Lék na duši

V pátek jsem byla na očkování, rukou mi prostupovala příjemná bolest a tělem putoval jed. Byla jsem rázem vyčerpaná a otupená, nejvíc jsem si ale užívala tu bolest v rameni a celé levé ruce, ano, malinký masochismus, tak mě zpřítomňovala v daném okamžiku, že jsem si přála od této doby chodit na očkování každý týden. Jednou proti nedůvěře v lidi, podruhé proti špatným vzpomínkám, potřetí obranu před manipulací, prosím. Napustila bych tělo vakcínami. Jehla projede kůží a vstříkne do svalů látku, podobně jako si narkoman před ambulancí vpouští do žil heroin. Slast. Slast. Slast. Předávám doktorce údaje o posledních očkováních, vše si pečlivě zaznamenává a už se těší, až mě probodne příště. „Ještě zvažte vzteklinu,“ doporučuje. Ach, jak je mi dobře v ordinaci, kde proti nemocím existují jasně pojmenované léky! Jak se to liší oproti návštěvám psychiatrů, kde je vše jen dlouhé bádání, hledání, nejistota, pokus, omyl, filozofie, Bůh. Tady vám položí jednoduchou otázku: „Nechcete při cestování chytit břišní tyfus? Máme protilátky. Nechcete mít rakovinu děložního čípku? Zaplaťte tři tisíce a zařídíme to.“

V noci se mi zdál sen, byla jsem v Anglii a hledala v hotelovém pokoji tyč na závěsy, myslela jsem, že tam nikdo není, ale najednou se tam z ničeho nic probudil Honza. Ha! Uličnický výraz patnáctiletého školáka, který při testu opisoval. „Vy jste mě objevili!“ vykřikl překvapeně. Oněměla jsem hrůzou. Cože, ty sis z nás celou dobu utahoval?! Ty ses chtěl jenom schovat, utéct, zmizet a tak jsi narafičil svou vlastní smrt? Odmítala jsem s ním za to mluvit. Zrádce! On poletoval kolem, smál se, vtipkoval a já mlčela, rozhodně jsem ho nechtěla potěšit vyprávěním, jak jsem kvůli němu málem přišla o rozum. To teda ne.

„Nemáte i něco proti ublížení od bývalých partnerů?“ ptám se doktorky v očkovacím centru. Chvíli se na mě dívá, pak pokrčí rameny. „Holčičko, to asi budete muset vydržet. Podívejte se, na rány srdce zatím nikdo žádnou náplast nevymyslel. Ale kdybyste si to rozmyslela s tou vzteklinou, tak zavolejte.“ Chmm. Vyjdu z ordinace. Ramenem mi putuje jemný tlak, tepe a bere si mou pozornost. Jsem oslabená a unavená, soustředím se na to, jak co nejrychleji zaplout do peřin, spát a ničím se zbytečně netrápit. „Však to přejde,“ konejším sama sebe a ani nevím, jestli v té chvíli myslím bolavou ruku nebo duši. Nasednu do tramvaje, dojedu domů a  ještě ten den se objednám za čtrnáct dní na další dávku…

P1660390

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s