26

Ve 26 ti skončí většina slev. Někdy nestíháš, někdy zaspíš, někdy jsi napružená z maličkostí jako třeba, když nevíš, kam jsi dala bonbony, všude je hledáš a pak zjistíš, že jsi je nejspíš už snědla. 26 jsou změny, velký rozhodnutí, malý krůčky, posedávání ve vinárně, mlsání zmrzliny, rozvařený těstoviny a nákup, kterej jsi zapomněla dát do ledničky.

Ale je to taky zase trochu větší sebejistota v tom, co děláš. Hodně se toho chceš naučit. A už taky něco umíš. Třeba najít lehkost ve chvílích, který jsou náročný. I když se taky dokážeš zhroutit a skuhrat nad tím, jak je všechno náročný. Je to touha nemít žádná očekávání. Což je to nejtěžší, protože ty jsi jich vždycky měla mnoho. 26 je mít kamarády, kteří vědí, kdy máš narozky, i když to nemáš na fesjbuku. Dělat ksichty jako v patnácti. Poslouchat cizí rozhovory. Nakoupit kilo mandarinek, co pak nestihneš sníst a ony zplesnivěj.

26 znamená zkoušet, objevovat, pouštět se do novejch věcí. Bejt upřímná. Víš, že chyby nezamaskuješ, když ti něco nejde, řekneš – nejde mi to a nepřemejšlíš o tom, co si o tobě druzí myslí. 26 je uvědomit si, že za špatnou odpověď nedostaneš poznámku jako ve škole. Protože tak nás škola vychovala, ale svět takovej neni. Dokončit magistra. Začít naplno pracovat. Osamostatnit se, šetřit, uživit se. Posílat včas nájem, všude platit kartou a před kontrolou účtu se modlit, aby tam zbyly ještě nějaký prachy.

26 je smích a dělání si srandy sama ze sebe. Nebrat se moc vážně a mít ráda svoji postavu. Nosit jeden den šaty a podpatky a druhej den martensky a džíny. Bejt otevřená. Mít moc hezkej vztah a vážit si toho. 26 je spousta možností. Hrabat se v zemi a sázet kytky. Obdivovat roj brouků v hlíně pod kamenem. Udělat na józe pozici vrány. Tu a tam běhat. Mlčet, když je ticho a nedumat nad tím, jestli ho nemáš něčím přerušit. Přiznat si, že s některejma lidma si nesedneš a nemít z toho divnej pocit. Občas si mluvit sama pro sebe, rozesmát se z ničeho nic na ulici, dobíhat tramvaj. 26 znamená bejt spokojená. Vážit si toho. Vnímat, že máš ohromný štěstí. A umět za to poděkovat.

P1340435

K němu

V domě, kam jsem se přestěhovala, má v přízemí ordinaci psychiatr. Večer se odtamtud linou tóny klavíru. Šla jsem jednou z vinárny, zastavila se a poslouchala. Připadalo mi, jako bych dělala něco zakázaného, takhle tu špehovat za dveřmi. Snad mě nikdo nenačape. Na chodbě zhaslo světlo. Bylo to krásně teskné, jen tak jsem se opírala o zábradlí a nechala se unášet hudbou. V prvním patře náhle někdo otevřel dveře. Rozsvítilo se, ozvaly se kroky. Vyrazila jsem rychle nahoru po schodech jako by nic. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo nachytal.

Krátké momenty okouzlení. Chvíle, kdy mě něco omámí, zaujme, nechávám se oslovit, unést. Zvuk. Obraz. Krajina. Slova. Doteky. Vůně dřeva. Zvědavá, odhodlaná. Vstupuji hlouběji, nořím se, poznávám, objevuji. Zkoumám propojení se světem kolem, s životem uvnitř. Toužím po něčem vyšším. Hlubším. Odcházím do lesa. Pouštím se.

Jsem strom a větvemi tančím ve hvozdech, nohy jsou kořeny zapuštěné do vlhké hlíny. Jak je mi krásně. Jsem vzduch a mraky a nebe, jsem mech, kůra, lepkavá smůla vytékající z pokácených kmenů. Házím šišky do potoka, hraju si s kameny ve vodě, ulehám do slámy. Jsem všude v krajině a krajina je ve mně, každý pohyb je příjemný jako protažení medvěda po zimním spánku, vrnění kocoura. Rozvlnění rukou, vlnky na hladině, nádech, vítr v poli. Uvnitř mě je mír a hluboká ozvěna něčeho pradávného, věčného, doprovázejícího. Klidný a majestátní oltář v mojí hrudi. Zavřu oči a hledím přímo na něj – mistra, průvodce, ochranitele. Nekáže, nerozmlouvá, nemluví. Drží mě a zvedá při pádech na kolena. Vede mě,  střeží. Důvěřuju mu. Důvěřuju sobě. Jsem klidná a celá jako z medu, vím, co mám udělat, kde být. Stačí jen dýchat se zavřenýma očima, o nic neusilovat. Vše přijde samo. Trpělivost a ticho rozpouští myšlenky, které mě svádějí z cesty. Hluboké probuzení do věčného ticha. Meditace. Stačí mě jen něžně nasměrovat, když se ztrácím. A objevím toho nejvyššího. Poslouchám a už nikdy se s ním nechci rozpojit. Plně se mu odevzdávám. A rozkvétám do jeho náruče.

P1340313

Teď

Svět patří těm, co se neposerou. Bukowski a jeho citát napsanej na záchodovejch dveřích Jógovny, kam chodim cvičit. A taky heslo, který si opakuju v posledních dnech.

Přestěhovat se do pátýho patra bez výtahu je záhul. Ani tak ne pro mě, protože nejtěžší věci nosej kluci a já lítám nahoru a dolů s květináčema, lehčíma taškama, glóbusem a velkym nafukovacim míčem na sezení. Je mi to chvílema blbý, když vidim, jak v mezipatře odpočívaj při tom, co tahaj těžký skříně a po čele jim tečou čůrky potu.

„Ty vole, tolik bot?!“ zděsí se můj kluk a já pokrčim rameny. Cos čekal, napadne mě…Stejně tak spoustu tašek s oblečením, z čehož si pak dělá srandu, že to bylo, jako kdyby se stěhovali tři lidi. Jsem prostě holka, no.

Drhnu hajzl. Koupelnu. Dál se nedostanu, protože padnu. Je to dřina, ale co, nestěžuju si. Nemám, kam si sednout. Přemisťuju věci sem a tam, abych se aspoň trochu hnula. Zatím co kluci jedou vybalit spolubydlícího, začnu malovat. Nečekám, nepřemejšlim, vymaluju půl ložnice. Přešoupu nábytek, přenosim skříně a smontuju stůl. Co naplat, že nohy stolu přišroubuju obráceně, než maj bejt. Vztekám se u toho, když mi nejde povolit matka. Volám otce. Ten mě trpělivě naviguje k sadě šroubováků, co nám půjčil. Nemůžu ani otevřít tu krabičku, natož pak složit dohromady součástky vercajku tak, abych s nim něco povolila. Nic. Vzdávám to, beru to na oběd k našim a tam mi šrouby povolí.

Dělám svačinu klukovi. Vařim oběd sobě. Na poslední chvíli sepisuju daňový přiznání a letim s nim na poštu. U přepážky si uvědomim, že jsem zapomněla vyplnit počet příloh. „Půjčíte mi propisku?“ ptám se pracovníka za sklem, roztrhnu obálku a začnu na pultu před ním roztahávat lejstra. Někdo za mnou mě upozorní, ať si hlavně nezapomenu zavřít batoh. Ale pro mě je nejdůležitější to, abych někde koupila kytky, žlutý tulipány, protože jsem se ze všeho nejvíc těšila na to, až na stůl v kuchyni postavim vázu s květinama. To je pro mě domov! Sice ani nevim, kde v tom bordelu mám ponožky, ale kytky tam bejt musí.

Přijde mi mail, že mám vrátit knihy do knihovny. Proč zrovna teď, když mám knížky rozesetý do několika krabic po celym bytě já za boha nevim, kde co je? Oukej, prostě v nich začnu přehrabovat a po nějaký době je najdu. Do toho vernisáž, Týny oslava, víkend na chatě, pohovory, služební cesta, napsat do pondělní článek, vyzvednout doporučenej dopis, někdo se mě zeptá, jestli už mám vytapetováno, já se zamračim, IKEA a pak hlavně víno. Hodně vína.

Je to náročný. Člověk by se i zastavil, kdyby měl kde. Jsem ztrhaná, ale za to uvnitř spokojená. Vylezu ze sprchy, utírám se ručníkem, vedle mě se válej válečky na malování, košťata a tyče. Jak v ateliéru. Jenže já vlastně jsem v bejvalym ateliéru! V podkroví! Na Letný! Žádná katedrála nikdy nevznikla bez toho, aniž by tam ze začátku nebyla hromada kamení, suti, dřeva a já nevim čeho. Teď něco vzniká. Teď něco budujem. To je vono.

Je to posun. Krok vpřed. Při balení svejch věcí ve starym bytě jsem přímo v pokoji začala pálit starý dopisy a pak se rozčilovala, že ten smrad nejde vyvětrat. Našla jsem černě natřenou krabičku symbolizující vlastní rakev. Úplně si pamatuju, kdy jsem jí natírala, bydlela jsem u našich, a když se mě matka ptala, co dělám, řekla jsem: „Maluju si rakev, měla bys to taky zkusit.“ Docela se jí to zamlouvalo. Našla jsem vzkaz svýmu budoucímu já, kterej jsem si napsala, když mi bylo 12. A zase mě dojal. Připsala jsem pár vět a věřim, že si je za 10 let opět přečtu. Baví mě všechno tohle zažívat, vyhazovat, pálit, růst, zkoušet, budovat, stavět, zabydlovat se, hnízdit, rozčilovat se, padat únavou a taky kašlat na všechny představy typu mělo by to být takhle, až jednou bude tohle, ještě je potřeba tamto…Víš co. Na tyhle myšlenky se vykašli. To podstatný je teď.

P1340291