Nikoho nelituju

Lidí zásadně nelituju. Lítost ještě nikdy nikomu nepomohla. Lidé jsou silnější, než si sami myslí.

20190522_201833

Člověk se v životě musí vyrovnat s nejednou životní ránou. Ať je to úmrtí blízkého, trauma, rodinná tragédie, vážná nemoc, nevěra, zrada. Všechna témata, která se stále opakují v literatuře a filmech. Láska, nenávist, žárlivost, smrt. Existenciální myšlenky. Krajní situace a meze. Snaha pochopit proč. Přijmout svůj úděl.

Život je nespravedlivý. Bouřit se proti tomu znamená jít proti zdi. Vždy tu bude někdo, komu osud dopřává a někdo, koho z neznámých důvodů uzurpuje. Nevíme, proč se někdo narodí do dobré rodiny a žije bezstarostný život a jiný do nuzných podmínek a potýká se s hladem a bídou.

„Proč já?“ ptají se lidé, když se jim stane něco hrozného. Dopadá na ně nespravedlnost, cítí zlost, že jsou vedle nich ti, kterým se snad nikdy nestalo nic zlého, jsou zdraví, spokojení, daří se jim. Srovnávat se s ostatními je cesta do pekel.

„Vždycky bude někdo lepší než ty. S tím už musíš počítat. Proto se snaž ještě víc,“ řekl mi jednou narovinu bratr, když jsem měla stres z toho, že neudělám důležitou zkoušku ve škole. Ta věta mi pořád zní v hlavě. Líbí se mi. Mnohem lepší než nějaké chlácholení. Mám ráda lidi, kteří jednají na přímo. Nebojí se pojmenovat věci pravým jménem. Nepotřebují pohádky, nebojí se pravdy, která je nefér, bolí, je krutá a těžká.

Na jednom semináři popisovala maminka postižené holčičky její noční běsy, jak je náročné se o ni starat, jak nemá na nic čas, proto ji potřebuje občas svěřit do péče ústavu, aby si odpočinula. Když viděla, co to v posluchačích vyvolává za emoce, zarazila se: „Nechci vzbuzovat lítost. Ani si stěžovat. Beru to tak, jak to je. Potřebuju najít nějaký vhodnější systém, řešení, abych měla víc času i pro sebe a mohla načerpat energii.“

Jsem empatická. Hodně věcí s ostatními prožívám, záleží mi na druhých, dokážu se vcítit a být s nimi, když mě potřebují. Nevrhám se ale k postiženým lidem, abych jim pomohla odnést šálek s čajem, když vidím, že ho nesou spokojeně v zakrnělých rukou, sice ho trochu rozlijí, ale jsou samostatní. Svéprávní. Schopní. Nemám nejmenší tendence shlížet k nim jako k bezmocným, i když mají jen jednu ruku. Počet končetin neudává míru naší bezmocnosti. Bezmoc je jen v hlavě.

V lidech vidím neuvěřitelnou sílu. Sílu, o které možná ani oni sami netuší, že ji mají. I ti od pohledu stydliví a ostýchaví jsou schopni velkých činů a pevných rozhodnutí. V krizi opravdu poznáme, co v nás je. Stále si nemůžu vynachválit potenciál dobré terapie. Nevyřeší problémy za nás. Nasměruje, kde hledat vnitřní pramen a stát se nezávislým a svobodným. Nebýt ničím otrokem. Ani vlastních sebelítostných myšlenek.

Obdivuji lidi, co spadnou, leží a pak se zvednou. Ti, kteří to měli těžké, srovnali se s tím, a nezahořkli. Lidi, kteří jsou ve výsledku vděční za to, že jim život hodně naložil, protože jim to mnohé dalo a posunulo je to.

Nikoho nelituju. Věřím v schopnosti a moc každého z nás. Matky nás porodily v bolestech, často umíráme v bolestech. Nikdo neřekl, že doba mezi narozením a smrtí bude bezbolestná. To, co pro nás život připravil, neovlivníme. Často to nedává vůbec smysl. Nemá to důvod. Nechápeme to. Co ale máme v rukou, je, jak se k tomu postavíme.

 

Trapas na konferenci v Lublani

lublan 3Před rokem v dubnu se mi naskytla příležitost jet na Arts Festival Summit do Lublaně. Byla jsem nadšená. Ředitelka mi zběžně předala informace, jak to na takových setkáních chodí. Nemusím se ničeho bát. Nikdo tam po mně nebude nic moc chtít. Stačí poslouchat, navazovat kontakty, nasávat atmosféru. Těšila jsem se.

Dva týdny před zahájením mi přišel e-mail od organizátora. Mohla bych za Českou republiku shrnout základní body toho, co jsme minulý rok podnikli? Polila mě hrůza. Mluvit před neznámým publikem, navíc v angličtině?

Ředitelka mi napsala: „Ničeho se neboj, to zvládneš, vypíchni to hlavní, nemusíš mít ani prezentaci. Minule jsme jen seděli u stolu a každý řekl dvě tři věty. Žádný stres.“ Uklidnila mě. Na papír jsem si sesumírovala pár bodů. Musí to stačit.

V den D jsem přiletěla do Lublaně a dopravila se na místo. Otevřela jsem dveře do konferenčního sálu. Mohlo tam být tak sedmdesát lidí z celého světa a já stoprocentně nejmladší. Všichni se znali a zdravili se mezi sebou jako staří známí. Do ruky se mi dostal program. Moje jméno bylo až úplně poslední. Nervózně jsem pokukovala kolem a modlila se, ať už to mám za sebou.

Začala hlavní část. Organizátoři vychvalovali projekt horem dolem, představovali, co nás v budoucnu čeká a nemine. Na řadu přišly příklady toho, co se v jednotlivých zemích událo. Na podium vystoupili dva Francouzi. Spustili špičkovou prezentaci. Střídali se o slovo. Sebevědomě popisovali proběhlé aktivity, strategie, cíle. A já tuhla. Tak to je konec. Nemám prezentaci. Nemám desetiminutový proslov. Nemám, do háje, co říct.

Po Francouzích následovali Němci. Pak Španělé. Pak Rakušané. Jeden profesionální výstup za druhým. A na konec Hana Pejřimovská z České republiky. Pamatuji si jen, jak se nadechuju, vstávám ze židle, beru mikrofon, vyjdu na pódium, stoupám si před sál plný lidí. Srdce mi buší o sto šest a rudnu.

Začala jsem dobře. Odříkávala naučené věty, vše plynulo, jak mělo. Jenže pak jsem se sekla. Výpadek. Ticho. Nemohla jsem si za boha vzpomenout, co následuje. V hlavě absolutní prázdno. Nejdelší pauza mého života. Oběma rukama jsem držela mikrofon. Udělala pár kroků. Posluchači se začali nervózně ošívat. Rozpačité pohledy jeden na druhého.

Tisíckrát jsem zopakovala předchozí slovo. Pár kroků doleva a pak zase zpátky. Byla jsem jako zaseknutý stroj, který ne a ne se nahodit. Co mám dělat? Nevěděla jsem to ani já, ani ostatní. Z trapnosti by se dala postavit loď.

Jako zázrakem se můj mozek konečně vzpamatoval. Vyhrkla jsem jednu dvě poslední věty. Celé to zakončila. Poděkovala. Předala mikrofon. Propíjená pohledem všech zúčastněných přešla úprkem na své místo a sesunula se na židli.

Pár slov na závěr, mírný potlesk a lidé se zvedali, dávali se do řeči, opouštěli sál. A já se propadala do země.

Zamířila jsem k občerstvení, číšníkovi sebrala z podnosu skleničku s vínem a s výdechem se opřela o stolek. Horší to být nemohlo. „Tak co, teď se můžu klidně opít, větší ostudu už si nepřiženu,“ říkala jsem si v duchu.

Někdo mi poklepal na rameno. Ředitel finské organizace. Usmíval se, vítal mě v klubu. S úlevou jsem úsměv opětovala.

Zahlédla jsem, jak se ke mně blíží organizátor konference. Pořádně jsem si lokla vína.

„It was perfect, Hana, thanks!“ řekl nadšeně.

Vytřeštila jsem oči.

Za pár minut přiběhla ředitelka.

„Promiň, nestihla jsem přijít včas, jaký to bylo? Gert říkal, že jsi byla perfektní, řekla jsi to prý stručně a jasně, ostatní se vykecávali půl hodiny,“ vybalila na mě uříceně.

Jedno velký COŽE v mojí hlavě. V těle mi dozníval adrenalin a zaplavila mě úleva. A tak další víno. Večeře o několika chodech. Gruzínec vytáhl tužku a papír a nakreslil můj portrét, Španěl s rozepnutými knoflíčky u krku mě toužebně zval do baru na náměstí, číšníci nám o půlnoci servírovali zmrzlinu, nad námi blyštivý lustr, tlumená hudba a já se bavila.

Na pokoj jsem zapadla v jednu ráno, sundala si podpatky a celé to ze mě spadlo. Měla jsem to za sebou, trapas vem čert, už si můžu jen užívat. Lublaň přede mnou rozkvetla jako leknín na jezeře.

P1340446.JPG

 

Nesuď podle rtěnky

DSC00502Stalo se vám někdy, že vás hodnotili podle vzhledu? Mně jo a zrovna ti, kteří usilují o boření předsudků ve společnosti.

Jsem kovaná neziskem. Podporovala jsem cizince v integraci, dobrovolničila v domově seniorů a v psychiatrické nemocnici, pracovala několik let v nadaci podporující umění, píšu pro Svět neziskovek. Angažovaní lidé mi imponují. Nesedí a nenadávají, jak je všechno špatně, ale zvednou se a jdou dělat něco proto, aby bylo líp. A daří se to. Je to skvělý pocit vzít odpovědnost do vlastních rukou a iniciovat změnu, než jen odevzdaně přihlížet.

Občansky aktivní jedinci mi připadají citliví, empatičtí, otevření, tolerantní k jinakostem a vyznávající jiné, hlubší hodnoty, než jen zisk a slávu. Nelze ale zobecňovat. Za ta léta vím, že nic není tak růžové, jak se zprvu může zdát.

Při hledání práce jsem se hlásila do jedné organizace podporující seniory. Do posledního kola jsme prošly dvě. Druhá kandidátka následně odstoupila, čímž logicky vyplývalo, že zůstávám já. Organizace ale znovu vyvěsila inzerát, hledala dál, až našla vhodnější osobu. Oficiální důvod pro mé nepřijetí: nedostatek zkušeností s cílovou skupinou.

U výběrového řízení byl i devadesáti pěti letý senior, který mě natolik zaujal, že jsem se s ním rozhodla udělat rozhovor o aktivním stáří. Znovu jsme se proto sešli. Nad kávou se mimoděk vrátil k tehdejšímu výběrku. „Víte co Vás tenkrát trochu znevýhodnilo?“ zeptal se mě. „Vždy jste přišla dokonale upravená a hezky namalovaná. A tak padla obava, abyste se víc nezabývala svým vzhledem než prací.“ Vyprskla jsem smíchy. Vážně tohle někoho napadlo? Měla jsem snad přijít ve vytahané mikině s mastnými vlasy? No, zřejmě ano.

Nezisk je skvělý a dokáže divy. Ale ani tady není mír a láska stoprocentní a někdy tu panují stereotypy jako kdekoliv jinde. Úsměvné jen je, že neziskovky tolik brojí proti nerovnosti a pak vás odsoudí za to, že přijdete v lodičkách.

Mně takový kompliment polichotil, děkuju velmi. Vážně to ale neznamená, že když to někomu sluší, tak řeší jen sám sebe a nemá nic v hlavě. A tak jim na dálku, zatímco si maluju rty, přeju, ať se jim daří bojovat proti předsudkům o něco líp. Posílám červenou pusu pro štěstí. Kdyby je to zajímalo: rtěnka značky Kiko, odstín 114.

Nevěstou bez kompromisů

Svatební weby nepročítám. Šaty jsem si vybrala první, které mi padly. Namaluju se sama, příjmení přijmu mužovo, vyfotí nás kamarád, na veselku dojdu z obřadu pěšky. Nepotřebuju vypustit holuby, mít svatební výbor, pořizovat video, ani vyrazit na třídenní rozlučku se svobodou. Spíš se ráda proběhnu bosa po náměstí, vypiju pivo na ex a dám si topinku s česnekem. Spontánnost a radost si stejně nekoupíte ani za milion.

DSC00301

Svatba je krásná věc. Jsem dojatá a těším se. Když jsme s Františkem začali plánovat, bylo to, jako by na nás svatební agentury otevřely tlamu a chystaly se nás sežrat. Měli jsme velkolepé představy o pronájmu statku a podobně. Obeslala jsem jich desítky. Nejen, že měly na rok dopředu plné termíny, ale z těch cen mi málem vypadly oči z důlků.

Svatební průmysl je hladové zvíře, které si rádo smlsne. Nabízí toho hodně a snaží se vás všemožně přesvědčit, že to při tak důležitém životním okamžiku musíte mít. Profesionálního fotografa, luxusní šaty, nejdražší prstýnky, ohromný dort, exkluzivní kapelu a podobně. Nejen, že uděláte útratu v restauraci, musíte ještě zaplatit za její pronájem a po desáté hodině připlatit tisíc korun za každou započatou hodinu veselky a podobně.

Nejdřív jsme na hodně věcí kývli, protože jsme si řekli, že to jde. Pak se to začalo střádat a už to nešlo. „Copak se máme kvůli svatbě zadlužit?“ chytala jsem se za hlavu. Rozhodli jsme se to celé změnit, překopat. A nakonec jsme se vrátili k úplně prvotní představě, která nás napadla hned na začátku. Opět se potvrdilo pravidlo, že co vám přijde na mysl jako první, je to pravé.

WhatsApp Image 2019-05-07 at 19.26.11

Svatba mých rodičů, květen 1989

Naši se brali na radnice na Žižkově. Máma neměla bílé šaty, po obřadu šli s nejbližší rodinou a kamarády na oběd a následně domů, kde si dali víno a chlebíčky. Svatbu fotil kamarád. Dodnes se rodiče smějí, že na všech fotkách vypadají srandovně.

Na jednu stranu si říkám, šlo by to udělat taky takhle. Zajít do Čechovky na matriku, pak někam na oběd a večer k nám. Taky bych si mohla koupit šaty, které pak unosím i do divadla, jak to některé nevěsty dělají, protože se jim nechce utrácet za půjčovné.

Vzhledem k tomu, jak to pojali tehdy rodiče, mě udivuje, jaké představy má o mojí svatbě máma. Určitě bílé šaty, krásně vyzdobené místo, nádherný dort a podobně. „Mami, vždyť vy jste se tenkrát brali na úřadě. Ani dlouhý bílý šaty jsi neměla,“ říkám jí. „No právě. A zpětně mě to mrzelo.“

Dojde mi to. Teď je moje chvíle. Nechci bílé šaty a hezkou svatbu proto, že mě o tom přesvědčuje máma. Chci to, protože teď je můj čas. Za třicet let, až se bude vdávat moje dcera (jestli nějakou budeme mít), už nic nedoženu. Teď jsem na řadě. Řetězec celé generace se zastaví, abych mohla projít dveřmi do nové etapy a založit novou rodinu.

To neznamená, že za svatbu musíme dát dvě stě padesát tisíc. Ráda se uskromním, něco klidně vypustím. V jednom ale neustoupím: budu nevěstou bez kompromisů. Svatební šaty. Divoké květiny. Rodina. Nejbližší přátelé. Slib věčné lásky s nejmilovanějším Františkem. Tancování. Smích a vyplazený jazyk. Uvolněně, autenticky, přirozeně. Žádné divadlo. Užít si to plnými doušky, aby mě v budoucnu nic nemrzelo. A pak slastně usnout v načechraných peřinách.

Vztahy? Hlavně neshnít

hnizdo_3

Naštvaná domácnost lepší než tichá domácnost.

Taky vás rozčilují páry, co prezentují svůj vztah jako dokonalé ztělesnění lásky a potlačují všechno, co se tomu vymyká? Tak to vás potěším já. To, čím se řídím, není nikterak romantické, a přesto myslím, že nabízí víc, než zamilované fotky z dovolené na instáči. Moje motto totiž zní: hlavně neshnít.

Jak říká psycholog Mynář, představa, že ve vztahu jednoho dne dosáhnete všeho, čeho jste chtěli a pak nastane dlouhotrvající klid a absence hádek, se podobá stojaté vodě, která začne smrdět a hnít. Vztahy mají svou dynamiku a musí plynout jako tekoucí voda. Občasné peřeje a vodopády jsou jako sůl.

V hádkách vidím příležitost ke změně. Není příjemné, když je jich nadmíru, ale krize vidím jako šanci k tomu mít se líp, posunout se, nesetrvávat v tom, co nefunguje. Když mě něco trápí, chci to řešit a mluvit o tom, spíš než to v sobě dusit.

WhatsApp Image 2019-05-07 at 10.12.30

„Unesu cokoliv, jsem přece chlap, ne?“

Někdy se ptám, jestli vedle sebe náhodou nechceme superhrdiny. Vážně je všechno, co po druhém vyžadujeme, tak zásadní? Copak ten druhý musí vždy dokonale ovládat roli přítele, důvěrníka, otce dětí, živitele rodiny a zároveň perfektního milence, baviče, pomocníka, starostlivého ochránce a já nevím, koho ještě? Co když v něčem selže? Vyhodí ho z práce? Neuspěje? Je taky jen člověk. Podle mě je důležité všímat si i maličkostí a vážit si jich. Nebrat je jako samozřejmost. Děkovat za ně.

Jednou mi kámoška řekla, že má na kluky vysoké nároky. Dychtivě jsem čekala, co z ní vypadne. Prvním kritériem bylo, aby lyžoval. Zůstala jsem zaraženě koukat. Opravdu si někdo vybírá partnera podle toho, jestli holduje zimním sportům nebo ne? Většina lidí, co znám, stráví na horách maximálně dva týdny v roce. Skutečně je 14 dní rozhodujících pro to, jestli vám to bude klapat?

Důležitější než společné koníčky je podle mě sdílená vize. To, co chceme od života a shodneme se na tom. Důvěra, že se na sebe můžeme spolehnout, věřit si, tolerovat se, vzájemně se podporovat, spolutvořit představy, za kterými jdeme. Romantika a zamilované činy jsou zpestřující, ale nejde na nich vystavět celá společná budoucnost.

DSC_0333

„Tak ty mě neuděláš šťastnou, panáčku?!“

Od vztahů mají podle mě někteří přehnaná očekávání. Myslí si, že je naplní po okraj, vytrhnou z problémů, vyřeší jejich nespokojenost. Vztah ale nedělá lidi šťastnými. Vlastní spokojenost má na starost každý sám. Když to chcete po druhém, vytváříte nesmyslný tlak vedoucí k závislosti, nevyrovnanosti a brzo ztroskotáte.

Myslím, že bychom měli víc mluvit i o dalších stránkách vztahu, než jen o šťastně zamilované fázi. Fotky ze společných zážitků jsou fajn stejně jako alba ze svateb. Najímají si manželé fotografa také, když se rozvádějí? Sdílejí to, co se naučili v poradně? I to jsou přece důležité životní milníky hodné zaznamenání a podělení se s přáteli. Neúspěchy k životu patří, nejen samé štěstí a úsměvy.

Pravá láska není jen pokojná projížďka na loďce v Benátkách. Podobá se víc otevřenému moři – někdy klidná, jindy rozbouřená, ale vždycky hluboká. Abychom po ní mohli plout, potřebujeme pořádnou loď, kterou jen tak něco nepřevrhne. Kam ani při velké bouřce nezateče. A kde žádný trám neztrouchniví. Ze srdce přeju šťastnou plavbu.

 

 

Svoboda

Fanda jde večer s košem a vrátí se v pět ráno bez koše. Neřeším, kde byl a co dělal, spíš mě rozčiluje, že nemám kam vyhodit kelímek od jogurtu.

Jsou věci, který mě nepřestanou udivovat. Třeba když mi kolegyně posílá z porodního sálu na messengeru pracovní dotazy. Nebo když musím v rámci výběrka absolvovat tříhodinový psychotesty a odpovídat na otázky typu: máte pocit, že vás někdo hypnoticky ovládá, ano či ne?

Některý lidi na mě působí jako jed. Na příklad šéf, kterej konečně podepisuje mou výpověď a pak mi řekne, že mu stejně budu MUSET pomoct vyúčtovat grant, protože to sami nedaj. Koukám na něj paralyzovaná, bolí mě břicho a cejtim, jak se vlna nesnášenlivosti přelejvá přes moje vnitřnosti jako lepkavá poleva. Já už nemusim nic.

Po takovym setkání jsem otrávená. „Co mi tak udělá dobře?“ přemýslím. Když naposledy odcházim z práce, zamířim do donuterie a dám si pistáciovej donut. Sedim jak tělo bez duše, vyčerpaná, unavená, jen se dívám před sebe a doplňuju cukr. Tři roky se uzavřou tím, že vyhodím štos papírů z šuplíků, předám klíče a řeknu kolegům čau.

Fanda jede večer za klukama, s tím že přijede posledním vlakem. V osm ráno stále není doma, zřejmě myslel poslední vlak za dva dny. Potřebuju si zacvičit, detoxikovat. Teď už budu mít od bejvalý práce klid. Ukončeno, sečteno, podtrženo, konec. Co mě tam vůbec drželo tak dlouho?

Je to jako když si kámoška pokaždý, když se vidíme, stěžuje na svýho kluka. „Proč se na něj už nevykašleš?“ ptám se tak často, až se z toho stala řečnická otázka, odpovědi se nikdy nedočkám. Co nás drží ve vztazích, který nám víc ubližujou, než dávaj, v práci, kde nás to štve, v partách lidí, s kterejma si nerozumíme? Proč se prostě nesebereme a nevypadneme? Proč věříme, že bude líp? Necháváme si mazat med kolem huby? Proč se bojíme změny?

Fanda je tak trochu jako Schrödingerova kočka, současně je i není ve vlaku na cestě domů. Nečekám, snídám, balím si věci na cvičení. Postupně se mi zase vrací síla a optimismus. Všechno špatný za mnou, zdárná budoucnosti přede mnou. Zamknu byt, seběhnu shody. Venku se nadechnu studenýho vzduchu. V žilách mi proudí odhodlání, těším se na to, co přijde. Konečně svoboda.

P1020136