Náznaky

Schovávám se pod postelí. Nechci další stejné ráno. Noc je dlouhá, svědí, nenechá mě spát. Musím něco udělat jinak, jít jinou cestou, dát si jinou snídani, snažím se, aspoň na okamžik zvrátit koloběh. Všechno se podobá chvíli před probuzením. Nejsem tu, pohybuji se příliš daleko, vzdálená, v kabátě s velkými rameny. Z nebe kapou věty. Mám dojem, že se během vteřiny něco stane, příliš mnoho náznaků, že přichází ten moment, v obchodě mi spadnou nakládaná rajčata, po podlaze se rozleje olej, možná teď…

Najednou nemám nic pod kontrolou, nenacházím slova, ucítím tu vůni a jsem zpátky, jinde, někdy nejsou hranice, jen sny a to, co je doopravdy, se stírá s tím, co není. Žiju v příběhu a příběh ve mně, nejsou zábrany, vzbudím se uprostřed noci, mluvím s postavou, něco mi opakuje a já se jí svěřuji, vím, že existuje, ale pak si i uvědomím, to se mi zdá. Tolikrát se stává, že nahlédnu do té tenké škvíry mezi skutečností a něčím, co si myslím, že je pravé. Padají, mizejí tam stíny, děti, psi na vodítku. Je to ono, je to ono, opakuji si, ale jak to líp poznat, tak těžko uchopitelné.

Ty vůně, ty mě strhávají a barvy a zvuky, ozvěny, někdy se na tebe dívám, tobě do očí a mám dojem, jako kdybychom spolu vyrostli, někdy zapomenu, kdo jsem, přestanu vnímat, co bylo a co není, někdy mám mysl tak roztančenou, že prostě nemohu přijmout pravidla rozumu, samé vjemy, dojmy, doteky. Víš. Nemyslím si, že čas spěje dopředu, vpřed, z nuly do sta, ale že se otáčí v kruhu, že se opakuje a taky, že nestárneme lineárně, věci uvnitř nás se vynořují porůznu, možná jsme věděli víc jako děti, kruh. Naděje, že od všeho špatného uteču, byla mylná, za otočkou se to objeví znovu a zas. Otisk na okně tramvaje, zastávka Olšanské náměstí nebo inzerát na internetu, točíme se jako družice na své dráze, všechno je propojené víc, než si chceme přiznat, živí a mrtví, nenarození a zestárlí, nejsme tu sami a nikdy nebudeme.

Nevím, tápu, hledám, jakou mám v tomhle nepolapitelném kroužení roli, jak mohu vůbec dostát tomu, k čemu jsem byla stvořena? Selžu, nedokážu, padnu, vzdám. Tak mě to drtí, tak se ztrácím, tak se bojím, že se přede mnou jednoho dne opět otevře ta děsivá prázdnota a já nebudu vůbec schopna nadechnout se. Jak to jen mohu zvládnout? Ten děj, ty tóny, hvězdy k nám vysílají miliony signálů a jsme jen prach rozesetý kometou, nevyznám se, ale vím, já se s tím snažím smířit, zlato, že jednou také, odevzdaně, s vírou, klidná? Budu muset. Po částech? Nenávratně. Shořet.

P1320966

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s