Na dámy

20190720_003815Při nákupu opalovacího krému mi lékárnice nabídne ten, který zároveň působí proti vráskám. Pobaví mě to a zavrtím děkovně hlavou. Ona se jen soucitně usměje. Což mě trochu znepokojí. Počkat. Chce mi tím snad něco naznačit?

Buď je to fakt věkem, nebo shodou okolností, ale moje reprodukční orgány teď zaznamenávají vyšší míru pozornosti. A podotýkám, jedinej, kdo je nad hrobem, je můj gynekolog. K čemuž se pojí i jeho způsoby. Když jsem přišla minule, pokáral mě, že jdu až teď, když mi posílal dopis, ve kterém mě vyzíval k dřívější prohlídce.

„Dopis?!“ neskrývám zděšení.

„Ano, dopis. Vám snad nepřišel?“

Už si ani nepamatuju, kdy mi naposledy něco přišlo do schránky. Ani nevím, jakou jsem mu dala adresu. Několikrát jsem se stěhovala. Schránku téměř nekontroluju. Panebože, copak mu nikdo během jeho stoletého působení na zemi neřekl, že existuje taky něco jako telefon a e-mail?

I přes jeho archaické metody mi je ale sympatický. Je zkušený (aspoň doufám), věřím mu. I když se pokaždé modlím, aby to s ním neseklo během prohlídky. Co bych si asi počala s mrtvolou u mých roztažených nohou?

Pošle mě na sono, aby mi zkontrolovali orgány malé pánve. Nevím, jak to probíhá, nikdy jsem na sonu nebyla, a tak si před návštěvou rychle vygooglím, o co půjde. Mám před vyšetřením hodně pít a nechodit na záchod, aby byl močový měchýř plný. Provedu a ráno před prohlídkou se napiju tak, že se po cestě málem počůrám. Sdělím svůj stav vyšetřující doktorce, čímž chci naznačit, aby byla co nejrychlejší. Podezřívavě si mě změří.

„Měla jste sex?“

Automaticky mě napadne, že se ptá na dnešní ráno. „Ne,“ odpovím.

„Vy jste panna?“ pozdvihne obočí.

„Co?“ začnu se smát. „To nejsem.“

„Proboha, ženská, vy jste snad nikdy nebyla na gyndě. Když nejste panna, dělá se sono zevnitř a naopak se musíte jít vyprázdnit,“ protočí oči.

Mezi moje koníčky rozhodně nepatří obcházení gynekologických vyšetření, tak pardon, že nevím, jak se co provádí.

Každý z ošetřujících lékařů, aniž bych to komukoliv z nich řekla, automaticky počítá, že se v nejbližší době budu snažit mít děti a už mě připravuje na to, co budu muset podstoupit, když to nepůjde. Haló, já se ještě nikdy ani nepokusila otěhotnět, proč myslíte, že s tím bude problém?

mládí v bahně

Mládí v bahně

Do teď jsem se naopak vehementně snažila o to, do jinýho stavu za žádnou cenu nepřijít. Vzhledem k mému bujarému dospívání jsem velice ráda, že to vyšlo. Když se dívám na fotku, na které mi je osmnáct, mám červený vlasy a s flaškou a brkem vlaju na technu před bednama, myslím, že můžeme být všichni rádi, že jsem v téhle době nepřivedla na svět dítě.

My ženy to máme holt těžký. Což mi na firemním výjezdu připomene i můj kolega, když stojím ve frontě na záchodky, zatímco on vesele a bez čekání prosviští rovnou k pisoáru.

„Tak jdi taky na pány, ne?“ navrhuje mi. Zdvořile odmítám. Nechci. Děkuju. Vytrpím si tady to ženské prokletí sama. Nikdy jsem moc nepochopila, proč to nám, holkám, na hajzlech tak trvá. Až do chvíle, kdy jsem si jednou odskočila na toaletu v poloprázdné hospodě na vsi. Bylo tam malé okénko s přitažlivým výhledem do krajiny. Po spláchnutí jsem se zadívala ven a kochala se. Po nějaké době jsem spokojeně otevřela dveře. A tam se mezitím vytvořila neslyšná řada čekajících dam s přísnými výrazy ve tvářích. S vykulenýma očima jsem rychle něco špitla na omluvu a proklouzla co nejrychleji k umyvadlu a pryč.

Přes všechny obtíže, nepříjemnosti a dlouhé fronty na toaletu, které se k ženství pojí, bych stejně neměnila. Připadá mi to super, bejt holka. Kolik panáků zadara jsem získala jen pro svůj hezkej úsměv! Když dívka pozná svoje tajný zbraně, otevře se jí svět nekonečnejch možností. Stačí je začít chytře využívat. Vědět, kdy hrát ženu v koncích, která potřebuje pomoct. Kdy se hezky zavlnit, prohrábnout si vlasy. Kdy bejt milá. Kdy přísná. A kdy svině.

My holky máme celej repertoár možností, kým se stát a co dokázat. A nepotřebujeme k tomu ani krémy proti vráskám, připomínání rozmnožovacích schopností nebo pisoáry. Výběr našich životních voleb se podobá večeři v luxusní restauraci. Je jen na nás, na co budeme mít chuť. A kterou příležitost se rozhodneme ochutnat jako první.

Strhnout závěs

Zarývám prsty do masa. Hloubka. Někdy bych chtěla poznat lidi zcela, naprosto, vdechnout je, vyšňupat jako kokain, vnímat je celostně, naprosto, totálně. Stále vidím jen tak malý úsek, tak malou část. Spoustu věcí si s druhými nemůžu ani popsat, předat, dát. Chci se přiblížit, spojit se. Jsem vzdálená, i když už tak blízko. Pořád daleko.

2

Často plyneme povrchně po dnech, práce, nákup, jídlo, spánek. Minulost jsme zakopali pod zem. Co bylo, nemá význam, jdeme slepě vpřed. S omezeným viděním, zavřeným hledím, jsme jako koně, kterým dali na oči klapky. Nechceme znát souvislosti, skládáme si příběhy o nás samých jen z toho, co se nám líbí. Co chceme, ukážeme, vyneseme na piedestal, tak to jsem já, tohle na mě obdivujte. Bolest a strach schováváme za cynismus. Mnohem raději ryjeme do druhých. Co nám vadí na ostatních, to ukazuje něco o nás. Žijeme v sebeklamu.

Vyplavuje se ve mně smutek, dávná bolest se dere vpřed. Ublížit mi je tak snadné. Jsem zranitelná. Možná proto se směju, když je situace vážná? Líbí se mi růže ve vodě a až po chvíli zjistím, že jí žerou mšice. Mozek mi zjednodušuje věci, abych je neviděla se vším všudy. Chci vidět. Mám odvahu vidět! Opravdu mám? Pořád jsem na útěku.

Mraky zahalují nebe, chodím na procházky v pantoflích jako pacientka v Bohnicích, chvíle ticha, vdechovat kouř, procházím se ulicí ve vytahaném svetru. Zítra ráno zase nasadím uniformu. Umyju si vlasy, namaluju se, obleču, půjdu do práce, pracovat se musí, vydělávat peníze, uživit se, nezabývat se duší. Dokud můžu. Vím, že můžu. Můžu klidně celý život. Poznání se navenek sveřepě bráním  – černým humorem, ušklíbnutím, ostrými poznámkami. Ale uvnitř. Uvnitř mě to tepe. Bodá. Hryže. Svírá. Chci strhnout závěs, který mě dělí od pravdy. Vidět jasně. Jít po té nejčistší podstatě. To je můj úděl. Úděl člověka.

Labuť a pička

148Miluju kvalitní zákusky. Vysokoprocentní čokoládu. Dorty z poctivých surovin, koláče z čerstvého ovoce. Nesnáším náhražky, umělé krémy, dochucovadla. Ráda mlsám. A když už, tak poctivě a kvalitně. Není nic horšího, než si jít osladit život a místo toho si slepit žaludek krémem z polotovaru.

Najít prvotřídní cukrárnu ale není jen tak. Obdivuji Fabešovou a její IF café. Chodila jsem tam občas na vynikající citrónové tartaletky, pistáciové dortíky a další laskominy. Byl to vždycky požitek. Nic se nevyrovná okamžiku, kdy do čokoládové mousse pomalu zanoříte vidličku. Symfonie. Když jsem tam ale šla naposledy, byla jsem v šoku. V nabídce snad nebyl jediný dezert, který by nestál přes 100 korun. Dala jsem si tam tenkrát „Labuť“. Byla výborná. Lehká konzistence, jemná chuť, kombinace bílé čokolády a manga. Skvělé. Luxusní. Ale dost předražené už i na mě.

20190615_102741Po druhé jsem málem spadla ze židle v malé cukrárně ve Vysočanech. V nabídce klasická strojová výroby, která se ani nesnaží hrát na to, že je za ní opravdový cukrář, láska k řemeslu. Nic z toho od pohledu nestálo za to, dala jsem si džus. Volnou chvíli jsem si krátila listováním katalogem dortů na objednávku. Úplně vespod se schovávala složka s názvem „Dorty erotické“. Polila mě hrůza. Nadechla jsem se a otevřela ji. Pička. Dort ve tvaru penisu. Vytřeštila jsem oči. Vážně má tohle česká cukrařina zapotřebí?

Najít dobrou cukrárnu, za kterou by stáli nadšení a hrdí cukráři, je dřina. If café bývají plné, což jen dosvědčuje, jak lidi milují poctivé cukrářské výrobky a jsou ochotni si připlatit. Zbožňujeme kvalitu. Rádi hřešíme a dopřáváme si. To, že jsou ceny tak vysoko, ukazuje, že je nedostatek konkurence, která by cenu snížila dolů. Pořád se k naší velké smůle vydává většina cukráren cestou rychlých, levnějších, lacinějších řešení z polotovarů. Moc bych si přála, aby přibývalo labutí. A jednou pro vždy ubylo piček.