Promiň, ale nejsi můj typ

Z práce mě pošlou na kurz osobního rozvoje. Prý aby věděli, koho mají v týmu a abych se o sobě něco nového dozvěděla. „Představte si, že byste byli nápoj. Jaký druh byste byli?“ ptá se nás černovlasá psycholožka. Korpulentní dáma vedle mě by byla šampaňským. „Občas se nevejdu do sklenice a přeteču,“ směje se. Začínám být skeptická, zda mi tento seminář opravdu něco objevného přinese.

Na začátku jsme ujištěni, že se nebudeme muset nikam zařazovat, ani vyplňovat žádné dotazníky. Po několika hodinách výkladu dostaneme přece jen do rukou tabulky a máme pátrat, zda víc zapadáme do kolonky FI nebo FE, zda jsme víc TI nebo NI. Nezapadám nikam. Anebo přesněji nechci zapadat.

Hanka 9

Blondýnka vedle mě si spokojeně našla svůj typ osobnosti a neustále se mě ptá, jestli už také vím, co jsem. Krčím rameny, pročítám stručné popisy a přemýšlím, jestli jsem spíš víc zaměřená na emoce ostatních nebo věci logicky analyzuju, zda se řídím podle smyslů nebo podle nesmyslů.

Čím víc zjišťuju, jak je to celé nastavené, tím víc je mi jasné, že tenhle způsob uvažování o světě, sobě i druhých není můj typ. S úsměvem začnu hledat něco bizarního, co se mi líbí. Nakonec naleznu výraz: „mimo realitu“ a vítězoslavně do políčka zabodnu prstem. „Ano, to jsem já!“ Blondýnka na mě pohlédne se soucitem v očích.

U stolku s občerstvením se mě paní, které nevadí před cizími lidmi rozebírat i nejintimnější věci, zeptá, jak mi určování osobnosti jde. „Jsem všechno a zároveň nic,“ pokrčím rameny. Když vidím, že jí odpověď neuspokojuje, dodám: „Fakt těžko říct. Možná je to tím, že mám kocovinu.“ Zasměje se. „Tak se zamysli nad tím, jaká jsi, když kocovinu nemáš,“ pobídne mě se zářivým úsměvem. „To se moc často nestává,“ odpovím suše. Znejistí, jestli to myslím vážně nebo je to vtip. Spokojeně se zakousnu do mrkve a nechám ji na pochybách.

O psycholožce se postupně dozvíme mnoho o její rodině, rozvodu s manželem, introvertní dceři a novém extrovertním příteli. Podle jejích slov ji pod rukama prošla už tisícovka lidí. O to víc je mi rozebíraných rodinných příslušníků líto. Kurz trvá od 9 do 6 večer a druhý den nás čeká další kolo. Když si představím, že bych měla strávit ještě jeden den přemýšlením nad tím, jaké písmeno se ke mně nejvíc hodí, obličej se mi zkroutí, jak kdybych přičichla k syrečkům. Nepotřebuju se nikam škatulkovat, hledat si svůj index a podle toho pak pročítat, jak bych se měla chovat. Jak chcete jedinečnost každého z nás napasovat do pár vět? A proč vůbec?

orez

Svůj typ si vytvářím sama. Je originální a jen můj, rozhodně se o něm nepíše v nějaké psychologické knize na straně padesát. Jestli chce někdo vědět, jak se mnou vycházet, bude muset mít tu trpělivost mě osobně poznat. Žádná tabulka mu to v mém případě bohužel neulehčí.

Druhý den na kurz už nepřijdu. Nikdy se nedozvím, jaká písmena mě vystihují, a jak si podle toho mám zorganizovat svůj život. Jaká škoda! Jedno jsem si z toho ale přece jen odnesla. Odmítnutí tohoto přístupu mě činí neskutečně spokojenou.

Mihotaje

Půllitry otočené hlavou dolů, mýdlová bublina, roj včel se přilepil na auto. Chci do přírody. Sednout si k oleandru a pozorovat čmeláky, jak se ztrácejí v květech. Nastavují chlupatá tělíčka slunci. Nebe potažené krémovými mraky. Snad nechytnu klíště.

V Praze na Václaváku na demonstraci. Protestujeme proti Babišovi. Povinnost. Dítě se houpe tátovi na ramenou. Dvě holky osídlily střechu telefonní budky. Zase potkávám rodiče. Máma si v práci nestihla vyrobit transparent. Chlapík vedle mě nemá boty a křičí fuuj.

Krmím Juliuse cvrčkama. Chytá je rychle. Přežvykuje. Hmyzovi se ještě hýbou nohy. Julius se přitáhne na větev. Změní se v barvu listí. Ohlídne se na mě. Do mýho terárka.

Sedíme v kanceláři bez vzduchu. Auta křižují náš život. Chtěla bych být pěnou přilepenou ke stéblu ovsa. Vyprahlou hlínou. Slimákem, kterého poutník sundavá po ránu ze sandálu. Chtěla bych být vším tím, co nemá zastání. Nevděčná práce. Zaleju usychající kytky. Macešky napadly mšice. Po stěně pokoje nám kvetou mihotaje.

20180604_203641