Jak jsem si v patnácti představovala svůj budoucí život

V patnácti mě máma posadila ke stolu a přiměla mě napsat, jak bude vypadat můj život za pět let. Otázka jak na pohovoru. Nevím, kde to vzala, zkoušela na mě všechny možný metody. Měla pocit, že nikam nesměřuju, že se flákám, že ze mě nic nebude. Byla ze mě na prášky.

Teď si to čtu a bavím se. Nejradši bych to svoje drzý patnáctiletý já objala a řekla mu: „Holka, buď přesně taková, jaká jsi a na všechny se vykašli!“ Bylo by to ale asi zbytečný. To už jsem tenkrát moc dobře věděla.

Dneska jsem na prahu třicítky. Do minulosti se moc nevracim, ale když na mě vyskočí nějakej můj dřívější text, na rtech mi zahraje pobavený úsměv a s radostí si přečtu, co se mi tehdy honilo hlavou. Hřeje mě to. Mám se ráda.

Tak tedy:

„Bude mi 20 let a doufám, že budu bydlet sama. Budu chodit na vysokou, i když při představě dalších 4 let na škole se mi zvedá žaludek, ale od mala mi vtloukáte do hlavy, že bez vejšky nebudu nic, tak na tom asi něco bude a možná vás v tomhle poslechnu.

Večer si budu přivydělávat v malym baru přímo naproti mýmu bytu. Budu se tam setkávat s přáteli, hrát kulečník a bavit se. Bude to taková moje klasička, pokaždý tam na někoho narazim.

Ráno si nakoupim hodně rohlíků a bílou čokoládu. Až se nasnídám, pudu do školy. Tam se budu učit. Až se doučim, pudu do františkánský zahrady a budu si číst a učit se nějaký ty vysokoškolský bláboly. Přijdu domů, sednu si k netu a přečtu si novinky ve světě. Zavolám ti a oznámim, že žiju. Pudu se projít na Žofín a koukat se na Vltavu…

…budu mít načteno spoustu knih o výrobě jahodovejch lízátek, protože jednoho dne je budu vyrábět svejm dětem a nebudu používat žádný chemický barviva.

Jednou tejdně si koupim nějakou kytku a vyrobim denně 8 kusů origami. Budu si kupovat belgický pralinky, prodavač mě už bude znát a vždycky mi přibalí nějakou tu specialitu navíc. Občas u mě bude přespávat moje francouzská kamarádka, která bude studovat v Praze. Nakoupíme spoustu popcornu a stáhneme si filmy a budem je sledovat až do rána.

Když se mi nebude chtít vařit, skočim do pizzerie, objednám si M17, což je ta nejlepší pizza s kari a pórkem a odnesu si ji domů.

Ve dvaceti a kousek. Všechno ještě barevnější než v představách.

Koupim si digitální foťák a budu neustále fotit věci kolem sebe. Jednou za čas udělám album a pošlu ti ho.

Budu chodit na plesy, večírky, akce. Občas zajdu do Modrý Vopice na koncert a taky se stavim v Pekle pozdravit starý známý.

V létě s kámošema projedeme celej svět. Sbalíme pár potřebnejch věcí a vyrazíme pryč. Kdo přežije a koho zahubí anakonda? Boj na život a na smrt taky nesmí chybět.

Pojedeme do Paříže, Londýna, Bruselu, New Yorku…budu fotit street art, pak to dám všechno dohromady, vytisknu nejlepší úlovky a vyzdobim tim svůj byt.

Společně s kamarádama si koupíme malou chatu u rybníka. Budeme mít vlastní loďku a projíždět se po vodě sem a tam. Budeme tam jezdit relaxovat a odpočívat od rušný Prahy.

Budu šťastná a spokojená, občas zajdu pokecat s místním rybářem, kterej za svůj život ulovil maximálně dvě ryby, ale furt věří, že jednoho dne chytne obrovskýho sumce. Prohodim něco na povzbuzení, přinesu mu domácí slívku na nervy a budu sledovat, jak vytrvale čeká, že se jednoho dne splní jeho sen.

A budu věřit, že toho sumce přece jenom někdy chytí.“

Hanka, rok 2007

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s