Já, robot

Představte si, že se váš telefon dostane do rukou někomu cizímu. Co by se o vás podle zpráv dozvěděl?

Tonda: Nechces dnes spat na pude Crossu? Spaci performance, velice nenarocna, potrebujes jen spacak, 23.00 – 07.00.

Jáchym: Mame hromadu jidla z dumpsteru, nechces se přes den pro ncco stavit? Jsou tam papriky (mrte!!!), okurky, jablka, hrusky, petrzel, banány, cibulka…

Máma: Deti moje milovane, nedejte se zmast dnesnim teplym pocasim, zitra ma byt 10 stupnu, tak se teple oblecte.

Můžeme odhadnout, že mám dobrodružné kamarády, k večeři jídlo z popelnic a starostlivou mámu. Stačí pár indicií a už lze skládat příběh. Jednou napíšu román, který bude složený jen z konverzace na FB nebo SMS. Podle smsek lze vyvodit mnohé. Odhalíme milenku nebo zjistíme, co měl dotyčný k snídani. Jednou jsem našla něčí telefon, neodolala jsem a pročetla si cizí zprávy. Musím se přiznat, že mě to dost bavilo. Ano, sprosté šmírování! Jenže děsně vzrušující…

P1310445

Když Honzova máma vzala po smrti syna do ruky jeho telefon, přečetla si všechny sms a zavolala na všechna poslední volaná čísla. Nevím, co všechno se dovtípila, ale jistě toho bylo dost. Vím, že si ihned pořídila nabíječku a neustále mobil udržovala při životě, aby se nevypnul. Podobně jako byl Honza předtím připojen na tisíc kapaček a přístrojů, tak ona udržovala mobil v chodu. Poutal ji k němu. Nabízel jí pohled do světa, který jí byl vzdálený. A hlavně, nějakým až strašidelným způsobem, oživoval ztraceného syna.

Sleduji, jak se svět a komunikace díky mobilům a aplikacím mění. Zvláštní situace třeba nastala, když jsme se jednou sešli se spolužáky v hospodě. Jedna ze spolužaček tam rovnou vytvořila událost na FB na další setkání. Začali jsme to na internetu komentovat a náhle vznikla dvojí konverzace – jak ta v reálu u piva, tak druhá ve virtuální realitě. Fascinující! Dost se také mění partnerské vztahy. Někdy, když máme s Františkem náladu, vyměníme si až 260 zpráv na WhatsAppu denně. Což je ohromné množství, ačkoli jde často jen o několika-slovní spojení a smajlíky. Přesto mi v jednom kuse vibruje telefon a připadá mi, že podobně jako mi tluče srdce, tak mi s každým úderem přijde zpráva.

Mobil už představuje daleko víc, než jen prostředek k volání a psaní zpráv. Vtiskli jsme do něj své já, je naší součástí. Máme ho stále při sobě. Na procházce kvůli foťáku a mapám, v noci u postele, protože v něm máme budík, v metru, protože, i když tam není signál, můžeme pařit hry. Neodkládáme ho. Přesto nám ho může někdo ukrást a zneužít informace, které v něm máme uložené. Nebylo by tedy snadnější a bezpečnější ho mít rovnou implantovaný v těle? Podle mě není takové sci-fi a brzy se dobrovolně staneme roboty. Nebo už jimi tak trochu jsme?

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s