Stůj při mně

Sedíme v kruhu na nachových polštářích, ženy s vypouklými břichy, vedle nich jejich polovičky. Předporodní kurz. Představujeme se. Máme říct, kde budeme rodit, kdo nás doprovodí. Usměju se a bez váhání začnu: „Na Bulovce, manžel u porodu být nechce.“ Očekávám pokývání hlavami, opětování úsměvu. Místo toho ticho a soucit. „A to tam budeš sama?“ zeptá se mě žena ve čtvrtém měsíci.

2020 cerven

Přítomné ženy v den D svého muže po boku vyžadují. „Musí mě chránit, mluvit s doktory, bojovat za mě. Neumím si vůbec představit, že by tam nebyl. Když přijde druhá vlna koronaviru a zakázali by to, budu radši rodit doma,“ řekne jedna a další přikyvují.

Když mě před lety zavolali na áro do kolínské nemocnice, kde umíral můj tehdejší přítel, přišla jsem na pokoj, sestry kolem něj pobíhaly a laškovaly a já jim záviděla. Byly tak svěží, plné humoru a optimismu, chválily jeho dlouhé vlasy rozprostřené po bílém polštáři, naoko se hádaly, že mu je přece nebudou stříhat, i když návrh tu takový byl, oholit ho dohola. Já tam stála a nemohla se hnout. Ty sestry jsem obdivovala, že si k němu umí zachovat pozitivní přístup, i když tady leží a už se ani nehne. Já toho samozřejmě nebyla schopna, měli jsme mezi sebou pouto. Ony ho neznaly, byl pro ně jeden z mnoha případů, jedna další smrt na sále, možná dokonce i příjemná smrt, hodnotily pak během pauzy u kafe, jedny další dlouhé vlasy.

Ve chvíli, kdy Fanda řekl, že nechce být u porodu, nevím proč, ale vzpomněla jsem si na tenhle moment a úplně jsem tomu rozuměla. Dokonce jsem měla pocit, že nemá chránit jen on mě, ale i já jeho – aby se nedostal do situace, kdy bude ztuhle stát a přihlížet, jak jsem ve stavu, ve kterém mi stejně nemůže pomoct, kterým musím projít sama.

Sama.

Nedávno jsem se v noci vzbudila a napadlo mě, co bych teď dělala, kdyby nebyl. Kam bych šla, s břichem, dítětem? Ať se jde emancipace bodnout, teď jsem na něm opravdu závislá. Došlo mi, jak jsem zranitelná. Při nakupování jdu uličkou, muž naproti s vozíkem se mi vyhýbá tak velkým obloukem, jako bych měla metrák a brzo měla zabrat celý supermarket. Břicho, které se téměř bojovně vzdouvá vpřed a už nejde zakrýt, vzbuzuje u ostatních nejrůznější emoce. Pouštějí mě sednout v tramvaji, někdy úsměv, jindy zvědavost. Ale taky zbožné přání: „Holka, doufám, že sis to stihla v životě dobře zařídit.“

Moje matka byla vždycky hrozně rozhořčená, když nějaká mladice odtáhla chlapa od rodiny. Já jí dávala za pravdu, ale dřív jsem se do toho nedokázala moc vcítit. Sama jsem v patnácti, osmnácti neřešila, jestli kluk někoho má, nebo nemá. Nebylo to nic proti těm holkám. Byly mi jedno. Říkala jsem si, když se rozhodne on, je to přece jeho rozhodnutí, co se jim do toho budu míchat. Kolikrát se stane, že chlapům něco přelítne přes nos. Mladý holky, hezký holky, šťavnatý holky. A vedle toho my, s břichama, dětma, jizvama…chci se líbit, pořád se chci líbit. Ale najednou se mi mění tělo, mění se všechno a lidi v obchodě mi vyklízejí celou uličku, když jdu proti nim.

Sedím na kurzu mezi budoucími maminkami, každá za sebou máme jiné zkušenosti, neseme si s sebou jiné obavy. Nejdřív jsem kroutila hlavou nad radikálním přáním žen rodit jedině v přítomnosti partnera, bez něj ani ránu. Ale možná v tom není jen touha mít ho u sebe na porodním sále. Možná vystihly modlitbu nás všech: mít vedle sebe muže, co se o nás postará, co nás podrží, ochrání, neuteče za jinou, bude s námi ve všem, co přijde.

Doteď jsme mohly štrádovat v podpatcích po barech, nechávat se obdivovat, vydělávat vlastní peníze a svobodně je utrácet za cokoliv. Teď se pro nás všechno mění a my se víc než kdy jindy odevzdáváme, věříme, spoléháme. Nemyslím si, že je nezvládnutelné být sama u porodu. Ale nechtěla bych, a jsem neskutečně vděčná, že nemusím být sama na život.

P1070521

1 komentář: „Stůj při mně

  1. Mám již dceru ve vašem věku, takže něco pamatuji.
    Od toho se odvíjí i skutečnost, že jsem na porod až tak nebyla sama, jako zdravotní sestře mi dělaly “ milou společnost “ mé kolegyně. Můj muž u porodu nebyl, nebylo to běžné.
    Zda mi tam chyběl, nemohu posoudit, nemám s čím srovnávat.
    Ale porod jsem zvládla a má dcera jako výsledek, geniální.
    Jak běžel čas, zůstala jsem bohužel na to malé miminko sama a přesně, jak píšete, to je už úplně jinak.
    Přeji vám, krásný, hladký porod, vysněné miminko a hlavně, že táta bude přítomen doma, tam je skutečně důležitý, tam je držák.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s