Sobě

Blíží se to šílené výročí. Dva roky. Měla jsem tenkrát pravdu. Nepřežila jsem to. Opravdu jsem zemřela s ním a moc to bolelo, to dlouhé umírání. Když jdu na hřbitov, vidím tam napsané své jméno. Musela jsem se znova narodit. Byla jsem křehká a zranitelná, s tenkou kůží citlivou na svit. Nevyznala jsem se. Objevila se ona, která mě vedla. Posadila mě doprostřed pokoje, pohybovala se kolem s lehkostí podobnou ptačímu letu. Pozorovala jsem jí. Po čase mi došlo, že to nikdo cizí není. Jsem to já sama.

Čím víc se ten milník přibližuje, tím víc se stává, že se někdy probouzí. Ta, co odešla, rozmlouvá s tou, která je tu teď. Náhle jsme tu tři, zpovzdálí to sleduji a mám pocit, jako kdyby soutěžily o mojí pozornost. Linie proplouvají, čas mě mate, leknu se, když uvidím, že se listí barví do oranžova. Smrt. Když umřel, bylo tak hezky, svítilo slunce, modré nebe, vlahý podzim. Zemřel a vítr dál lehce vál a po kabátě mi lezla beruška.

Cítím nějaký dluh, nějaký těžký dluh – něco bych měla udělat, něco dlužím. Ale komu? A co? Smýká to se mnou všemi směry. Bylo to tak radikální, ten odchod bez rozloučení, umírající tělo. Otáčeli s ním, zvedali ruce, nohy a říkali, podívejte, tahle část už je úplně mrtvá. I kdyby se probral, nebude to on. Hrozné obrazy. Ze všeho jsem byla vystrašená. Ze světla, sestřičky, která mi navlékala zelenomodrý oděv, srnky v poli, kterou jsem zahlédla z auta, když jsme odjížděli z nemocnice.

Budou to dva roky a já se od toho vzdaluji a zase přibližuji. Někdy mě zahalí tak mrtvolné ticho, že mi vadí i tichý šepot spolubydlících. Je mi jasné, že v té chvíli jsem někde na pomezí a poslouchám to, co mi bylo dřív skryto. Hranice je tenká. Uvědomění si toho, kde jsem, se rozmělňuje, moje poznání se rozšířilo o jeden obzor. Jak s tím žít, jak s tím žít?

Přestala jsem zalévat květiny na okně. Chci, aby odkvetly, uschly a já je mohla dát pryč. Podzim. Padající listí. Smrt. Zapálím svíčku. Položím růži. Jemu. I jí. Nechávám je být. V měsíčním světle plují jejich stíny. Je to to, co dlužím? Té nové, živé já? Sobě? Už je nerušit? Nechat je spát? Ano. Ve chvíli, kdy se labuť rozeběhne po vodě, aby vzlétla, už jí nemůžeme zadržet.

dusi_slavnost

Vloni na Dušičky, foto Tereza Ondrušková

P1260083

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s