Jsme

Napíšu jí tak co, žiješ?, protože vim, že celej víkend pařila někde u beden. A ona dva dny neodpovídá a pak mi volá, že je zase zavřená na psychiatrii, chtěla to ukončit, skočit pod tramvaj. Nasralo mě to. Ale nepřevapilo.

Pokec o tom, jak nic nemá smysl, všechno je na hovno, co sakra se životem, je běžnou součástí našich hovorů. Voláme si nebo píšem skoro denně. Nevadí mi, že je depresivní. Kdykoli se cejtim blbě já, vim, komu se ozvat. Nezklame. Ale nemusí bejt na dně zas tak moc. To ne. Léčit se byla už milionkrát. Raduju se, když je jí líp. A vždycky opět brzo zvážnim, protože to nebejvá na dlouho.

Řekla jsem jí, že jestli se zabije, budu na ní celej život naštvaná a přestanu s ní mluvit. Zasměje se. Haha. No jo. Sranda to ale neni, to víme obě. Dost často nadáváme. A taky brečíme. Mám ji strašně ráda.

Snažim se pomoct. Často už nevim jak. Ptám se asi na dost blbý věci: „Mám ti do toho blázince přinýst kytku, abys věděla, že mi na tobě záleží?“ Nebo se naštvu: „Co vlastně chceš? Jsi jako dítě, do háje.“ Jsem prostě unavená, no.

Miluju, když je jí dobře a začne mi cokoliv vyprávět, protože to umí fakt skvěle. Herečka. Předvádí mi pacienty, se kterejma byla na oddělení, popisuje šílený zážitky a lidi, co potkala. Já si s ní ty chvíle užívám. Směju se na celou hospodu, kdykoli mi něco barvitě líčí. Je mi úplně jedno, že ona má záchvaty smíchu třeba jen proto, že jí nasadili nový antedepresiva, po kterejch je úplně sjetá. Já se bavim a ona taky. Je na tom snad něco špatnýho?

Jasně, že jí mám chuť praštit, když se lituje, že jí nikdo nemá rád. „Co já?“ chci se vždycky zeptat. Ona zase chce dát pěstí mě, když jí pitomě povzbuzuju a jsem moc chytrá. Jsme jako dvě harpyje. Ale máme se rády. Asi jsme obě trochu divný. Asi nás to spojuje. Kéž bychom spolu mohly chodit na pivo do sta let a všechno zlý by se nám vyhnulo. Což je idylka podtržená nechutně růžovou barvou, ze který je mi na zvracení. Ideály neexistujou (a díkybohu za to). Ona říká, že to tu vidí na maximálně další dva roky, pak to zabalí. Což je zase moc černý, ale v jejím stylu. Já jsem prostě ráda za každej den, co tu obě jsme. Jakžtakž při smyslech (??). Jakžtakž zdravý (???). Možná, ať to nekomplikuju, zůstanu u toho JSME.

P1210614

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s