Narozeniny ve velkym stylu

Blíží se moje narozeniny, o důvod víc vyhodit si z kopejtka. Trochu prekérka v době karantény, kdy se nesmim k nikomu pořádně ani přiblížit a ještě v kombinaci s těhotenstvím, kdy nemůžu svoje tělo intoxikovat proseccem. Přitom to je to, co bych si teď fakt přála. Posedět s kámoškama někde venku na zahrádce, před sebou orosenou lahev suchýho šumivýho vína, po ultra dlouhý době (panebože už víc jak po měsíci!) se hezky namalovat, oblíknout si místo tepláků šaty, usmívat se opile na kolemjdoucí lidi, zanadávat si na život, ach bože, idyla.

narozeniny ve velkym stylu

Všechno se momentálně scvrklo na práci, která kvůli home-officu a nejasný pracovní době nebere konce, a manžela, kterej se každej den ráno budí, odchází do práce a zase přichází a tak stále dokola. Můj každodenní život je teď vážně desně počestnej. Všichni žijeme v takovym podivnym napětí, je potřeba upustit ventil, uvolnit se, prostě se ztřískat jak dogy, zatancovat si, udělat vostudu, poblejt tramvaj a celej druhej den mít nechutnou kocovinu. S dítětem v břiše to taková jízda už asi nebude. Vyhlídky jsou beznadějný. Můj život skončil.

Co se dá dělat, holt si musim hledat jiný povyražení. Třeba si užívat toho, že teď můžu hodně spát a jíst a nemusim se o nic moc starat. Nedávno jsem zalezla v pyžamu do postele už v šest hodin s tim, že si pustim nějakej nenáročnej film. Můj mozek by večer nepobral nic intelektuálního. Vlastně ani přes den. Nároky na sebe jsem naprosto snížila. Jsem líná a otupělá a vyhovuje mi to.

Do mikrovlnky jsem hodila pytlík s popcornem a do postele si odnesla sklenici vody. Postavila jsem ji na matraci hnedka vedle sebe, abych se nemusela sklánět k zemi. Určitě ji převrhnu. No a co. Za chvíli jsem ucejtila smrad. Vyběhla jsem do kuchyně, z mikrovlnky se valil černej dým. Vytáhla jsem doutnající papírovou kouli na linku, propíchla ji nožem, vyvalil se kouř, vysypala jsem černočernej popcorn do misky a nezaujatě hleděla na dílo zkázy.

Byla jsem enormně líná udělat si popcorn novej, i když jsme ho měli. Tak jsem prostě vyhodila obrovskej spálenej cucek do koše, vybrala pár ucházejících zrnek a ty chroupala. Vrátila jsem se do postele, rozlila skleničku s vodou na mužovu polovinu postele, mávla nad tim rukou, pustila film a takhle strávila zbytek večera, dokud jsem nešla spát.

Velká jízda ve velkym stylu. Vodvaz a nezapomenutelný zážitky. Předpokládám, že i narozeniny oslavim v podobnym duchu. Jako teď už asi každý narozky, dokud našim dětem nebude aspoň tolik, aby si zvládly po telefonu objednat k večeři pizzu. To je podle mě takovej milník, po kterym budu mít jako matka odmakáno a budu si moct dáchnout. Pokud je naučim tohle, budou umět pro život všechno důležitý.

Ještě bych ráda dodala, aby to nevyznělo úplně blbě, že takhle jsme to s Fandou chtěli – teda nechtěli jsme, aby se ze mě stala líná, zapšklá veš, ale to dítě, samozřejmě. Takže jsme rádi a těšíme se a já pro toho našeho uzlíčka vydržim cokoliv. To je jasný. Protože co jinýho mi teď asi tak zbejvá, že jo? Klidně potlačim svoje egoistický, přízemní choutky a budu se plně soustředit na potomstvo. I když to víno a večer strávenej v bezstarostnym opojení, hmm…To bych teda brala. Aspoň na ty narozeniny.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s