím se na něj nevěřícně dívat, jsem i lehce nervózní, netrvá to nějak dlouho? Je v pořádku? Dýchá? Uleví se mi, když se po nějaké době začne vrtět, protahovat a probouzet se. Hned ho vezmu do náruče se slovy: „Tak už jsi konečně vzhůru?“ A jsem šťastná, že se mu můžu věnovat.

Jsou chvíle, kdy jsem vyčerpaná a přeju si nic nedělat. Nemuset zas a znova přebalovat, běhat sem a tam, houpat, nosit, konejšit. S plným košem na prádlo často vyjednávám: „Ještě počkáš, že jo?“ Mít tak volné ruce a trochu času pro sebe…

Na druhou stranu si nedovedu bez malého představit ani jeden den. V noci se mi třeba zdá, jak sedím s kamarády v hospodě, piju pivo, bavím se a pak mi najednou dojde, že mám přece dítě. Budím se s naprostou hrůzou, že ho nebudu moct nakojit, protože jsem pila. Nebo mám sen, že jsem se vydala nakupovat a nestihla se vrátit včas domů, Fanoušek měl hlad a tak mu František dal sladký nápoj z Oreo sušenek a já se propadám do země, že jsem jako matka selhala, jak se to mohlo stát?! Teď nemůžu zmizet, odejít kamkoli na delší dobu. Jsem ve službě čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu bez nároku na dovolenou.

Kolikrát se ptám, jak to ty všechny mámy kdy zvládly? Těžko se vůbec popisuje, co vše starost o miminko obnáší. Kamarádky, které nemají děti, se mě ptají, co celý den dělám. Začnu vyjmenovávat, že krmím, přebaluju, hrajeme si, chodíme ven a tak stále dokola, ono to zní celkem pohodově, ale nevystihuje to realitu jako takovou. Dítě svým příchodem na svět převrátilo všechno naruby, odteď je a navždy bude na prvním místě a já sebe samu odsunula na sto padesátou kolej. Neexistuje, že se mi něco nechce, vstát ráno musím, ať jsem sebevíc unavená. A musím být na příjmu neustále.

Přemýšlím nad buddhisty, kteří chtějí v hluboké meditaci v tureckém sedu dosáhnout osvícení a říkám si, mějte děti a stane se to, po čem toužíte. Vaše ego ustoupí do pozadí. Žádné vysoce intelektuální snažení. Ale plínky, obědy, ukolébavky. Můj syn je takovým mým malým zenovým mistrem a prohlubuje můj život. Myslím, že to musí zažívat spousta matek. Naše domovy jsou soukromé chrámy, kde panuje pravidelný rytmus a řád. Večerní ukolébavka je jako modlitba, která se nese setmělou místností, dech malého se zklidňuje, víčka mu padají a já, i když jsem unavená, se nemůžu na jeho spící tvář vynadívat.

Vtipkovala jsem před mojí mámou, že tím mateřstvím úplně blbnu, zapomenu snad i normálně mluvit. A ona řekla: „Naopak. Teď děláš tu nejnáročnější a nejdůležitější práci, která tě promění na celý život.“ Nevím, jaké to je dosáhnout osvícení, ale vím, jaké je to být máma. A nic jiného pro mě nemá větší cenu.