Nepřizpůsobivá

Od cvokaře dostávám diagnózu porucha přizpůsobení. Mračim se. „Vy jste na mě teď nějaká naštvaná, že jo?“ usměje se od ucha k uchu. „Jo,“ odvětim pěkně nasupeně a schovám se ještě víc do vytahaný mikiny, ve který jsem do blázince přijela. Poslední půl hodiny už náš pokec nevypadal jinak než: „Tak stejně bych vám předepsal ty léky, aby se vám zvýšil ten serotonin…“ „Ne.“ „Opravdu nechcete vyzkoušet ta antidepresiva, uvidíte, že se vám uleví.“ „Ne.“ „No, úplně nejvíc ze všeho bych vám doporučil brát prášky a …“ „Ne.“ „Tak hlavně teď neberte drogy, ty vám nepomůžou,“ zazní od něho nakonec.

Vyčerpávající.

Kolem mě se točí dvě skupiny lidí. Jedni, kteří mají antidepresiva za nejhorší zlo a odsuzují všechny, kteří je berou. Druzí, kteří mají s léky pozitivní zkušenost a zachránily jim krk. A já jsem někde mezi. Jelikož se potácím odevzdaně v depresi, ostatní mě nepřestávají zahrnovat radami: „Antidepresiva jsou strašný, radši si zahul.“ „Náhodou, mě prášky pomohly, beru je rok a je mi fajn.“ „Já po prášcích přibrala.“ „Já po nich zhubla.“ „Já po nich nemůžu spát.“ „Nikdy bych nic podobnýho nepozřel.“ Jedno je jistý, každej má názor. A nejhlasitější jsou ti, kterým očividně nikdy nebylo opravdu psychicky špatně. Ti mají prášky za největší slabost lidstva a já se před nimi, se svými občasnými myšlenkami na rychlou úlevu, cejtim jak největší lůzr. „Nechceš radši zkusit vývar z makoviček?“ pobízí mě dredatá spolubydlící. Hm.

Výsledek? Dlouho předlouho trpim, ale jelikož mám od malička nějakej podivnej pocit, že bolest k životu patří a že musim něco vydržet, nechci, aby se mi ulevilo. Chodim na terapie (největší zážitek ever, doporučuju všem, i když je to dost drsný). Pokaždý ukončujeme sezení s tim, že je tu přece vždycky možnost začít brát prášky, když už to opravdu nebudu moct vydržet. A já mám pořád pocit, že to ještě musím skousnout. Že to dám. Je to sice strašný, ale přežiju to. Dokážu sobě i ostatním, jak jsem dobrá. Ještě pár dní. Tejdnů. Měsíců. Přece nepolevim. Tak dlouho už jsem to zvládla sama! Bylo by to selhání teď začít něco brát.

A pak se jednoho rána vzbudim a přehraju si, co mě celej den zase čeká. Dojde mi, že už se mi nechce vstávat. Už nemůžu. Uvědomuju si, že sama před sebou hraju nějaký pitomý divadlo. Vždyť jsem úplně v háji! Život mě nebaví, bolí mě každej nádech. Proč pořád tvrdim, že to zvládnu? „Kašlu na to, stojí to za hovno,“ uzavřu svý úvahy. Hypnotizuju krabičku s léky. Vstanu. Odhodlaně rozdělám balení. Vyloupnu tabletku. Rychle si ji dám do pusy a zapiju čajem. Oklepu se. Tak. A je to.

Blbý je, že za začátku se všechno ještě zhorší. Aby začala antidepresiva zabírat, musej se brát dlouho. Začnou účinkovat třeba až po měsíci. Nejdřív se všechny symptomy, který máte, ještě zintenzivní. Takže jsem si užila super bonus a to sice, že mi bylo ještě deset tisíckrát hůř než před tím. Nezbývalo než čekat. Ploužit se. Ležet. Zírat do stropu. Počítat hodiny.

A pak. Jako zázrakem… Jsem začala chodit do hospody. Lékařka mi řekla, že když jdu večer pít, ať si ráno radši prášek neberu, že se to neslučuje s alkoholem. Vynechala jsem jeden den. Další den taky, protože jsem šla opět večer na víno. A pak znova. Najednou uplynul tejden a já zjistila, že už sedm dní nic neberu a nějak to jde. Hm. Za to víc piju, no..ok, ale to vyřešim v druhym kole.

Co byl ale nejlepší krok na mý cestě k tomu mít se trochu líp? Konečně si přiznat: „Jo, jsem na tom fakt bídně, tak si tady přestaň hrát na to, jak jsi statečná a spíš uznej, že jsi v háji.“ A taky, přestaň poslouchat rady ostatních a trápit se nad tim, jak asi bude vypadat, když uděláš tohle anebo tamto. Když jsem začala bejt upřímná sama k sobě, udělalo se mi jako zázrakem líp. A líp. A líp. Samozřejmě to nebylo tak easy, trvalo to ještě pěknou řádku dní, terapií a mučivecjh tápání sama v sobě. Ale strašně důležitej byl ten krok sama k sobě. Bylo moc těžký uznat, že už na něco fakt nemám. Připustit si to. Vzdát to. Přestat se všim bojovat. Paradoxně ale právě tohle byla ta cesta!

A kdo to zná, jak šílený takový stavy můžou bejt, ať hlavně poslouchá sám sebe a nenechá si do svejch voleb kecat jinejma. Ti, který o tom vědí kulový, jsou vždycky nejmoudřejší. Ale nakonec stejně nejvíc pomůže, když se rozhodneme sami za sebe. Ať už v tom, že se léčit chceme, anebo nechceme. Na tyhle věci si prostě musíme přijít sami. I když to někdy trvá neskutečně dlouho a stojí to mnoho sil. Věřim, že lék pro svoji duši v sobě nakonec najde každej. Tak k sobě buďme trpěliví. Mějme se rádi, i když je nám někdy zle. Nestyďme se za to a nehrajme si na hrdiny. Mávněme rukou nad ostatníma. Zůstaňme sví. Buďme nepřizpůsobiví.

P1660589

1 komentář: „Nepřizpůsobivá

  1. Jojo, nejtěžší bylo právě to nahlas řečený „jsem v řiti“. Do té doby mě víc unavovalo věčný usmívání se, navozování dojmu, že se mi smát chce. Vy jste, zdá se, nejen připustila, že je zle, ale navíc jste našla svůj lék, východisko z pomyslné zadnice ven. A to je setsakra dobře!

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s