Pouť duše

Strouha, očekávání, dlouhý krok, bažina, na zádech batoh, v břiše hrob. Les umlklý, tlející, nepropustný, nikým neprošlapané cesty. Kmeny stromů, spadané větve, ta voda, ta tu neteče pro nás. Divocí ptáci nám létají nad hlavou a v ohradě zařízli berana. Krev řinoucí se mu z krku na tmavou zem, to je i moje krev. Hlína ji lačně vtahuje do sebe, i mě, každé moje znejistění, to vše si bere. Ze zvířete uniká život, ztuhlý pohled do prázdna, co vidí před smrtí?

Jsem tak malá, v úžasu i děsu si prohlížím ostrá skaliska, vítr mi podlamuje nohy. S každým krokem cítím život, jeho surovost, divokou krajinu. Stoupám vysoko vzhůru, přibližuji se obloze, pod nohama se mi hýbou kameny, jedno špatné nakročení, velká chyba. Pokora. Snad bych se těm vysokým horám chtěla i klanět, pokud by to pomohlo a byly by ke mně mírumilovnější. Snad bych jim nosila oběti, stavěla na jejich vrcholcích chrámy. Tohle v sobě nesli pradávní lidé, kteří byli odkázáni jen na milost božských sil? Najednou se cítím jak jedna z nich. Stačilo by tu pobýt delší dobu, pobrukovala bych si melodii deště, sbírala byliny, pronášela ranní a večerní modlitby, četla z mraků a hvězd. Šeptala bych si s ohněm, trávě zpívala a čekala a věřila a plakala, splynula s bystřinou. Tady se něco vyššího dotýká drobného lidského nitra a nabízí mu to, co ve městech nelze naleznout. Tady stojí člověk sám před horou a je jako nahý, ať už se se svým vybavením cítí jakkoli odolný. Hora k němu promlouvá a stačil by jediný její rozmar, bylo by po její vůli. Omývám se v ledové řece a nevydržím v ní ani minutu a pak mi po těle projede vlna extatického blaha. Znovu se rodím a umírám, rytmus dechu se sladil s pulsem země. Pot, bolest, úleva. Radost, když zdoláme vrchol, strach, když si nás prohlíží býk. Hlad, kvůli kterému si nemůžu stoupnout na nohy a nesmírný vděk z teplého jídla. To vše se střídá jako roční období.

Zvíře stahují z kůže, vše plyne svým tempem, písní noci a dne. Pokračujeme. Jsme odolnější. Po každém výšlapu silnější. Jsem šťastná i unavená zároveň. Putujeme. Jdeme rychleji, zastavujeme méně. V hlavě klid. Překonali jsme několik překážek. Ztratili se v temném lese a zase našli cestu ven. Po dešti vždy vysvitlo slunce. Za odměnu se před námi otevírají výhledy jako obrazy, duše se může rozeběhnout do kraje, anebo být ukolébána mantrami kroků. Pouť k tiché volnosti.

DSC_0174

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s