25

Potřebovala jsem někam patřit, měla partu a s ní zevlila, pila pivo a válela se v trávě, smála se nahlas a domů chodila opilá. Máma ze mě byla na nervy a říkala, tohle pochopíš, teprve až budeš mít sama jednou děti, jak moc se o tebe bojim. No jo. Kejvala jsem hlavou do rytmu techna, který mi nonstop hrálo ve sluchátkách, a v pokoji si balila jointy. Domů jsem si v kapuce přitáhla kotě. Dlouhý hodiny jsem si s nim hrála, ale byla v tom podivná úzkost, cejtila sem, že se každou chvíli rozletí dveře, v nich bude stát moje matka, bude se mračit a snažit se číst mi myšlenky. Byly to těžký chvíle, jako kdybych všechno, co jsem dělala, bylo nebezpečný. A ono asi bylo. Řítila jsem se životem s pocitem, že musim věci obarvovat, měnit, že musim tajit, na co přicházim, protože to nikdo z okolí nepochopí. Občas jsem se svíjela v záchvatech nekonečnýho smíchu z úplně všedních situací a pak se cejtila provinile, jako kdybych snad dělala něco zakázanýho. Měla jsem dredy a chovala se nevyzpytatelně, tak aby mi nikdo nerozuměl, ani já. Hledala jsem, co vlastně od života chci, každej den mi připadal buď nesnesitelně nudnej, nebo nekonečně vzrušující, v posledním metru jsem se z ničeho nic rozbrečela a ptala se kolemjdoucích lidí, jestli nevědí, kam patřím. Jeden pán řekl nejistě: „Domů?“

Domov.

Ukotvila jsem se v příběhu, kterej jsem si sama napsala. Milovala jsem nebezpečí, spaní na karimatkách, povídání o nesmrtelnosti, milovala jsem všechno i zlo a násilí a podvody. Ráda jsem ubližovala a nevinně při tom mrkala očima, vždy jsem krčila rameny a říkala: „To se asi stalo omylem.“ Neuměla jsem přijmout zodpovědnost, málokdy pociťovala lítost. Líbilo se mi všechno, co ostatní odsuzovali. Nesnášela jsem čistotu, která vyzařovala ze slušnejch lidí. Vešla jsem do třídy, špinavá, zkažená. Seděla jsem vedle spokojenejch spolužaček a nemohla vystát jejich klidný chování. Mírumilovný vztahy. Naivitu. Rostlo ve mně ohromný zlo, házela jsem věcmi, nadávala, občas měla chuť zabíjet. Nenávist, která se ve mně rodila, mě někdy děsila, jindy ničila, bylo to nešťastný, ale přirozený, měla jsem v sobě sílu hromu.

Pak jsme si začali zahrávat se smrtí, možná příliš brzo, dlouho jsme ji sváděli. Stala se naší milenkou, opíjeli jsme se s ní v potemnělejch klubech. Zaháněla náš strach ze života, snad jsme podvědomě chtěli, ať za nás vyřeší věci, který jsme nebyli schopni rozhodnout. Jedno je jistý, někdo musel zajít za oponu. Já přežila. Pokud existuje něco, co mě donutilo vypít jed života, hořkej a odpornej, kterej mě škrtil a zabíjel s každým lokem, pak to byla ona. Kráska s černým závojem, nymfomanka, svině. A můj rok dlouhýho umírání. Nebyl den, nebyla vteřina, kdy bych netrpěla. Nebyl den, kdy bych neměla pocit, že si to zasloužim. Jen pojď do mě. Za všechno to peklo. Bolest mě proměnila.

A nikomu bych nedoporučila žít tak, jak jsem žila. Nikomu bych neradila, aby zvolil to, co já. Ale kdyby se mě kdokoliv zeptal, zda bych do toho všeho šla znova, řekla bych, to si sakra piš.

A mám se ráda se všim všudy, i se svoji slabostí a zbabělostí. Odpouštim si všechny hříchy a spaluju křivdy, který se na mě podepsaly. Nemám zázračnou životní filozofii, kterou bych chtěla cpát ostatním. Nemyslim si, že žiju nejlepším způsobem života. Ani jsem nepřišla na žádný převratný myšlenky, který by se měly vytesat do kamene. Mluvim sprostě a toužim po nudě. Zase se bavim s Bohem, i když s nim nejradši básnim opilá. Můj Bůh to vždycky snese, ani nevim jak to. Snad až mi bude třicet, tak to pochopim. Teď je příliš brzo o tom mluvit. Teď je všechno příliš jiný na to, abych si byla vůbec nečím jistá. Teď mi bude dvacet pět.

P1310212-003

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s