V žaludku města

Irča  z těch zvuků ještě nevystřízlivěla. Vyhlížíme z okna na Prahu, v hlavě nám skřípá, chrastí, rachotí. Půl hodina škrábavých, těžko stravitelných zvuků, půl hodina třasu, svištících plechových polic, ukrývání se ve stanu před divočáky, muflony a hladovými medvědy. Úkryt v matčině lůně, ze kterého nás prudce vytrhávají ven. Předčasně narození, ke krku se nám sápají hadi, vojáci na nás syčí bajonety. Nové performativní umění.

Praha je nasáklá opilci. Vyhlížíme z půdy Crossu na plácek pod námi. DJové hrají venku pod stříškou pro neviditelné tanečníky. Tu a tam se tvoří hloučky kymácejících se postav.

Vycházíme ven. U východu stojí banda lidí, všichni se pošklebují a nadávají si, pokroucené tváře. Vypadají jako geometrické obrazce načmárané do sešitu. Bradu mají úplně jinde, než obyčejně bývá, místo očí jednu dlouhou linku, hlavy jako trojúhelníky. Vydávající podivné zvuky, z hranatých úst jim vypadávají ostrá slova jako hřebíky.

„A co ty čumíš, ty krávo?“ vystřelí na mě jeden obdélník.

„Cože, budeš nadávat holce?“ zpraží ho děvče podobné vrtuli, vlasy ji vlají nahoru a točí se jako vodní vír.

Vyvolá to ve mně zvláštní pocit uspokojení. Zlá geometrie, ušklíbnu se pro sebe. Mám chuť stránku ze sešitu vytrhnout, zmuchlat narýsované obličeje a hodit je po učiteli, který za katedrou stále dokola opakuje, jak má vypadat kosočtverec.

O kus dál se tři děvčata drží sloupu jako bójky na rozbouřeném moři. Jedna z nich sděluje do telefonu: „Sára zase zvrací.“ Sára je opravdu v předklonu a jen co ji mineme, zaslechneme, jak proud z jejích útrob čvachtne na chodník.

Loučíme se s Irčou, je stále omámená z půdních zvuků. „Snad se z toho nezblázním,“ řekne ještě a ztratí se v metru. S Dančou naskakujeme do tramvaje. Vůz je zaplaven vůněmi parfémů, cestovatelé vyrážejí na noční pitky.

Říkám si, co by se stalo, kdyby se Praha rozhodla všechny své obyvatele najednou spolknout. Ztratili bychom se v jejím žaludku, dotýkali se slizkých stěn, klouzali po sobě a vzájemně se nesnášeli. Žaludeční šťávy by nás postupně rozkládali, přišli bychom o oblečení, kabelky, lítačky i mobily, strnuli bychom v bolestných výrazech. Zbyli by z nás jen ohořelá torza, které by město vyplivlo někde na paloučku na jižní Moravě. Zde by se nás chopili místní a začali nás vystavovat jako trosky lodi vytažené ze dna oceánu. Vidíte, ta Praha, ta jim dala! A Zeman by kolem nás chodil, souhlasně pokyvoval a šťouchal do nás holí.

P1310096-002

1 komentář: „V žaludku města

  1. Mám moc rád Vaši obraznost, lehkost, se kterou píšete o těžkých věcech. Za sebe bych vynechal úplně poslední větu. Ačkoli s ní plně souhlasím, do textu nad ní se nehodí.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s