Odtáhnutí k sobě

Odtáhli nám auto. Fanda odjíždí pryč, nestíhá pro něj zajet, dává mi do ruky klíčky. Nejdřív se mi nechce, ale nechávat ho tam další tři dny se taky nevyplácí. Doma na chvíli usnu, jsem unavená, neudržím víčka nahoře. Když se vzbudím, je už večer a klidnější provoz, rozhodnu se ho jít vyzvednout.

P1070989

Je příjemně, obloha zbarvená do oranžova od zapadajícího slunce. Vezmu to pěšky přes Stromovku, vidím pokuřující hloučky u AVU, z dálky doléhá hudba, líbající se pár na lavičce, turisté nahlížející do mapy. Představuju si, jak jsme taky na cestách, třeba v Portugalsku, procházíme se uličkami, vnímáme naplno vůně, chutě, barvy, všechno je tak intenzivní, mysl nám neodlítá nikam jinam, jsme tady a teď. Hogenová napsala, že lidé cestují proto, aby se setkali s jinakostí, která je přivádí zpět k sobě. Dnes mám pocit, jako bych vycestovala do jiné země, jako bych tudy šla poprvé.

Vina a trest. Na odtahovém parkovišti stojí rozzlobený pán, v obličeji celý rudý, nadává, odtáhli mu auto ze stejné ulice jako nám. Modré zóny. Držím se od něj dál. Copak má cenu se rozčilovat? Už s tím nic nenaděláme. Ostraha je na mě milá, až mě to dojme. „Mladá pani, vám dovolíme si sednout tady dovnitř, pojďte,“ ukazuje zavalitý muž na dveře, kde stojí nápis nepovolaným vstup zakázán. „Spíš bych potřebovala na záchod, mohla bych, prosím?“ špitnu. Ochotně mi sdělí, kam jít, má hluboký uklidňující hlas.

Ostatně i pán za stolem, který vyplňuje  formuláře, působí vyrovnaným dojmem. S kolika rozhořčenými lidmi denně se asi tak setkává? Nevděčné povolání. O to víc jsem k němu milá a žertuju. Na obrazovce za ním běží Třicet případů majora Zemana. „To sou opravdu dobrý kriminální případy, pani. Samozřejmě, když odmyslíte kontext tý doby.“ Pracují tady nonstop. „Když někdo přijde v půl třetí ráno, to se vždycky raduju,“ směje se.

Stojím opřená o pult, v klidu čekám, až vyplní všechny papíry. Jak je příjemné nikam nespěchat. Jen tak být, nemuset na nic složitého odpovídat, nic vysvětlovat, plánovat ani popisovat. Jen pozorovat, co se kolem děje. Vidím přijíždět odtahový vůz s naloženým vozidlem dalšího hříšníka. Elegantně s ním vpluje na parkoviště a odloží ho do řady.

Zaplatím pokutu, jako bych si právě kupovala poukaz do wellness, poděkuju, usmívám se. „Hele, ono se jí tady snad i líbí!“ houkne pán od přepážky na ostrahu u plotu. „Tak přijďte zas,“ dodá, když mi podává vyplněné formuláře. Zasměju se. „Radši nechoďte,“ řekne ten druhý. „Je to drahý.“ Rozloučíme se, nasednu do auta a vyrazím otevřenou branou na cestu do stmívajícího se města.

DSC02151

Připadám si jak u moře, je teplo, v Crossu zrovna koncert, na silnicích minimum aut. Támhle za obzorem by mohla být pláž, úplně cítím sůl ve vzduchu, šumění vln. Chtěla bych se položit na hladinu, nechat se unášet. Cítím se svobodně a volně, mohla bych opravdu jen jet a jet, být na cestě. Ale nejsem snad na cestě celý život? Kam bych chtěla dojet, co objevit? Vnitřní vyrovnanost? Vždyť k ní můžu dojít kdekoliv. Všude, kde mám čas se nadechnout, na chvíli spočinout, kde to sama sobě dovolím. Umožním uvolňujícímu pocitu prostoupit celým mým tělem nehledě na to, kde zrovna jsem a co se kolem mě děje. Klid. Dostaví se. Opravdu. A to i tam, kde bych ho čekala ze všeho nejmíň. Třeba na odtahovém parkovišti za Crossem.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s