Popel a krev

Občas jdu jen tak po ulici, jsou to střípky vteřin, kdy sama sebe zahlédnu v odraze výlohy. Pohledy se střetnou a já uvidím ve svých očích něco, co neznám. Něco nepoznaného, věčného, něco co se nepodobá ani ženě, ani muži, možná se zachytil v mých očích čas. Vidím svou babičku, která se má teprve narodit, snad i dceru, která už tu právě byla. Jsem článek řetězu a najednou nevidím jen sebe, ale i ten řetěz. Protíná minulé i budoucí. V tom jediném záblesku se mi ukáže všechno. Celý obraz, mozaika, kterou skládáme dohromady a v níž je můj život jen nepatrná nitka.

Jsem stéblo trávy. Možná ještě tenčí. Ztrácím se v ranní mlze, je mi smutno, když se stmívá. Mám ráda, když prší a všechno se převlékne do dané chvíle. Jindy nad námi vězí nepopsaná modrá obloha, dává příliš možností na vybranou. Pro co se rozhodnout? Kudy se vydat? Miluji hustý déšť, znějí v něm moje odpovědi. Sladký voňavý vzduch a ty kapky, ty bubnují pro mě.

Jsem spojena s druhými, často se o ně bojím. Láskou bych přenesla skály, uhasila oheň, vysušila moře. Muži odcházejí do boje, vždycky to tak bylo. Čekám. Modřiny, šrámy, blouznění. Vracejí se a omdlívají zas a znovu. Přikládat obklady na rány, moje ruce, či ruce mojí vnučky? Nosit vodu, vyprat oblečení. Slyším babičku, jak mě utěšuje. Odněkud, odkud? Mám ji v sobě a ona mě. Jsem živá a zároveň už dávno po smrti. Prsty přejíždím po Františkových žilách, nejsou to jen jeho žíly, jeho tělo mu nepatří, jednou ho odloží a pak, právě se rodím, z Honzy zbyla také jen miska popela. Když se ráno probudím, sedím na posteli, zahlédnu v paprscích slunce poletovat smítka prachu. Jednou i já…? Modlím se. Ke komu vlastně? Vznáším se jako chmýří, co padá ze stromu. Vdechneš mě? Cítím tep divokého srdce. Mnoho jsem jich již pohřbila a mnohým dám jednou život, jsem tady i tam. Vyhlížíme se navzájem. V noci vyjeme na měsíc. Co přijde? Jsme pouhé příběhy, všechny se odehrávají v jednom okamžiku. Zestárla jsem, sedím v křesle, čtu svoje deníky, vím o něco víc. Říkám si, že jsem někdy měla volit jinak? Je mi pět let, běžím za mámou a ptám se: „Mami, kdo jsem?“

P1310672

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s