Díky za každé vzteklé ráno

Nádech, výdech, klid a čistá hlava. Uvolnění. Mírnost. Přijetí. Úsměv. A pak vás něco naštve a vy v návalu vzteku začnete hlasitě nadávat, prásknete dveřmi, možná i něco rozbijete. Vaše vyrovnanost je ta tam.

Když tak přemýšlím nad vztekem jako nad jednou z veledůležitých emocí, vzpomenu si vždy na dobu, kdy jsem se dostávala z deprese. Depresi provází totální odevzdanost a nízké sebevědomí. Nevážíte si sami sebe, proto se nikdy neozvete, když se vám něco děje. Nechcete slavit svoje narozeniny. Máte dojem, že si nic nezasloužíte. O nic neusilujete, o nic se nesnažíte, jste úplně vyčerpaní. Nemoc zahalí váš mozek, takže postupem času nemůžete vyslovit delší slovo. Číst knihu. Zorientovat se v prostoru. Nemůžete poslouchat hudbu, protože vás každý zvuk bolí. Nemůžete se dívat, protože vás dráždí světlo. A tak ležíte v posteli s šátkem přes oči, cítíte se úplně zbyteční a napadá vás, že by bylo lepší nebýt.

V takovém stavu je vám jedno, co se bude dít. Litujete se. Kdyby vás někdo přejel kombajnem, ještě byste mu poděkovali. Moje terapeutka mě vedla k tomu, abych za sebe zase začala rozhodovat. Abych začala mít ráda vlastní já. Bojovala za sebe. Když jsem jí jednou vyprávěla, jak mě někdo naštval a já mu z ničeho nic práskla dveřmi před nosem, zatleskala mi. Udiveně jsem se na ní podívala. Já se totiž takové reakce lekla. Vyčítala jsem si to a pomalu se považovala za hysterickou. Ona ale říkala: „Výborně, konečně jste si taky trochu dupla! To je dobré znamení.“

Neříkám, že chci být ukřičená, za každou cenu se o všem hádat. Ale být pasivní, ani si neuvědomovat, že se k vám chová někdo ošklivě a nijak se nebránit, to je cesta do pekel. Ozvat se, postavit se sama za sebe a říct: „Hele, tohle se mi už nelíbí, tohle už nechci,“ znamená, že se máte rádi. To, že to občas přeženete, zbytečně vyvádíte, i když by to šlo vyřešit klidnější cestou, se stane. Vždy ale v takových situacích vidím touhu po tom bránit se nějakému příkoří, což je dobře! Nikdo není dokonalý a není třeba se kvůli tomu na sebe zlobit. Někdy je totiž mnohem lepší zakřičet. Něco rozbít. Udělat scénu. Vyplavit napětí a ulevit si. A dovolit si to taky tak trochu užít. Proč bychom nemohli vztek oslavovat jako jednu z emocí, která nám pomáhá poznat, co je pro nás dobré a co už ne? To, že vybuchneme, když něco není v pořádku, je známka toho, že jsme zdraví a záleží nám na tom, co se s námi děje. Nevyčítejme si to a dejme tomu průchod. Buďme rádi za každé vzteklé ráno.

P1340267

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s