Odtáhnutí k sobě

Odtáhli nám auto. Fanda odjíždí pryč, nestíhá pro něj zajet, dává mi do ruky klíčky. Nejdřív se mi nechce, ale nechávat ho tam další tři dny se taky nevyplácí. Doma na chvíli usnu, jsem unavená, neudržím víčka nahoře. Když se vzbudím, je už večer a klidnější provoz, rozhodnu se ho jít vyzvednout.

P1070989

Je příjemně, obloha zbarvená do oranžova od zapadajícího slunce. Vezmu to pěšky přes Stromovku, vidím pokuřující hloučky u AVU, z dálky doléhá hudba, líbající se pár na lavičce, turisté nahlížející do mapy. Představuju si, jak jsme taky na cestách, třeba v Portugalsku, procházíme se uličkami, vnímáme naplno vůně, chutě, barvy, všechno je tak intenzivní, mysl nám neodlítá nikam jinam, jsme tady a teď. Hogenová napsala, že lidé cestují proto, aby se setkali s jinakostí, která je přivádí zpět k sobě. Dnes mám pocit, jako bych vycestovala do jiné země, jako bych tudy šla poprvé.

Vina a trest. Na odtahovém parkovišti stojí rozzlobený pán, v obličeji celý rudý, nadává, odtáhli mu auto ze stejné ulice jako nám. Modré zóny. Držím se od něj dál. Copak má cenu se rozčilovat? Už s tím nic nenaděláme. Ostraha je na mě milá, až mě to dojme. „Mladá pani, vám dovolíme si sednout tady dovnitř, pojďte,“ ukazuje zavalitý muž na dveře, kde stojí nápis nepovolaným vstup zakázán. „Spíš bych potřebovala na záchod, mohla bych, prosím?“ špitnu. Ochotně mi sdělí, kam jít, má hluboký uklidňující hlas.

Ostatně i pán za stolem, který vyplňuje  formuláře, působí vyrovnaným dojmem. S kolika rozhořčenými lidmi denně se asi tak setkává? Nevděčné povolání. O to víc jsem k němu milá a žertuju. Na obrazovce za ním běží Třicet případů majora Zemana. „To sou opravdu dobrý kriminální případy, pani. Samozřejmě, když odmyslíte kontext tý doby.“ Pracují tady nonstop. „Když někdo přijde v půl třetí ráno, to se vždycky raduju,“ směje se.

Stojím opřená o pult, v klidu čekám, až vyplní všechny papíry. Jak je příjemné nikam nespěchat. Jen tak být, nemuset na nic složitého odpovídat, nic vysvětlovat, plánovat ani popisovat. Jen pozorovat, co se kolem děje. Vidím přijíždět odtahový vůz s naloženým vozidlem dalšího hříšníka. Elegantně s ním vpluje na parkoviště a odloží ho do řady.

Zaplatím pokutu, jako bych si právě kupovala poukaz do wellness, poděkuju, usmívám se. „Hele, ono se jí tady snad i líbí!“ houkne pán od přepážky na ostrahu u plotu. „Tak přijďte zas,“ dodá, když mi podává vyplněné formuláře. Zasměju se. „Radši nechoďte,“ řekne ten druhý. „Je to drahý.“ Rozloučíme se, nasednu do auta a vyrazím otevřenou branou na cestu do stmívajícího se města.

DSC02151

Připadám si jak u moře, je teplo, v Crossu zrovna koncert, na silnicích minimum aut. Támhle za obzorem by mohla být pláž, úplně cítím sůl ve vzduchu, šumění vln. Chtěla bych se položit na hladinu, nechat se unášet. Cítím se svobodně a volně, mohla bych opravdu jen jet a jet, být na cestě. Ale nejsem snad na cestě celý život? Kam bych chtěla dojet, co objevit? Vnitřní vyrovnanost? Vždyť k ní můžu dojít kdekoliv. Všude, kde mám čas se nadechnout, na chvíli spočinout, kde to sama sobě dovolím. Umožním uvolňujícímu pocitu prostoupit celým mým tělem nehledě na to, kde zrovna jsem a co se kolem mě děje. Klid. Dostaví se. Opravdu. A to i tam, kde bych ho čekala ze všeho nejmíň. Třeba na odtahovém parkovišti za Crossem.

Stůj při mně

Sedíme v kruhu na nachových polštářích, ženy s vypouklými břichy, vedle nich jejich polovičky. Předporodní kurz. Představujeme se. Máme říct, kde budeme rodit, kdo nás doprovodí. Usměju se a bez váhání začnu: „Na Bulovce, manžel u porodu být nechce.“ Očekávám pokývání hlavami, opětování úsměvu. Místo toho ticho a soucit. „A to tam budeš sama?“ zeptá se mě žena ve čtvrtém měsíci.

2020 cerven

Přítomné ženy v den D svého muže po boku vyžadují. „Musí mě chránit, mluvit s doktory, bojovat za mě. Neumím si vůbec představit, že by tam nebyl. Když přijde druhá vlna koronaviru a zakázali by to, budu radši rodit doma,“ řekne jedna a další přikyvují.

Když mě před lety zavolali na áro do kolínské nemocnice, kde umíral můj tehdejší přítel, přišla jsem na pokoj, sestry kolem něj pobíhaly a laškovaly a já jim záviděla. Byly tak svěží, plné humoru a optimismu, chválily jeho dlouhé vlasy rozprostřené po bílém polštáři, naoko se hádaly, že mu je přece nebudou stříhat, i když návrh tu takový byl, oholit ho dohola. Já tam stála a nemohla se hnout. Ty sestry jsem obdivovala, že si k němu umí zachovat pozitivní přístup, i když tady leží a už se ani nehne. Já toho samozřejmě nebyla schopna, měli jsme mezi sebou pouto. Ony ho neznaly, byl pro ně jeden z mnoha případů, jedna další smrt na sále, možná dokonce i příjemná smrt, hodnotily pak během pauzy u kafe, jedny další dlouhé vlasy.

Ve chvíli, kdy Fanda řekl, že nechce být u porodu, nevím proč, ale vzpomněla jsem si na tenhle moment a úplně jsem tomu rozuměla. Dokonce jsem měla pocit, že nemá chránit jen on mě, ale i já jeho – aby se nedostal do situace, kdy bude ztuhle stát a přihlížet, jak jsem ve stavu, ve kterém mi stejně nemůže pomoct, kterým musím projít sama.

Sama.

Nedávno jsem se v noci vzbudila a napadlo mě, co bych teď dělala, kdyby nebyl. Kam bych šla, s břichem, dítětem? Ať se jde emancipace bodnout, teď jsem na něm opravdu závislá. Došlo mi, jak jsem zranitelná. Při nakupování jdu uličkou, muž naproti s vozíkem se mi vyhýbá tak velkým obloukem, jako bych měla metrák a brzo měla zabrat celý supermarket. Břicho, které se téměř bojovně vzdouvá vpřed a už nejde zakrýt, vzbuzuje u ostatních nejrůznější emoce. Pouštějí mě sednout v tramvaji, někdy úsměv, jindy zvědavost. Ale taky zbožné přání: „Holka, doufám, že sis to stihla v životě dobře zařídit.“

Moje matka byla vždycky hrozně rozhořčená, když nějaká mladice odtáhla chlapa od rodiny. Já jí dávala za pravdu, ale dřív jsem se do toho nedokázala moc vcítit. Sama jsem v patnácti, osmnácti neřešila, jestli kluk někoho má, nebo nemá. Nebylo to nic proti těm holkám. Byly mi jedno. Říkala jsem si, když se rozhodne on, je to přece jeho rozhodnutí, co se jim do toho budu míchat. Kolikrát se stane, že chlapům něco přelítne přes nos. Mladý holky, hezký holky, šťavnatý holky. A vedle toho my, s břichama, dětma, jizvama…chci se líbit, pořád se chci líbit. Ale najednou se mi mění tělo, mění se všechno a lidi v obchodě mi vyklízejí celou uličku, když jdu proti nim.

Sedím na kurzu mezi budoucími maminkami, každá za sebou máme jiné zkušenosti, neseme si s sebou jiné obavy. Nejdřív jsem kroutila hlavou nad radikálním přáním žen rodit jedině v přítomnosti partnera, bez něj ani ránu. Ale možná v tom není jen touha mít ho u sebe na porodním sále. Možná vystihly modlitbu nás všech: mít vedle sebe muže, co se o nás postará, co nás podrží, ochrání, neuteče za jinou, bude s námi ve všem, co přijde.

Doteď jsme mohly štrádovat v podpatcích po barech, nechávat se obdivovat, vydělávat vlastní peníze a svobodně je utrácet za cokoliv. Teď se pro nás všechno mění a my se víc než kdy jindy odevzdáváme, věříme, spoléháme. Nemyslím si, že je nezvládnutelné být sama u porodu. Ale nechtěla bych, a jsem neskutečně vděčná, že nemusím být sama na život.

P1070521